Máme za sebou významné dva dny a já na to nic nenapíšu. Čarodějnice a první máj - prej lásky čas. Zajímavé, jak jdou ty dva dny po sobě.
Já jsem realistická, viděli jste někdy ženskou po propařený noci? Je jedno, jestli byla propařená v baru nebo ženská do noci pekla a vařila dětem na další den.
Po té třicítce mi přijde, že je téměř každá noc propařená, i když jdu spát ve 22h. Nemůžu si ani stěžovat, že vstávám brzy do práce, protože ji mám 3 minuty lazy chůzí od domu. Takže sice spím dlouho, ale o to větší chaos a panika probíhá každé ráno. Zvoní budík, bum. Zvoní podruhé, bum. Zvoní potřetí, do pr*ele to je hodin a začne běh na krátký tratě. Koupelna, kuchyň, ložnice, koupelna, obývák, ložnice, no a vlasy. Já než rozčešu svoje vlasy, abych nevypadala jak čarodějnice, to ubíhá nejvíc minut. Do toho nahodit masku, aby nikdo neviděl, jak mi začínají vrásky (pouze od smíchu, že), kruhy pod očima z toho, jak čumím večer na Netflix na Love is blind, abych mohla kritizovat Američany, jak můžou věřit lásce přes zeď a tvořit spolu to velké emocionální pouto. Zmaluju obličej, sčísnu vlasy, hodím office look a ....no nejdu do práce, běžím na roh k Vietnamci pro snídani. Proč jsem tam nešla v klidu večer? Díky za rady. Vietnamec má ráno plno energie na to, aby se mnou začal rozebírat, proč si beru zrovna tohle k snídani, jestli jdu dnes na tenis a popřeje mi stokrát pěkný den. Je boží. Já nechci být nezdvořilá, takže se usmívám a kývu, zatímco klepu nohou jako vzteklá, že mám poslední 3 minuty, než začne práce.
Pak nastává indiánský běh. Chvíli běžím, chvíli jdu a snažím se u toho vypadat. Stačí prostě že vypadat. Taxisův příkop - přechod před prací. Všichni chvátají jak splašení do práce, takže nikdo nechce na přechodu zastavit. Přesvědčuju sama sebe, že čas běží a chce to něco dělat. Ukaž koleno, ukaž nohu běží mi hlavou. Naštěstí se vždycky najde nějaký sebevrah, který tam prostě skočí, já toho využiju a běžím. Dobíhám ke dveřím a leje ze mě ten make-up, vlasy vypadají jak dobře postavený holubí hnízdo, ale jsem tam! Na čas! Přijdu do kanceláře, sedám na židli a dýchám jak o život - kolegyně už nic nekomentuje, jen se usměje.
Tak to bych prosím shrnula můj čarodějnický den, který já mám denně, ne jen 30. dubna.
A co první máj? Byl pozdní večer? Nebyl žádný večer, žádná třešeň, byl toho plný Instagram. A já jsem rebel, jdu proti, takže já budu olíbávat strom těch zbylých 364 dní v roce a vám nechám první květen, to je myslím docela fér, ne?
Pusu všem!
Ciao!
