Veroplky 19

Neděle. Klidný den. Tak u mě určitě. Cestovní horečka před odletem do NY je slabé slovo. Já hořím. ESTA, DELTA, USA. Má nejoblíbenější slova.

Chtěla jsem si udělat klidnou neděli, abych se připravila na pondělní téměř desetihodinový přímý let do New Yorku, kde strávím dva týdny. Doklady nachystané, check-in bude po dvanácté hodině a ESTU - vízum - jsem dělat nemusela, protože mám platnou ještě z loňska, když jsem letěla do Miami. 

Vstanu, mrknu, jestli se něco nezměnilo s ubytováním nebo letem. Ujišťuji se u bratrance, jestli na letišti stačí ukázat letenku a pas. Budou chtít i ESTU ukázat, napsal. Mrkla jsem na stránky, abych si ji vygenerovala a vytiskla. Nenalezeno. Hm, tak znovu, co jsem tam blbě zadala? Nenalezeno. Aha, dobře. Jsem debil, posílám to jemu, ať to zkusí. Nenalezeno. Oukej, nebudem panikařit, zkusim si jí udělat raději znovu. Zadám údaje - máte již hotovou ESTU a je platná, potřebujete udělat novou? Tak to jsem byla ještě větší debil. Zkusila jsem napsat na Ruzyň, jestli se mohou podívat do systému, zda ji u mě vidí, abych zítra neměla problém, že neodletím. Odepsali, že musím kontaktovat ambasádu USA, případně leteckou společnost. 

Dívám se na stránky ambasády, kdopak na mě asi tak bude zvědavý v neděli v poledne....no nikdo. Hledám kontakt na leteckou společnost a tam si se mnou povídá umělá inteligence, která nechápe můj dotaz. Napíšu dotaz trochu jinak, ale už mě začínala vytáčet, protože pořád nerozuměla mýmu dotazu. Jako čemu nerozuměla? Že jsem úplně vyřízená? To jsem vzdala. Psát si s blbým člověkem je jedna věc, ale dohadovat se s blbým strojem, to už je moc. 

Napsala jsem na USA webovky, co mám dělat. Nic. 

Dobře, Veroniko, uklidni se. 

Neuklidnila jsem se, začala jsem dělat novou žádost o vízum, protože už mi psali z aerolinek, ať provedu check-in a hlavně zadám číslo ESTY. No jak asi. Nic se neděje, vidím podle sedadel, že jedinej, kdo zbývá, jsem já. Otřu si pot z čela a přemýšlím dál. Dělám tu ESTU. Aha, nemám platební kartu u sebe a nejsem doma, takže to nezaplatím. Volám ségře, píšu bratrancovi, do toho mi chodí plno zpráv, ať si užiju dovču v NY a jestli už mám cestovní horečku. To už jsem nebyla jen nervní, ale i nasraná. 

Čekám. Stále čekám. Na mail, že můžu vstoupit do USA. A tak čekám dál....

Hoši, za DVĚ HODINY!!! přišel mail, podle mě se spojili všichni a řekli si o mých zoufalých mailech, že mi schválili žádost a WELCOME TO USA. No nazdar, Vánoce v srpnu, ho ho ho.

Po euforii mě stejně napadlo, jaký to jsou šmejdi, že platím znova vízum. Nic, pohoda, letím.

Jdu udělat check-in. Aha, chybička. Za hodinku zkouším znovu, chybička opravena. Poklikala jsem naprosto všechno na těch aerolinkách, až mi to vygenerovalo letenku. Kam zítra letím vlastně nevím. Čekám nějaký spešl uvítání na Ruzyni, že to je ten blázen z neděle. 

Měli mi poslat PIN na otevření ubytování, co mám na Manhattanu. Mám ho? Ne, to není vtip. Je 20:20h a já stále nemám kde spát.

Ale mám sbaleno! Žádný kufr, batůžek. Ano, letím s batůžkem na dva týdny do NY. A ještě mám místo. Jako na ženskou mega dobrý. I ten bratranec valil oči, že tohle by nedal.

Ale já vám něco povím. Nemám asi zatím kde chrápat, jedu tam s batohem jako na denní výlet do Krkonoš a zítra po mně skočí cizinecká policie, kolik víz, letenek a vytočených mailů běží po netu, ale na to se historie neptá. 

Veronika letí do New Yorku. A je mega happy. 

Ciao!