Desátý článek na mém blogu. Místo vtipných a ironických poznámek jsem se rozhodla, že tam dnes hodím nějaké moudro. Zda to bude moudré moudro netuším, ale bude to jistě upřímné.
Nevím úplně, jak to ze začátku uchopit a vždy, když nevím, tak se mi osvědčuje začít psát a ono se to prostě nějak vyvine.
Poslední dobou slýchám od svých přátel a známých, že často řeší vztahy. Nejen partnerské, ale obecně vztahy s lidmi. Samozřejmě ale převládají ty partnerské, protože to je život.
Když jsem se účastnila obchodního jednání, jeden vysoce postavený člověk se ptal svého podřízeného, proč jsem tak rázná a odtažitá. On mu na to odvětil, že to není pravda, že jsem jen upřímná. Že mu řeknu pravdu do očí, zatímco ti druzí si říkají pravdu o něm za jeho zády a na něj se usmívají. Mě to neskutečně potěšilo. Proč? Protože jsem měla radost, že se chovám k ostatním autenticky, tak jak to cítím. A že to ostatní ve mně tak vidí a navíc to dokáží ocenit. Pravda není vždy příjemná, ale je ta jediná.
Ten vysoce postavený muž se nad tím zarazil, protože to ve svém okolí nezná. Pohybuje se mezi obchodními partnery, vyjednává o velkých částkách, organizuje velké věci a má zodpovědnost za všechny tyto kroky, které mají vliv na další věci. A dle jeho slov on vůbec neví, kdo s ním a zda vůbec někdo, jedná narovinu. Každý mu vzhledem k jeho postavení nadbíhá, usmívá se, ale v závěru jsou to všechno uměle vytvořené lidské vztahy, protože nemají pevný základ. Má kolem sebe stovky, možná tisíce lidí, kteří mu slibují nemožné. Já jsem se ale zeptala: Komu zavoláš v 10h večer, když ti bude na nic? Řekni mi jednoho z těch všech „kámošů“, se kterým půjdeš na pivo a bude mu jedno, co máš za post, jaký fin. obraty denně děláš apod.? Mlčel.
Neměla jsem k tomu, co více říct. Ale teď bych chtěla. Kdybychom měli mnoho životů, při kterých si to všechno natrénujeme, získáme zkušenosti a pak to budeme jen vylepšovat, bylo by to super. Jediná spravedlnost, která tady ale je, je ta, že máme jeden život, tak proč si ho neuděláme prostě pěkný?
Někdo je zahradník, někdo prezident, někdo chudé dítě nebo nejbohatší důchodce na planetě. Je přeci jedno, co máme, materiálně i pracovně, jsme jen lidi. Lidi, co se tady nějak učí a snaží zvládnout ten náš život. Učíme se tady spolu žít, vycházet a být dobrými. Ano, jsou tu i tací, kteří to mají jinak, život je různorodý. Ale ať jsme přes den, kdo jsme, večer si sedneme na ten gauč a jsme všichni stejní. Všichni máme stejné potřeby, najíst se, vyspat se, vydělat peníze, užívat si ten život. Proč tady hrajeme nějaké hry, manipulujeme s druhými, snažíme se o nějaké prospěchy…Vždyť jsme všichni stejní lidé na jedné planetě. Necharakterizuje nás to, jaký máme post v práci, ve společnosti, ale to, jak bohatí jsme uvnitř, jak jsme opravdoví. A to především sami k sobě. Já se nechovám hezky k druhému, aby mě na oplátku poplácal po rameni a řekl, jak jsem dobrá. Já chci být dobrým člověkem, protože se na sebe chci podívat do zrcadla a vidět fajn ženskou. Možná to zní strašně alibisticky, a dalo by se to rozvést na knihu, než na jeden článek, ale budu pořád pozitivní i přes všechny sračky, co se mi v životě staly a budou dít, protože stále věřím, že to dobro, co chci a co šířím, se mi jednou vrátí.
Stay positive!
Ciao!
