Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Nikkó je oprávněně nazýváno perlou Nipponu.
Celou dobu jsem se děsila davů a lidí a zmatku, toho že vše bude šílené a nepřehledné, ale vůbec tomu tak není. Úplně naopak. Potvrdilo mi to hlavně dnešní ráno, kdy jsme odjížděli Shinkansenem. Vše bylo tak úžasně intuitivně značené. Na devítipatrovém hlavním nádraží v Tokiu jsem se prostě vyznala lépe než na hlavním nádraží v Praze. Nejvíc se mi líbí, že i na nástupišti člověk naprosto přesně ví, kam si má stoupnout, kolik přijede vagónů, kde bude ten jeho, kterým směrem budou lidé vystupovat a kudy máte nastoupit vy, abyste se nepletli. Taková tedy byla první zkušenost se Shinkansenem. Ani přestup na osobní vlak do Nikkó nebyl žádné drama, ačkoli jsme na něj měli jen 7 minut, to si v Čechách prostě nedokážu představit. Hlavně tu vše jezdí absolutně na čas. Marek si ráno podle Shinkansenu dokonce srovnal hodinky.
Vlakové soupravy jsou krásně elegantní.
Nikkó nás pak přivítalo naprosto odporným studeným počasím. Dojeli jsme prostě do mraku, takže viditelnost nula a vlhkost sto procent. Na druhou stranu to místu dodávalo úžasnou mystickou atmosféru. Litovala jsem nepoučené jedince, kteří na sobě měli trička s krátkým rukávem a sandály. Já sebou naopak měla pro případ nouze sbalený i rolák. Dalším mírným zklamáním bylo, že mnoho svatyň bylo pod lešením a jedna z pagod byla dokonce celá obestavěná jakýmsi hangárem, na kterém byla pagoda vyfocená. Opět jsem tu čekala davy turistů, ale byli jsme tu téměř sami, možná i díky počasí. Několik hodin jsme tedy strávili touláním lesem s pagodami a užívali si ducha místa. V původním plánu ještě bylo navštívit jeden z onsenů, ale vzhledem k tomu, že počasí se nadále zhoršovalo, dali jsme si místo toho raději horký udon a horké saké a vyrazili zpět do Tokia.
Shinkyo bridge nebyl přes mlhu skoro vidět.
Atmosféra byla opravdu mystická.
Nikkó je oblíbeným místem i samotných Japonců
Rámen se speciální rolkou. Je to trochu něco na způsob našeho škraloupu z mléka.
Japonsko se mi zatím opravdu líbí. Je exotické, ale ne špinavé, je rychlé a divoké, ale současně uspořádané. Všichni vědí, jak se chovat. Miluji jejich poctivost. Například včera Marek kupoval něco v automatu zapomněl na pár drobných, které mu vypadly nazpět a pán za ním hned běžel, aby mu je vrátil. Také tu člověka nikdo s ničím neobtěžuje, nikdo nic nenabízí a nevnucuje. Příjemný rozdíl oproti Vietnamu a Mexiku a vůbec všem turistickým destinacím.
Nádherná ukázka, jak může fungovat tradiční architektura v srdci moderní metropole.
Když jsme se vrátili zpět do Tokia, byli jsme pochopitelně hrozně hladoví. Zapadli jsme tedy do hospůdky, kterou jsme si už předem vyhlédli, kousek od našeho pronajatého bytu. Zlákalo nás hlavně to, že tam neměli ani jeden nápis v angličtině a podle toho, co jsme zahlédli přes okno, to vypadalo, že tam dělají úhoře. To byl další z mých gastro snů. Grilovaný úhoř neboli unagi v teriaki omáčce podávaný s rýží. To, co nám přinesli na stůl, bylo doslova gastronomické porno. Tady totiž neměli jen tradiční grilované maso, ale i všechny ostatní časti z úhoře, které zbydou z kuchání a filetování. Chtěli jsme samozřejmě ochutnat všechno a tak jako první přistály na stole pražené úhoří páteře. Chutnalo to jako hodně usmažené chipsy, geniální chuťovka k pivu. Potom tamago (vaječná placka) plněná filetem z úhoře ve speciální omáčce. Něco tak lahodného jsem si ani nedokázala představit. Miluji vejce na všechny způsoby, takže tohle bylo opravdu jídlo přesně pro mě. Pak přišel trochu „drsnější“ chod, špízky yakitori, na kterých byly napíchané úhoří hlavičky, játra a kůže. Překvapivě mi nejvíc chutnaly právě odpudivě vypadající hlavičky, kdybych neviděla, co jím, nepoznala bych, že to jsou hlavy. Někdy je lepší nad tím moc nepřemýšlet a užívat si každou minutu. Poslední chod pak byly ty nejdelikátnější úhoří filety na nadýchané voňavé rýži. Jedla jsem to skoro s náboženskou úctou a vychutnávala každé sousto. Můj blažený výraz bavil i samotného kuchaře a bylo vidět, že ho to upřímně těší.
Úhoří páteře jako brambůrky.
Špízky yakitori.
Král Unagi na nadýchané rýži.
