Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Na tomto snímku je možná vidět, že skutečně pršelo. Mimochodem tato svatyně se nacházela v podstatě přímo uprostřed nákupních pasáží.
Tady by bylo možná na místě sdělit, že v našem ubytování v Kjótu máme koupelnu a záchod přes venkovní terasu. Každá návštěva toalety mě tak stojí velké přemlouvání a začínám chápat, proč šlechta mívala nočník. No nic, alespoň jsme se pořádně vyspali v teplé posteli, kde nám paní vlastnící ubytování nainstalovala elektrickou ohřívací deku.
Jediná možná volba pro dnešní den tak byl krytý trh Nishiki. Ovšem než jsme se k němu dostali přes spoustu jiných obchodů byly skoro tři hodiny odpoledne. Já si tak odnášela nejnovější japonskou módu plus spoustu dárků pro všechny kamarády a blízké. Japonské obchody mě neskutečně baví. Ať člověk koupí sebevětší hloupost za pár korun, vše mu dárkově zabalí do nádherného papíru a opatří samolepkou s logem obchodu.
Nejvíc jsme se dnes obdivovali asi jídelním hůlkám. Obchody s nimi jsou téměř jako muzea a cena tomu odpovídá, stejně tak obchody s vějíři. Ach, tolik krásy! Ručně malované, zdobené zlatem. Kimona a ozdoby do vlasů. Pokaždé jsem se tak přenesla do historie do doby největší slávy kjótských gejš. Kjóto je poslední místo, kde může člověk ještě potkat skutečnou gejšu a já doufám, že budu mít to štěstí. Můj největší sen je obléknout pravé kimono a sama se jí na chvíli stát, ale vím, že to není možné.
Kryté ulice vytvářely spletité bludiště a všechny vypadaly stejně.
Sem tam se objevil i otevřený prostor se stromy a lavičkami.
Jeden z obchodů s hůlkami. Ve většině se ale samozřejmě nesmělo fotit a u vějířů zrovna tak.
Velmi vtipný moment dnes nastal právě na trhu Nishiki, když Marek obdivoval nabídku čerstvých ryb a nahlas (a napůl v žertu) pronesl, že definitivně žijeme ve špatné zemi. Načež mu nějaká starší paní velice dotčeně odpověděla: „Tak to bych rozhodně neřekla!“ Oba jsme se v lehkém šoku na ní otočili. „No vždyť tu nikde nemají odpadkové koše!“ „A co teprve systém placení v autobuse! Už jste jeli autobusem?“ Musela jsem se smát, protože ona neznámá paní vystihla přesně ty dvě věci, které mi tu přijdou podivné a nelogické. Ty koše, to je opravdu zvláštní kapitola. Odpadkové koše venku nejsou v podstatě nikde a když už ano, tak striktně rozdělené. Odpad se tu třídí úplně všude a i na obalech od jídla je přesně napsáno, jak obal rozebrat a kam která část patří. Pak ale přichází nejtěžší část a to ty správné kontejnery najít. Jak jsme vypozorovali, většinou byli u nápojových automatů. Minule jsem třeba byla velmi nemile překvapená absencí koše na veřejné toaletě (ženy mě jistě pochopí). O to víc je zarážející, že se nikde neválí žádné odpadky. Japonci by si nedovolili na zem vyplivnout ani žvýkačku nebo zahodit zmuchlaný lístek od autobusu. Způsobně si nosí odpadky v soukromé taštičce a při nejbližší příležitosti je prostě roztřídí a vyhodí.
Také je to asi jediná země, kde vám zakoupené oblečení/boty/kabelku, zabalí do celofánu, přelepí izolepou, vloží do papírové taštičky jejíž poutka přelepí samolepkou s logem obchodu a tu papírovou tašku ještě přetáhnou speciální igelitovou taškou, kterou opět zajistí kouskem izolepy, aby vám papírová taštička nenamokla. Takhle to dělají naprosto ve všech obchodech. Ať je to jak chce milé, je to i naprosto nesmyslné a neekologické a to nejsem ekologický aktivista.
Trh Nishiki byl ten den cílem skoro všech :-).
Všude to vonělo a kouřilo se z připravovaných dobrot.
A my jako vždy nevěděli, co dřív ochutnat.
Tentokrát to vyhrála malá chobotnička. Když jí Marek ukousl hlavu, zjistil, že je v ní křepelčí vajíčko!
Stejně tak jsem si nebyla jistá svými pocity, když jsem dnes viděla luxusní prodejnu domácích mazlíčků. Ta malá stvoření měla být podle mě ještě několik týdnů u mámy a ne za výlohou. Ano, vše bylo útulné, luxusní a superčisté, ale ta štěňata byla tak maličká! Vždyť ani neuměla ještě chodit. A cena? V přepočtu kolem 100 000 korun za jednoho tvorečka. Jejich výloha se samozřejmě nesměla fotit a turisté odtud bylo vyháněni.
Podobně smíšené pocity jsme dnes měla i u sov. V postranní uličce Marek objevil kočičí kavárnu s bengálskými kočkami a za příplatek byla možnost jít se podívat i na sovy. Byli jsme v nějakém podivném rozmaru a hlavně zvědaví. O našeho kocoura jsme nedávno přišli a tak bylo hrozně hezké hrát si s Bengálkami a hladit jejich plyšové kožíšky. Půl hodina s nimi utekla jako voda a tak nastal čas jít se podívat na sovy. Jednalo se o místnost asi 30 metrů čtverečních, všude zeleň a větve stromů, na kterých sedělo asi deset sov. Bez klecí, a nejen, že jsme se na ně mohli dívat, ale mohli jsme je hřbetem ruky hladit. Poprvé v životě jsem se tak dotkla sovy pálené, úplně se mi rozbušilo srdce, když jsem pocítila hebkost jejího peří. Byl to úplně nová zážitek, vždyť kdy si člověk může pohladit sovu! Jenže čím déle jsem v té místnosti byla, tím víc mi z toho bylo smutno. Sovy seděly nehnutě na místě a za nohu byly přivázané k větvi. Neměly absolutně žádnou možnost pohybu. Ke konci mi jich už bylo opravdu líto a mrzelo mě, že jsem něco takového podpořila. Rozhodně nebyly týrané, vůbec nevypadaly špatně, naopak. Museli jsme si i před tím vydesinfikovat ruce, ale stejně, sovy nejsou mazlíčci aby na ně 12 hodin denně někdo sahal. Tohle mi přišlo velmi zvláštní, že si Japonci v podobných věcech libují. Myslím, že u nás by něco takového určitě neprošlo.
Boj o foťák.
Pár fotek soviček.
Nakonec jsme se ještě rozhodli podívat za řeku do jedné ze starých zahrad. tam vládla zase docela jiná atmosféra. Vstup do zahrady mi trochu připomínal naše poutě, kdy po obou stranách cesty byly stánky s jídlem a všemožnými sladkostmi. Sama zahrada pak ale byla klidná a nádherná. Do smrti nezapomenu na pohled, když kolem sněží opadávající květy sakur. Nebe mělo díky dešti dramatický nádech a vzduch byl čistý a svěží. Když je tepleji, lidé se tu schází a sedí pod stromy. Popíjejí pivo nebo saké a těší se z té krásy. Dnes tu neseděl nikdo, protože foukal silný vítr a byla skutečně zima, ale možná díky tomu tu nebylo tolik lidí. U jezera jsme pak dokonce narazili na svatbu. Přesněji řečeno na pár, který má být oddán. Nejsem si úplně jistá, jak je to přesně s touto tradicí, ale měla jsem dojem, že jde hlavně o vytváření předsvatebních fotografií v tradičním oděvu. Kolem mladého páru v honosném oblečení pobíhalo asi osm dalších lidí a dva fotografové. Celý tým se snažil pár co nejlépe naaranžovat a perfektně na nich upravit kimona. Stala se z toho podívaná téměř pro celý park. Všichni stáli do kruhu kolem nich a fotili si je a "nevěsta" vypadala mile potěšená tím náhlým zájmem.
Brána do parku Maruyama.
Počasí bylo opravdu dramatické.
Dvě dívky ve vypůjčených kimonech (neplést s gejšami, to je naprosto něco jiného). To je další zvláštnost Kjóta. Mladé dívky si tu půjčují kimona, do kterých se nechají obléknout a učesat a pak spolu chodí městem a parky a vytvářejí si vzájemně snové fotografie a selfí. Kimona si tu můžou půjčit i pánové a tak je nezřídka vidět podobně oblečené páry se stativy a selfí tyčkami.
Mladý pár. Tato kimona už jsou cenově úplně jinde. Vlastní je jen ti nejbohatší a obvykle se jedná o rodinné poklady s vysokou historickou a uměleckou hodnotou.
Pár dalších fotografií |
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
Počkej na mě! Vyprovodil tátu do války, jeho fotka otevírala peněženky
Seriál Jeho rozzářená tvář bývala za druhé světové války vystavena v každé třídě a kanadským žáčkům...
Bijec migrantů živoří. Salvini zamrzl v minulosti, spásu hledá v bájném mostu
Premium Někdejší hvězda italské krajní pravice Matteo Salvini politicky živoří. Jeho strana Liga před...
Strach z problémového nájmu? Majitelé bytů mají získat garanci za nájemníky
Premium Stát chce motivovat majitele nemovitostí k poskytování bydlení i rizikovým nájemcům. Pronajímatelé...
Dvacet let v Unii řečí čísel. Češi dominují v kaprech, letí také Erasmus
Dvě dekády po vstupu do Evropské unie je co se týče peněz Česko více než bilion korun v plusu. Z...
Prodej bytu 2+1 v družstevním vlastnictví 64m2, Hrušovany u Brna
Sídliště, Hrušovany u Brna, okres Brno-venkov
4 160 000 Kč
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/