Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy

Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji. 

Tsukiji market

Vyrazili jsme v ranní špičce, ale upřímně nechápu, kde se vzaly ty pověry s množstvím lidí. Podle mě jich tu nebylo víc než v ranním metru v Praze a Ginzu jsme měli pro sebe skoro sami. Díky tomu, že jsme vstali tak brzy, byli jsme už někdy v osm hodin na trhu. Kromě místních tam nebyl skoro nikdo a tak jsme se mohli nerušeně kochat a slintat u všech stánků. Všude to naprosto neuvěřitelně vonělo jídlem. Co se na rybím trhu nakoupí, jiní ihned zpracují a přemění na spoustu voňavých dobrot. Člověk tu tak dostane ty nejčerstvější ryby a mořské plody, co si lze představit. Mým cílem bylo hlavně ochutnat sushi z břicha tuňáka, což je nejdražší a nejvyhledávanější pochoutka. Troufám si dokonce tvrdit, že v Čechách ho žádná restaurace nenabízí.

Byli jsme samozřejmě úspěšní a já tak s bušícím srdcem konečně ochutnala to, o čem jsem zatím jen četla. Obávám se, že nemá smysl tu vypisovat gurmánská zážitek, který je prostě textem nepřenositelný. Pak jsme si hrdlo prolili teplým saké a přemýšleli, co dál. Na trhu nás totiž kromě ryb zaujalo i něco docela jiného… Hovězí wagyu. Je to vlastně takové břicho z tuňáka v kravské podobě. Tedy hovězí tak jemně prorostlé tukem, že připomíná bílý mramor. Za pár tenkých plátků chtěli přibližně 550 korun, což je asi pětkát méně než by stálo u nás, ale pořád je to dost. No co, maminka mi vždycky říkala, že si nemám kupovat věci, ale zážitky a dobré jídlo bezesporu zážitek je. Koupili jsme si tak několik plátků a ihned vyrazili domů, abychom tu dobrotu hned připravili. Pro jistotu jsme ještě pořídili malou termotašku a pán nám do ní pro jistotu dal kousek ledu. Marek si svůj balíček wagyu odnášel jako největší poklad a celý den nemluvil o ničem jiném, než jak mi ho připraví.

Další na programu bylo museum japonských mečů. Tam jsme se oba těšili jako malí už od příletu. Jaké ovšem bylo naše zklamání, když jsme se dozvěděli, že 31. března byla expozice ukončena a že jí opravují a stěhují jinam. Bylo mi to tak líto, že jsem se neubránila slzám. Tolik jsem si přála vidět právě japonské meče. Jakou smůlu musí mít člověk, že přeletí půl světa, ale to nejtradičnější je mu nakonec odepřeno.

A protože jsme byli jen kousek od mrakodrapů na Shinjuku, rozhodli jsme se, že si spravíme náladu výhledem ze 45. patra jednoho z nich. Dokonce i vysvitlo sluníčko a tak byl výhled skutečně úchvatný. To vše naprosto zadarmo. Když se nad tím zamyslím, tak spousta úžasných věcí je tu zadarmo. Především záchody ;-). To mě prostě nepřestane fascinovat. Záchody jsou úplně všude zdarma, vždy čisté s desinfekcí a dostatkem toaletního papíru. Možná je divné o tom psát, ale líbí se mi to! A to ani nemluvím o tom, že i na veřejných toaletách v parku má záchod všechny vymoženosti v podobě vyhřívaného prkénka a možnosti oplachu spodní části těla teplou vodou. Slibuji, že do konce dovolené se odhodlám všechna tlačítka vyzkoušet.

Dnes večer jsem přemýšlela nad tím, že Tokio víc než jiná města voní jídlem. Ono totiž voní hlavně jídlem a nic tu vůni nekazí. Je to čisté město, kde pracovníci myjí i schody v parku. Spousta lidí tu chodí se psy, ale na ulici po nich nezbývá žádná stopa. Na ulicích se neválí žádné odpadky a tím myslím absolutně žádné, ani nedopalky od cigaret ani drobné papírky, prostě nic. I lidé tu jsou čistí a bez výjimek upravení. Možná působí trochu smutně, ale to už je dáno jejich filosofií. Umí skvěle fungovat v davu, například při přecházení přechodů. Jakoby každý z nich přesně věděl, co má dělat, na rozdíl od nás. Já mám oči nalepené hned vlevo hned vpravo a spíš se jim motám pod nohama.

Na zítra jsem nám naplánovala výlet do Nikkó, tak doufám, že si trochu vydechneme a načerpáme novou sílu v chrámech a lesích.