Tajuplný Nippon - když prší

Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.

Navíc se udělala i hrozná zima, člověk měl chuť spíš zůstat v posteli s knížkou. Jenže něco takového si lze dovolit v Praze, ne při čtrnáctidenní návštěvě Japonska. Původní plán na návštěvu paláce a zahrad tedy padl a já se snažila vymyslet něco, kdy by nám déšť tolik nevadil. Původně jsem navrhovala jet třeba do Yokohamy a navštívit některý z onsenů, ale nakonec jsem zkusila google, který mi vnukl neuvěřitelně zajímavou myšlenku. Bleší trh! No jasně, blešák! A dokonce je dnes neděle, takže je otevřený. K mému velkému překvapení a ještě větší radosti, to přišlo jako zajímavý nápad i Markovi (jistě už se v myšlenkách viděl s japonským mečem) a tak jsme se vydali na cestu.

Tady opět musím vyzdvihnout skvělé JR passy, protože linky JR (japonských železnic) zatím vedly naprosto všude, kam jsme se potřebovali dostat, takže žádné další finance na MHD nebyly třeba.

Bylo opravdu ošklivo a bleší trh nebyl úplně krytý střechou, jen jakousi konstrukcí, takže nám stejně pršelo za krk, ale stálo to za to. Nejraději bych si odvezla celé tržiště. Bohužel většina věcí, které se mi líbily, byla buď neskutečně drahá nebo neskutečně rozměrná. Lakované šperkovnice a obří vázy, prostě člověk letadlem převážet nechce. Marek byl na výběr skromnější a tak si odnesl historické stopky Seiko, dva ručně malované talířky, zapalovače, ale hlavně pravou tsubu na japonský meč. Měl radost jako malý kluk. Byla to taková malá satisfakce za zavřené museum mečů. Měla jsem radost, že on má radost a ani mi nevadilo, že je mi vlastně příšerná zima a že jsem mokrá jako myš. Na a protože jsme měli hlad a byli blízko Shybuji, vydali jsme se tam. Samozřejmě i proto, že jsem chtěla vidět slavnou křižovatku Shybuia crossing. Podvědomě jsem tušila, že za deště bude mít zvláštní kouzlo a nespletla jsem se. Líbilo se mi, že i samotní Japonci si užívají přechod přes nejrušnější křižovatku na světě. Že i oni fotí a točí a snaží se najít to nejlepší místo pro zachycení atmosféry. Celou dobu jsem přemýšlela, jak se dostat do vyšších pater nějaké budovy a pozorovat to hemžení z vrchu, bylo to ale bez šance, protože tenhle nápad jsem samozřejmě neměla jen já. V tu chvíli už jsme oba byli tak hladoví a zmrzlí, že jsme vlezli do Burger Kingu, který byl první po cestě. Celkem nám to i přišlo vhod. Možná to bude znít zvláštně, ale po týdnu jezení kvalitní, chutné a zdravé stravy jsme prostě potřebovali nějakou prasárnu, abychom si těch dobrot zase mohli začít vážit. Něco na neutralizaci chuti, jako je třeba nakládaný zázvor, když si dáte sushi ;-).  Krmili jsme se tedy Burgrem a koukali z okna na lidi s deštníky a připadali si tu tak trochu jako doma. Žádná honba za památkami a zážitky, prostě jen my dva a Tokio.

Tokio je snad ještě fotogeničtější v dešti. Kapky se mísily s okvětními plátky sakur a vytvářely tak nádhernou atmosféru.

Po jídle mi to ale nedalo a já chtěla znovu zkusit fotit křižovatku, když v tom to vidím! Přímo nad křižovatkou je Starbucks s obřími okny. Jenže tenhle nápad jsem bohužel taky neměla jediná. A tak jsme si vystáli půl hodinovou frontu na pitomý Starbucks, abych se mohla jít poprat s ostatními o místo u okna, které jsem nakonec stejně nevybojovala. Ale byla jsem aspoň dostatečně drzá a oblézala asi deset minut nějaký manželský pár postarších Asiatů, takže několik fotek přece jen mám.

V původním plánu bylo ještě museum, ale byli jsme unavení a mokří a skutečně nejvíc jsme toužili po teplé sprše a teplém saké

Přímo uprostřed slavné křižovatky.

Pohled na Shybuia crossing. Bohužel nebyla úplně největší spička, takže lidí nebylo tolik, ale i tak to stálo za to!