Tak už je to zase tady. Tolik zážitků a následné únavy, že nestíhám zapisovat. Včera jsme hned po snídani šli s naší místní paní průvodkyní do její rodné vesnice.
Úžasných 12 kilometrů mezi kaskádami rýžových polí. Kus velmi hustým porostem po úzké kamenné cestičce. Chvílemi jsem měla opravdu strach a na poslední úsek jsem musela dokonce uklidit foťák do batohu, abych o něj nepřišla při balancování nad srázem.
Sapa a její okolí je bohužel dost turistické místo a místní ženy z různých národnostních menšin se snaží na turistech vydělat, co to jde. Takže celých 12 kilometrů s námi šly ještě další 4 ženy s tradičními košíky na zádech a na začátku a na konci cesty se nám snažily vnutit jejich výrobky. Slovo shopping jsme ten den slyšeli snad tisíckrát. Dále pak maybe, maybe later, to je tady taková mantra, kterou neustále opakaují. Odhaduji, že na jednoho turistu jsou tu tak čtyři prodejkyně a všechny chtějí vydělat alespoň něco málo. Občas to bylo opravdu náročné, protože ne, pro ně obvykle není odpověď a jsou schopné jít za člověkem klidně kilometr a za tu dobu se znovu třikrát zeptat jestli tedy už jako šoping nebo ještě ne. Abyste tomu rozuměli, nedělá mi problém nakoupit si od místních nějaké ty suvenýry (klidně i víc), ale musí to být něco alespoň trochu použitelného. A ne, vyšívaná deka 2x3 metry nebo šílené barevné kabelčičky a ledvinky.
Já si tím výlet rozhodně nenechala zkazit a kochala se místní specifickou krajinou. V průběhu cesty opět „krásně“ pálilo slunce a tak jsem si spálila i zbývající končetiny plus trošku přiživila ty z předchozího dne. Když jsme vyčerpaní dorazily do vesnice, seběhly se k nám pro změnu malé holčičky a nabízely pestrobarevné náramky „one for five“. Bzučely jako včely a byly opravdu velmi neodbytné (Obzvlášť, když má člověk hlad a šílenou žízeň, musí se dost krotit, aby na ně nebyl moc nepříjemný). Pak oběd, při kterém nás už naštěstí nikdo neotravoval až na malé toulavé kotě. No a pak cesta zpátky do hotelu, tentokrát autobusem. Ano, odvážíme si pestrobarevnou vyšívanou taštičku a pár náramků. Bez toho zkrátka asi Sapu nelze opustit.
Já ovšem, jakožto pravá žena, toužila ze všeho nejvíc po tepaných náramcích, jaké nosí místní ženy. Ani jedna z prodejkyň, co s námi šly celých 12 kilometrů, nic takového nenabízela a tak jsme se vydaly s mamkou do města na lov. To, co bylo k vidění a prodeji u stánků, rozhodně nebylo to samé, co jsem viděla u místních žen skutečně na rukou. Zklamaně jsem se rozhodla vrátit zpátky. Když v tom nás opět odchytla jedna z pouličních hmongských prodavaček s košíkem na zádech a opět nám vnucovala kabelky. Moje oči však sklouzly na její zápěstí a paní velice rychle pochopila. One for 150, two cheaper! Začala jsem si vybírat náramky, a do toho se k nám seběhlo dalších asi šest nebo sedm žen. Překřikovaly se jedna přes druhou, tlačily se na mě a ukazovaly mi jejich náramky. Všechny si byly dost podobné, a přesto každá žena měla trochu jiné. Ale proto, že ona byla první (což mi sama v průběhu naznačila s prosebným výrazem v očích), koupila jsem si dva náramky u ní a obě jsme byly velice spokojené. Já zkrátka miluju tyhle tretky…
Jízda nočním vlakem zpět do Hanoje pak nebyla vůbec nic neobvyklého. Na přítomnost cizího člověka v kupé už jsme si zvykli. Před odjezdem jsme maličko zmokli, jinak se nic zvláštního nestalo.
To až v Hanoji… Není nad to, když se s Vámi v půl páté ráno taxikář ztratí. Nejdřív jsme si mysleli, že nás chce jen natáhnout a tak s námi objíždí celou čtvrť dokola. Po půl hodině jsme však pochopili, že se ten člověk vážně ztratil a netuší, kde je náš hotel. (mimochodem cesta do našeho hotelu od nádraží trvá asi pět minut) Tak jsme vytáhli mapu a Michal ho odnavigoval až před hotel. Zdálo se, že se trochu stydí a vypadal celkem nešťastně. Povídal, že chce jen polovinu ceny na taxametru. To bylo fér, Michal mu dal o trochu víc a pán zářil radostí a třásl si s námi rukou. Takže po páté hodině ranní jsme se konečně ocitli před hotelem, kam nás bez problémů pustili (měli jsme tedy více štěstí než kolegové čekající před dveřmi vedlejšího hotelu, než jim v sedm ráno někdo otevře) a dali nám daleko luxusnější pokoj, než jsme měli předtím. (Pan majitel totiž chce pozitivní recenzi na Booking.com, tak se hrozně snaží :-))
Dnes chceme mít hodně poklidný den, jsme všichni dost ucestovaní a o Michala se pokouší angína.
Po té, co jsme se dosyta vyspali, konečně, rozhodli jsme se jít na snídani. Já měla hlad už od půl páté a něco do žaludku bych skutečně uvítala… Vypadl proud. Sešli jsme tedy sedm pater dolů a dali si snídani při svíčkách. Palačinky s citrónem a medem a kávu. Miluju vietnamskou kávu!
Hned po snídani jsme si také koupili lístky do další destinace Ninh Binh a pak se pomalu toulali městem. Dnes jsme byli neuvěřitelně odvážní a ochutnali strašně moc místních jídel z ulice. Zejména musím vyzdvihnout smažené taštičky plněné houbami a nějakými vepřovými kůžemi. Co naplat, bylo to exkluzivní a museli jsme se ještě vrátit pro další. Také jsem tu vypila snad nejvíc piva v životě. Je tu ještě levnější než u nás a stejně dobré. Jak by také ne, když je tu učili vařit pivo Češi. ;-)
Hanoj jsem si zamilovala. Je tak rozmanitá a romantická! Každý den objevíme něco nového. Baví mě toulky starou čtvrtí a nahlížení do hrnců a misek místních. Člověk má touhu všechno ochutnat, i když to mnohdy vypadá velmi podivně.
tradiční nošení dětí v šátku
cesta do vesnice mezi rýžovými poli
rodná vesnice naší paní průvodkyně
nádherně zdobené oblečení, podle kterého lze rozpoznat příslušnost k menšině
zpátky v Hanoji a výhled z okna hotelu
bez návštěvy buddhistického chrámu by to nešlo
ten den probíhaly velké přípravy na oslavu výročí 40 let od osvobození Vietnamu
úžasné smažené taštičky, kam jsem se museli vrátit
ano, ten člověk skutečně stojí v pantoflích na elektrickém vedení :-)
tradiční ruch večerní ulice
a nejlepší bun bo nam bo
