V karanténě jsem většinou seděla doma, a tak jsem si připadala při procházce na Vítkov, který máme za rohem, jako když jedu do Ameriky. Nemusí člověk nutně na Maledivy, krásně je i doma za rohem.
Když člověk skoro nikam nemůže, ocení víc to, co má doma. Zvlášť, když většinu času seděl doopravdy doma a je slunečno.A všude všechno kvete. Vítkov je krásný park a dá se v něm leccos zajímavého najít, stačí se jen dívat. Když se stane vzácnějším, lecčeho si pak člověk všimne. Nic zásadního tímhle článkem nesdělím, ale třeba někoho potěší zachycený hezký jarní den.
Tyhle záběry by mě asi dřív vůbec nenapadlo fotit, ale teď z toho mám radost. Bylo tu docela málo lidí (čekala jsem větší "Václavák") a všude zpívali ptáci. Spousta ptáků. Ti se prý vrátili ve větším počtu, protože je na migračních trasách nikdo nestřílel - lovci, překupníci i turisté prý sedí doma v karanténě nebo se jen bojí, aby neonemocněli. Aspoň k něčemu je ten virus dobrý.
Kytky jsem vždycky fotila ráda. I na Vítkově. Ale možná se mi teď povedly víc než obyčejně, aspoň se mi to zdá. Možná je to tím nadšením, co se mě na procházce zmocnilo.
Po nebi se proháněly mraky, ze kterých bohužel nezapršelo - to by sice nesvědčilo procházce, ale asi bych ji ráda obětovala a šla jindy, vzhledem k tomu strašnému suchu. No nic, to neovlivníme, a nemá cenu si kazit radost z hezkého dne.
Ty samé stromy, když už se šeřilo.
Žižkovský vysílač zarámovaný stromy.
A tady už je vysílač skoro za tmy. Pak už jsem nefotila, byl čas se z procházky vrátit domů.
