Reportáž ze Srí Lanky II

Druhá část fotoreportáže, která měla být vlastně první, protože je z loňska. Trochu víc o městech a lidech, ale i na přírodu se dostane. Místa: Negombo, Kandy.

Vyslovuje se správně Šrí Lanka (možná to většina z vás ví, ale já jsem to nevěděla), dříve se jí říkalo Cejlon, z čehož už zbyla jenom značka čaje (to jsem věděla), dostali jsme se tam vlastně náhodou, protože nám propadlo vízum na Maledivách… a byl to skvělý výlet, proto jsme si ho taky letos zopakovali. Je tady všude spousta lidí, některé pořádky jsou poněkud zvláštní… ale asi jen to jen jiné než to, na co jsme zvyklí. Tak třeba domy a ulice mají jakýsi zvláštní systém, který přinejmenším cizinci nechápou – hotel, kam jsme měli dojet, neměl žádné číslo domu, taxikář ho neznal, a když se nedovolal na uvedené číslo, pokoušel se zeptat asi tří lidí v té ulici, a když ani ti nevěděli, byly pátrací možnosti vyčerpané. Naštěstí jeden z těch oslovených nabízel domácí ubytování, a tak jsme pár dnů v Negombu nakonec strávili tam. (Nemyslím, že byli s taxikářem nějak domluvení, na to tam bylo náhod příliš mnoho.) Naši domácí si s námi povídali, půjčili mi deštník, byli hodní a zajímali se, odkud jsme. Možná bych si je ani tak nezapamatovala, kdyby několik měsíců nato nedošlo k ohavnému atentátu právě v kostele naproti přes ulici, kde jsme bydleli. Paní Maria tam chodívala. Nevíme, co se s ní (a s ostatními z rodiny) stalo, po atentátech jsme jim psali mail, ale nikdo neodpověděl…
Na téhle terase by nebylo nic moc zajímavého, kdyby kdyby kousek od tohoto výhledu nestál kostel, kde se roku 2019 neodehrál příšerný krvavý masakr:

NEGOMBO

Přes den jsme byli na výletě v Negombu. Zajímavé bylo, že mělo na 80 % pršet, a nakonec za celý náš pobyt nespadla ani kapka a bylo nádherné počasí. Z pověrčivé soběstřednosti jsem věřila tomu, že příčinou byl deštník, který jsem si koupila v obchodě. Nákup deštníku byl zvláštní tím, že mi na něj dali slevu - a tím nemyslím, že bych si něco usmlouvala (zdejší smlouvání je už spíš pověra, prodavači se na něj totiž spíš dost šklebí a moc se usmlouvat nenechají), ale dali mi ji sami od sebe (deštník je v pořádku, přivezla jsem si ho domů a používám). 
Všude je spousta lidí, všude se někdo někam cpe, všude jezdí asi milion aut, smrdí a houkají. Zajímavost - směnárna peněz je v klenotnictví. To mi přišlo trochu jak z Kusturicova filmu. Vyfotit jsem si to netroufla, protože jsem se bála, že po mě skočí ostraha a bude zle. 
Ulice v Negombu (většinou naopak chudší):

Na tomhle obrázku je zajímavá vrána na střeše - vypadá strašně veliká, protože se zdá, že sedí na střeše vysokého domu. Ve skutečnosti byla úplně normální a seděla na stojanu s oblečením, který je na fotce mnohem blíž 

U domů mají ale krásné zahrady:

Vrány jsou na Srí Lance něco jako u nás holubi, jsou všude - na ulicích, na domech... Zajímavá momentka vrány:

Zdejší všudypřítomné vozítko - tuktuk. Je to něco jako velorex, šíleně to drncá, rachotí a páchne, ale vjede to snad kamkoliv a odveze nejspíš taky cokoliv. Převážně to jsou taxíky (i když lidi je prý mají i jako soukromá vozítka). Když se kdekoliv zastavíte na delší dobu než minutu nebo jdete po silnici, zastaví vám okamžitě nejmíň pět tuktuků a dost vehementně vás chtějí svézt. Pak se snaží šroubovat cenu, kam to jde. Chápu to, je jich hodně a všichni se potřebujou nějak uživit. 

Tohle je pouliční opravna tuktuků:

Ve městě je všude strašně hustý provoz, všude jsou nějaká auta, motorky a tuktuky, šíleně tam páchne benzín a řvou motory, pravidla silničního provozu tam moc nemají - snad jen "pokud možno jezdit vlevo a kdo víc houká, ten má přednost." Tuktuky se úplně běžně otáčejí uprostřed takových zacpaných křižovatek. Kdo netroubí, ten nejede. Jakmile vznikne sebemenší škvíra, hned ji obratně zaplní nějaká vozítka. A na dopravu dohlíží obrovský Ježíš. 

Socha slona z parku (tam bylo opravdu příjemně - po tom pařáku na ulici). Židlička patří hlídači slona, který tam celou dobu seděl. Když ale někdo slona fotil, okamžitě se vypařil. 

Ovocný trh - tolik neznámého ovoce, jenom banánů tady měli několik druhů. Cestovatelské příručky radily nic na ulici nejíst a nepít, takže jsme odolali v tom vedru domácím ovocným šťávám, které tam prodávali, ale ovoce jsme si koupili. 

Na Srí Lance vedle sebe koexistují náboženství všeho druhu. Na katolickou čtvrť, kde jsme bydleli, volně navazovala hinduistická s krásnými chrámy (ty se mi líbily nejvíc). yli

Byli jsme se podívat i na kus obřadu - ty jsou fakt charismatické. Kněz vypadal jako Hefaistos, měl na sobě jen zástěru a házel něco do kyblíku s ohněm, nějaký člověk přitom bubnoval a jiný hrál na píšťalu. Lidé se tam na nás usmívali, byli hrozně milí a nevadilo jim, že vůbec netušíme, o co jde. 

Tohle se jmenuje Holandský kanál, jezdí tam loďky s lidmi a s nákladem a v dálce je vidět mešita. 

Holandský kanál:

A krásný výlet v lodičce na laguně - to byl opravdu zážitek a nádherný pohled (příroda, ptáci...):

Vodní ptáci se shromažďují kolem rybářských lodí, protože (oprávněně) doufají, že něco dostanou:

Zvláštní trpasličí kormoráni:

Náš průvodce na výletě po laguně a loď, na které jsme jeli. 

KANDY
Z Negomba do Kandy jsme jeli autobusem a vlakem.
Zdejší cestování je trochu na samostatné povídání - autobusy nemají jízdní řád, zastavují na nějakých zastávkách, ale můžou i kdekoliv jinde, když si je stopnete. (Nám jeden zastavil místní policista, který vypadal jako dobromyslný anglický strážník Bobby z nějaké anglické knihy a byl zjevně rád, že může někomu doopravdy pomoci. Loni to byl jediný policista, kterého jsme tady viděli. Letos - po těch absurdních atentátech - jich bylo podstatně víc...) V autobuse jede tolik lidí, kolik se tam vejde. Do uličky se rozloží skládací sedačky, takže tam už nikdo neprojde. Nicméně průvodčí ví, kolik má od koho vybrat, peníze si předávají lidi mezi sebou jako peška, až dojdou na místo určení, stejně se vracejí i drobné. Nechápu to, ale evidentně to funguje. 
Poučeni turistickým průvodcem jsme sháněli lístky na vlak do druhé třídy, která měla být pohodlná, zatímco třetí jen pro otrlé asijské cestovatele. Pán v pokladně nehnul ani brvou a napočítal nám přirážku do druhé třídy. Když vlak přijel, ztratili jsme několik drahocenných vteřin, než jsme zjistili, že ten vlak žádnou druhou třídu nemá. Mezitím zmizela všechna místa na lavicích. 
Jízda vlakem připomínala cestu narvaným metrem ve špičce, kdy stojíte na jedné noze a místa kolem sebe máte asi ta centimetr. Vzhledem k tomu, že cesta trvá asi čtyři hodiny, to nebyl moc optimistický výhled. Místní lidé byli zcela klidní, smáli se a vůbec nevypadali rozčileně. Mezi stojícím davem se prodírali prodavači občerstvení s obrovskými koši na hlavě, vyvolávali (asi názvy toho občerstvení) a kupodivu se jim doopravdy dařilo nějaké občerstvení prodat. Jakýsi pán v obleku a s kufírkem, který nejspíš mířil na nějaké byznys jednání, cestoval celou dobu (jel asi dvě hodiny) na stupátku vagonu. Nemačkal se s nikým a vypadal spokojeně, patrně to byl jeho oblíbený způsob cestování. 
Nicméně z vlaku byl nádherný výhled (dveře byly celou cestu otevřené - jinak by se asi uvnitř všichni udusili).
Pohled z vlaku:

Kandy - procházka po městě:

V parku, kde jsme jedli oběd z KFC, bylo plno vran. Když zjistily, že něco dostanou, bylo jich kolem nás hned plno. Odnášely si kuřecí křídla a pojídaly je i s kostmi. 

Prodejna sárí (vedle prodejny Samsung):

Tržnice v Kandy - tady jsme si koupili spoustu čaje a koření.

Majitel stánku s kořením, mastmi a čaji, který si s námi povídal, koupili jsme si u něj spoustu věcí; dal nám nějakou množstevní slevu (nevíme, jestli to nakonec byla sleva, nebo ne, ale nakonec je to jedno). Pak po nás chtěl nějaký dárek z Čech, měli jsme s sebou akorát propisku a placku s kozou, ty jsme mu dali a s plackou jsme ho vyfotili. 

Hinduistický chrám v Kandy - platilo se tam vstupné, asi pro turisty.

Uvnitř se procházely slepice - vypadaly jako domácí.

Tohle je pouliční opravář sandálů a žabek (tady se doopravdy spravují žabky). Ten člověk sedí celé dny na zemi ve strašném smogu na ulici a spravuje žabky. Když jsem mu dala nějaký obnos typu našich 5 korun (už mi došly drobné), byl velmi šťastný a radostně souhlasil s tím, že ho budu fotit.

Slavná turistická atrakce v Kandy - chrám Buddhova zubu. Uvnitř jsme nebyli. Ukazují tam (někdy) údajně Buddhův zub, který ale podle některých zdrojů vůbec nevypadá jako lidský a je strašně veliký.

Byli jsme se ale podívat na Kandyan Dance - to je taky profláklá turistická atrakce, ale úžasná podívaná (alegorické tradiční tance). Moc fotit se to nedalo. Na závěr vystupovali polykači ohňů.

Kandy v noci:

Přímo v Kandy se dá ale jít do přírody - třeba do hor (tam si vůbec nepřipadáte jako ve městě):

Místní opice - opičátka:

Když opice dostane banán, okamžitě si ho narve do krku, takže se jí udělá takovéhle vole. Vzápětí natahuje ručičky, že chce další jídlo.

Cestou na letiště jsme se ještě zastavili v čajové prodejně, kde se dá koupit drahý (ale vynikající) čaj a podívat se na výrobu čaje i s výkladem:

Tohle jsem fotila z auta cestou na letiště, takže nevím, odkud přesně to je.