Tak máme za sebou další ročník duhového pochodu Prague Pride a ocitli jsme se ve víru nejrůznějších úvah, názorů a komentářů na toto téma. Tyto dodatečné postoje a hodnocení mají možná ještě větší význam než samotná akce a přinejmenším o leccos vypovídají o nás všech i o stavu toho, jací vlastně jsme.
Mnoho ohlasů se dotýká samotného pochodu jen okrajově a přechází na otázku legitimity samotné LGBT minority. Je homosexualita „správná“? „Nesprávná“? Je to deviace? Úchylka? Postižení? Určitý způsob života? Jedno z vyjádření identity? Vlastnost? Neměli bychom ji raději „zakázat“? Už jen to, že si tyto otázky dovolujeme pokládat, znamená to, že máme v oblasti přijímání druhého hodně co dohánět a že proklamovaná tolerance má svá slabá místa. Možná by bylo dobré zamyslet se nad tím, jestli místo tolerance bychom neměli raději přistoupit k akceptování, přijetí. Tolerovat můžeme nějakou špatnou vlastnost, kterou jsme se rozhodli strpět. Můžu tolerovat, že si někdo okusuje nehty, že nevynáší odpadky nebo chodí často pozdě. Tolerovat svého bližního, který si žije po svém a s kým chce, nikomu tím neubližuje a to, co jej ode mě odlišuje, vůbec nevypovídá o tom, že je špatný člověk, je povýšená nadutost. Takového člověka bych měl nikoli tolerovat, ale přijímat.
Pokud jej místo přijetí pouze tolerujeme, pak se můžeme cítit oprávněni požadovat, aby se nám alespoň ztratil z očí, ať aspoň není vidět, když jsme se velkomyslně rozhodli ho nepostihovat. Jaképak pochody, ať někam zaleze a je rád, že ho necháme žít a dýchat. Odtud pak různé názory, že žádné pochody nejsou potřeba, za homosexualitu se přeci nezavírá ani nepopravuje, doma si můžou dělat, co chtějí, tak ať nás („normální slušné lidi“) neotravují nějakým humbukem. Vůbec se nedivím, že taková „velkorysost“ leckomu nestačí (taky by mi nestačila) – rovnoprávnost asi vypadá trochu jinak.
Reportáže z Prague Pride i články, které se ho týkají, bývají většinou doprovázené fotkami. Pozitivní zjištění je, že v reportážích se čím dál častěji objevují obrázky kráčejícího davu s duhovými vlajkami, někteří lidé v maskách a většina normálně oblečených, to jsou totiž výjevy, které účastník pochodu skutečně nejčastěji vidí (sama jsem se zúčastnila všech ročníků). V minulých letech byli na těchto doprovodných fotografiích mnohem častěji bizardní polonazí lidé v kůži a jakýchsi obskurních pozicích. Vůbec mi nepřipomínali nic z toho, co jsem zažila a úplně jasně měli přinášet sdělení „a takhle to tam vypadá, hromadné orgie, hrůza a děs“, i když třeba slova článku byla neutrální. I letos stačily dvě (už hodně „profláknuté“) fotky polonahých s bičem a náhubkem k přívalu slov na téma „vidíte ty devianty, a tihle by chtěli vychovávat naše děti“ ... jako kdyby to byl převažující dojem z celého pochodu. Ano, kontroverzní záběry odkudkoliv bývají nejatraktivnější a nejvyhledávanější, ale přinejmenším je možné se zamyslet nad tou selekcí – proč se naopak nikde kromě různých LGBT stránek neobjevily třeba fotky lidí s kočárky a malými dětmi, které se také zúčastnily? Protože by byly méně zajímavé a „chytlavé“, nebo by snad narušily obraz, který mnoho „objektivních“ kritiků chce vidět a předkládat jako „fakt“?
Metaforických přesahů je samozřejmě daleko víc, mnoho z nich se týká pojetí rodiny a letošního ožehavého tématu Prague pride – LGBT rodičovství. To jsou zajisté témata, která si zasluhují pozornost samostatně.
