Ano, to vskutku udělal. Pak ještě o půlnoci přivedl ostatní, s nimiž oslavil svůj čin hlasitým zpěvem a zvláštním tancem. Když skončili, mohl se konečně... No, jen si to přečtěte sami
Kapitola pátá - pokračování
Velký drak
(Sochy z písku 5.4.)
Půl hodiny po zápase diskutují u táborového ohniště chlapci a děvčata s hosty z Anglie. Jsou tu všichni, až na plukovníka Wilsona, který se připravuje na svou zálesáckou show. Skauti se vyptávají na život v Londýně. Nejvíc je zajímá, zda mají pánové rádi královskou rodinu a proč je angličtina světovým jazykem. Senioři jim odpovídají a neopomenou pochválit děcka, jak výtečně mluví. Děti se cítí polichoceny, a tak se s návštěvou podělí o další záležitosti.
„Víte, že kousek odtud jsou zbytky keltského hradiště? Řekl mi to taťka. On je archeolog,“ pochlubí se malá skautka.
„Keltové jsou vaši předci, ale přišli k vám od nás, to znamená, že jsme příbuzní,“ trumfuje kamarádku další dívka. Všichni se smějí do doby, než si slovo vezme profesor v modrém klobouku.
„Děti, národy v Británii se hlásí nejenom k nim. Je ale pravda, že třeba Velšané si na keltském původu dost zakládají, že jo, Davide?“ praví Reachmen a otočí se k panu Davisovi.
Na tomto místě podejme malé vysvětlení: Zatím jsme vždy mluvili o hostech jako o Angličanech či lidech z Londýna. Profesorova slova nám odhalila, že David Davis má kořeny ve Walesu. Také Wilson se považuje za Velšana, i když se narodil v Anglii, a třeba Crocket je svázán se Skotskem.
„Pan profesor má pravdu. My Velšané jsme hrdí na svůj původ a víme, že pravlastí Keltů byla některá germánská území a také části země tehdy zvané ‚Bohemia‘,“ zapojuje se do debaty pan Davis a dodává: „Já pocházím z oblasti Gwynedd Merch u jezera Clwydog.“
Děti se řehtají legračním názvům a pak ještě víc, když jim je Davis napíše.
„Ano, ty názvy nezní ani trochu anglicky, pocházejí totiž z jazyka Keltů. Ale zachovaly se také staré keltské pověsti. Některé sahají až do doby, kdy náš lid žil ve střední Evropě. Chcete jednu slyšet?“
Skauti a skautky kývají hlavou. Debata přiláká i táborové vedoucí. Také Wilson přestal s tréninkem. Má důvod vyprávění si poslechnout, neboť se cítí být Velšanem. A proč ne, když do dvaceti let žil ve stejném městečku jako Davis. Jenže je tu malý zádrhel. Protože se narodil v Londýně, není pravověrnými Velšany považován za jednoho z nich. S tímhle problémem se potýká celý život. Každému ve Walesu se snaží vysvětlit, že přece nemůže za to, že ho velšská maminka přivezla do Gwynedd Merch měsíc po porodu. A právě tam zaslechl poprvé legendu, kterou Davis vypráví dětem.
„Keltové byli nejenom dobrými řemeslníky, ale také udatnými bojovníky. Svou statečnost prokazovali v boji muže proti muži. Války s nepřáteli díkybohu neprobíhaly věčně. V dobách míru bylo zkouškou odvahy zabití divokého kance. Tehdy se po dni, v němž dorostl měsíc, vydal osamělý muž do lesa. Skolil divočáka, vyrval mu srdce a to zakopal na opuštěném místě. O půlnoci přivedl další muže svého kmene. Ti otevřeli zem a našli v listí zabalené kančí srdce. Pak společně oslavili lovcovo hrdinství hlasitým zpěvem a zvláštním tancem. Srdceryvné výkřiky tanečníků byly chápány jako pocta skolenému zvířeti. Když splníte tyto podmínky, můžete se stát Velkým drakem i dnes. Být jedním z nich je čest a ve svém kraji jste uctíván do konce života.
V posledních dvou staletích se titul uděluje osobně. Jak? – Jednoduše. Noví Draci dostanou pozvání na dračí shromáždění. Kde se to koná? – To nikdo neví, ale vždy je to na konci listopadu. To ale není všechno: Draci se jednou za patnáct let scházejí na hradě Pembroke a ze svého středu zvolí Zeleného čaroděje. Ten současný je devatenáctým v pořadí, a kdo jím je, vědí jen oni a kníže z Walesu, který s volbou musí souhlasit.“
Jordan pomalu překládá slova pana Davise. Škoda že tu není strýček, pomyslí si. Určitě by ho to zajímalo. Jenže toho po fotbale odvezl Velkej Kája k posedu, kde na něj čekal taxikář Rony.
Tábor je u vytržení. Skautíci se dohadují o tom, co právě slyšeli. Názory si nenechají pro sebe.
„Pane Davisi, okolo je hodně prasat: jděte do lesa a uvidíte, jak to všude rozryla!“
„Pane Davisi, můžete si nějaký zabít! Lidi budou rádi, protože prasata škodí.“
„Pane Davisi, včera byl úplněk – to přece není náhoda!“
„Vyplňte tu pověst, pane Davisi, nebo nechcete být Velkým drakem?“
Podobné věty zaznívají od skautů ze všech stran.
„Slyšíte to, pánové?“ prohodí Reachmen a s pobavením pozoruje oba Velšany.
„Pro mě je to jenom pověst, ale i dnes je v Gwynedd Merch příběh o statečném válečníkovi živý. Pár chlapů od nás, hlavně myslivců a vojáků, se prý Velkým drakem stalo. Nikoho z nich neznám, ale pan Wilson ano.“ Davis se podívá směrem k plukovníkovi a pokračuje: „Ptáte se na jméno Zeleného čaroděje, který vládne všem Drakům? Už jsem říkal, že se to tají, ale existuje. Přísahám, on existuje!“ zvolá Davis k užaslým posluchačům.
„Davide, to stačí. Nestrašte ty děti,“ pronese Reachmen.
„Dobře, už toho nechám,“ odpoví a znovu spočine zrakem na Wilsonovi. Ten pověsti, na rozdíl od pochybovačného profesora, věří. Je totiž pravým Velšanem od jezera Clwydog, kde se každý chce stát Velkým drakem. Těžce získaný titul řadí Draka v jeho kraji na stejnou úroveň jako významné bojovníky a národem uctívané kněží. Po tom, co právě vyslechl, chce vykonat zkoušku tady, v pravlasti Keltů. To se cení daleko víc. Slyšel, že těsně po válce jeden britský major, Velšan, který už byl Velkým drakem, takhle zabil divočáka poblíž bavorského Coburgu. Brzy nato si ho shromáždění Draků zvolilo Zeleným čarodějem.
Zaujalo ho, když zaslechl, že tady žili keltští předci. Informace o výskytu divočáků a včerejším úplňku ho zcela vyvedla z míry. Proto nemyslí na nic jiného. Dobře ví, že David uvažuje stejně. Jenže ten na to nemá. Omdlel by při pohledu na rozpárané zvíře. A nezná ani žádného Draka. Plukovník ano. Obra Emlyna. Sloužil pod ním v Kongu. Moc dobrej a statečnej chlap to byl.
Kéž bych se stal Velkým drakem jako obr Emlyn, pomyslí si. Teď ho ale čeká vystoupení před skautským publikem.
(pokračování za tři týdny)
