Tohle se naší těhulce stát nemělo

Všichni víme, že se během chvilky může změnit lidský osud. Stačí jeden nedomyšlený čin, jedna nečekaná shoda náhod a neštěstí je na světě. A do téhle pasti spadla jednoho krásného dne i slečna Gregorová.

Kapitola devatenáctá

Justin

(Miláček Anglie 19.1.)

Od Vánoc pobývá Patricie u strýce Richarda, neboť tříkrálová dohoda o utajení jejího těhotenství stále platí. Lordův zámek, ležící uprostřed rozlehlého a málo obydleného kraje, je pro ni ideálním úkrytem. Přesto není možné odříznout Pat od okolního světa. Jako slečna Lancasterová dojíždí na Hartovu kliniku. Ke svému gynekologovi pojala důvěru a na prohlídky se těší. Snažila se o něm dovědět se víc, ale skončila u toho, že je svobodný a svůj čas dělí mezi zdejší kliniku a londýnskou nemocnici U Svaté Marie. Po Velikonocích, kdy jaro nabralo konečně na síle, na ni padla beznaděj. Postěžovala si lékaři, že ji život samotářky ubíjí. Hart doporučil, aby si obstarala vhodnou společnici. Řešení se našlo okamžitě. Povolali Edith Poupovou. Všichni souhlasili. Mladá právnička, s kterou se zná odmala, pracuje pro nadaci její matky. Diskrétnost je tak zajištěna.

  Patricii schůzky s Edith prospěly. Dokonce si najdou čas zajít na Richardovo golfové hřiště. Stav jí dovolí pohybovat se jen v okolí greenů, ale ani rostoucí bříško nezabrání budoucí mamince ukázat, že tenhle sport ovládá. Edith jí se smíchem navrhla, že by měly kontaktovat novinářky z dámských magazínů. Fotografie kvetoucí těhulky postávající v májovém dopoledni na zeleném trávníku by určitě zaujala tisíce čtenářek. Obě však vědí, že to není možné. A tak krása plná májového rozpuku s hrdě se tyčícím zámkem za zády zůstane před světem navěky utajena.

  Tou dobou museli Gregorovi do všeho zasvětit další osobu. Maureen už delší dobu tušila, že před ní George něco skrývá. Několikrát si všimla nezvyklé věci: Manžel se potichu bavil s rodiči. Když se přiblížila, zmlkli úplně. Počátkem května to zažila zase. Tentokrát však zaslechla z úst paní Gregorové podezřelou větu: „Dobře, ať si to rozmyslí, ale rodit bude na klinice v Harrogate.“

  O ní mluvit nemohli: má dva porody za sebou a další na obzoru není. A proč by měla rodit tam? Pochází ze Sunderlandu, a ten je o sto kilometrů dál. Kdo by ještě mohl skončit v porodnici, o níž se zmínila tchyně? – Yvonne? – Ne, o tom by jí vikomt Bowdy řekl. Někdo z rodin Andyho a Toma? – Těžko, všichni jsou z Londýna a další příbuzné mají Gregorovi až ve Skotsku. Kdo tedy?

  „Ne, to snad ne?! Na ni jsem úplně zapomněla!“ vykřikla hlasitě, až se po ní otočili.

  Naposledy viděla švagrovou na Vánoce. Tomu, že je na stáži v New Yorku, moc nevěří. Ale je vůbec myslitelné, že by naše zlatíčko, náš miláček, nejhezčí děvčátko v Londýně, jak svoji Pat nazývá mamá Gregorová, takhle dopadlo? – Určitě ne, neboť Henriette by dceru spíš zastřelila a pak otočila revolver proti sobě, usměje se škodolibě Mo.

  Za hodinu začala otázkami bombardovat George. Vytáčel se; tvrdil, že tohle těhotenství je nesmysl. Dovlekla ho do Charlesovy pracovny, kde výslech pokračoval s mnohem větší intenzitou. Pánové poznali, že nemá cenu zapírat. Nejdříve oněměla jako ti před ní. Pak se urazila. Argumentovala přesně jako Henriette. Proč se to dovídá poslední – to jí jako nevěří? Nakonec se začala všetečně vyptávat.

  Utekl den a přišla s nápadem, že navštíví Pat na Duncanglennu. Vezme s sebou holčičky. Potřebují na zdravý vzduch a u Richarda je desetkrát lepší než v Londýně. Čistota ovzduší, to bylo jediné, s čím Gregorovi souhlasili. Mo byla nadále neoblomná a jim trvalo týden, než ji od výletu odradili. Telefonátům na zámek zabránit nemohli. A tak je Pat zásobována radami, jak má prvorodička správně zvládat požehnaný stav. „Kdo by to měl vědět lépe než já?“ opakovala jí do aparátu mnohokrát.

  Zatímco slečně Edith a snaše Maureen byla rodina nucena říct pravdu, před ostatními se drží osvědčené zásady: mlčet, mlčet a zase mlčet. Každý, včetně Marfy a nejlepších kamarádek, si myslí, že je Pat v Americe. Jak je to možné? Vysvětlení je prosté: Gregorovi zatáhli hned od počátku do podivné hry pratetu Effie. Nejprve jí prozradili, co je v Londýně potkalo. Na oplátku si vyslechli, že kdyby nechali praneteř u ní, nemuselo k tomu dojít. Výtky pokorně uznali a staré paní narostlo ego. Díky tomu získali její slib, že pomůže. Za měsíc začaly chodit z New Yorku pozdravy od Patricie. Trik spočíval v tom, že Effie jednou za měsíc poslala várku čerstvě koupených pohlednic na Duncanglenn. Na zámku nadepsala Pat adresy svých známých a připojila vzkazy. Další den odnesla Affery tlustou obálku na poštovní úřad v Harrogate. Odtud cestovala zásilka zpět do Států. Poslední krok na manhattanské poště už zařídila tetička Effie. U Gregorů pořád opakují: Nikdo se nesmí nic dovědět, a čím déle to udržíme pod pokličkou, tím lépe. Existuje jedna výjimka – Čechy. Tam tajemství nesmí doputovat nikdy, shodují se zasvěcení.

  Patricie však dostává nejenom balíčky ze zámoří. Právě teď čte dopis od Jiřinky, který jí dovezli z Londýna. Je na něm pražské razítko a datum osmého června. To bylo před týdnem. Psaní od sestřenice je milé jako vždy. Píše také, že Jan pořád slouží ve Washingtonu. Jenže se nikomu neozývá. Slyšela, že chodí s nějakou Ivankou, která s ním dělá na ambasádě. Patricie se zarazí. O tomhle se Jiřka zmínila poprvé.

  Občas si vzpomene na hezké chvíle v Praze. Vnitřně přijala, že Jan bude otcem jejího dítěte. Snad zafungovaly staré atavismy, kdy si žena přeje mít potomka s konkrétním mužem. Současně si uvědomuje, že nikdy nepomýšlela na sňatek s ním. Proto je překvapená, že ji věta o neznámé dívce tolik vyvedla z míry. Dočte dopis do konce. Sestřenice se ptá, jak to bude s pozváním do Anglie. Pat ví, že musí  napsat: Jsem v Americe a setkání  se odkládá. Mrzí ji, že lže právě Jiřince, kterou si tak oblíbila.

  Odloží dopis a jde se převléknout. Má přijít Edith. Půjde s ní a s Affery na hodinku na hřiště. Teď v polovině června, když je hezky, chodí ven každé dopoledne. Musí se šetřit, rodit má za dva měsíce. Golfu se ale vzdát nechce. Její současná aktivita zahrnuje zlomek toho, na co byla zvyklá. Tak třicetkrát lehce ťukne do míčku, a to je vše. Ani se pro něj neshýbá, jak je kulaťoučká. Potěšení ze hry? – O to tady nejde. Je ráda, že si užívá sluníčka, čerstvého vzduchu a ticha samoty strýcova panství. Dnes je ale podrážděná. V hlavě má pořád dopis z Prahy. Edith neušlo, že Pat hraje příliš agresivně.

  „Patricie, stalo se něco? Tlučeš do toho jako na turnaji. Máme domluvu, že hrajeme pro zábavu. Tak hezky jemně, prosím; stejně si myslím, že bychom s tím měly přestat.“

  „Edith, slibuji, příští týden už bude bez golfu.“

  „To znamená, že tu jsme dnes naposled?“

  „Bohužel, je to tak.“

  „Pat, zlatíčko, rozhodla ses správně. Máš před sebou důležitější povinnosti,“ řekne Poupová.

  „Slečno Edith, tak mám vyndat tu vlajku, nebo ne?“ ozve se Affery, kterou  potěšilo, že se lady Patricie vzdá na čas téhle hry.

  Edith pokývá hlavou a připravuje se na ránu. Je na okraji greenu, patnáct metrů od jamky. Affery se postaví s praporem mimo předpokládanou dráhu míčku.

  Pat si chce ještě jednou obejít oválný green. Vlastně se s golfem loučí. Od dvou let, kdy ji vzal otec poprvé na hřiště, před ní nebyla tak dlouhá přestávka. Pomalu dojde až k bagu, z kterého vyčnívají hole. Moc jich s sebou nevzaly, jenom ty na krátkou hru. Metr od ní se povaluje zapomenutý balonek. Dostane ohromnou chuť poslat ho tam, kam patří: na zelený green a pak do jamky. Tohle zvládnu. Vždyť je to naposled.

  Rozhodla se, že si rozlučkovou ránu vychutná. Jestlipak se mi povede? Musí, nechci ji opakovat. Tak to dělává odmala. Až když se závěrečný úder vydaří, může jít domů. Vyndá popaměti hůl. Potěžká ji v ruce. Cítí, že vybrala správnou.

  Počkám, až odehraje ránu Edith. Pak tam pošlu míček obloučkem. Co je pro mě pětatřicet metrů? Jen žádnou sílu; chce to lehký švih a hlavně správný pohyb tělem – ale to všechno mám zažité.

  Edith ránu zkazila, její míček o metr minul cíl. Zakroutí nespokojeně hlavou a otočí se směrem k Pat. Ta se zrovna napřáhla k ráně. Předpisově, jak to léta učí v golfových akademiích po celém světě. S nataženýma rukama se celá otočí jak v nohou, tak bocích i ramenou. Lehce odehraje míček, ten vyletí vzhůru. Lepší ránu si nemohla přát. Ve stejný okamžik, kdy se balonek začne snášet k zemi, Patricie ucítí nenadálou bolest v břiše. Areálem se rozlehne výkřik. Tohle se nemělo stát. Dívka upustí hůl a dopadne na všechny čtyři. Pak se svalí na bok. Rukama si přidržuje místo, odkud vystřeluje nesnesitelný tlak. Z očí jí vytryskly slzy.

  „Ne, proboha, ne!“ zvolá Edith, která je asi dvacet metrů od ní. Za chvilku se sklání nad zraněnou kamarádkou.

  „Co se stalo? Kde tě to bolí? Ukaž, kde? Ne, nevstávej, lehni si na záda, to je ono. Affery, rychle běž pro pomoc!“

  „Ano, slečno Edith,“ odpoví služebná a vyrazí k zámku.

  „Pat, snad nekrvácíš! Počkej, podívám se na to.“ Vyhrne jí sukni. Úlevou si oddechne: „Alespoň tohle se zdá být v pořádku.“

  „Edith, ale mě to hrozně bolí, tady uvnitř,“ ukazuje si někam na podbřišek.

  „Vydrž ještě chvilku, vydrž to, prosím tě,“ konejší ji, svírajíc stále dívčinu ruku.

  Jakmile Affery, šlachovitá třicátnice, která podle stylu běhu musela v mládí dělat atletiku, dorazila na zámek, zburcovala ostatní. Naštěstí byl přítomen starý Hart, který se dopoledne zastavil u Richarda. Když lékař slyšel nepříjemnou zprávu, hned se spojil s klinikou. Pak vyběhl na nádvoří, kde už čekal Anselm v golfovém vozíku. Během dvou minut byli u děvčat.

  „Slečno Patricie, co nám to vyvádíte? Jste v sedmém měsíci, a hrajete golf jako na Masters. Ne, nechci nic slyšet; jenom mi ukažte, kde vás to bolí. V podbřišku? Pod pupíkem?“ Hart jemně prohmatává citlivá místa, když Patricie zaúpí. „Aha, tak tady je to. Edith, vy říkáte, že nemá žádné krvácení? Já se na to raději podívám. Patricie, ležte, jak jste teď; tu nohavičku dáme dolů – ano, takhle.“ Klečící doktor se sklání mezi roztaženýma nohama uplakané nešťastnice. Za jeho zády vykukuje pobledlá Edith.

  „Máte pravdu, nic tu není, ale ta bolest mě netěší. A vy, mladá dámo, počítejte s tím, že teď už vás z kliniky nepustím. No tak, nevěšte hlavu, nejhorší můžeme vyloučit,“ prohlásí, když dokončí prohlídku.

  Pat cítí, jak ji Hart hladí ruku a Edith otírá zpocené čelo. Bolest pomalu ustupuje. Než přijede sanitka, zmizí úplně. Jenže místo ní se obnaží choulostivé místo v její duši. Neměla jsem ten dopis otevírat… Ale jak jsem mohla vědět, co v něm bude? Proud zraňujících vzpomínek ukončí až povely zdravotníků, kteří ji překládají ze zeleného pažitu na lehátko a pak do sanitky.

  Doktor Hart se k ní znovu nakloní: „Patricie, no tak, podívejte se na mě. Teď se nesmíte litovat, ale poslouchat mě, co vám říkám. Edith, bude lepší, když pojedete na kliniku s námi, a vy, Anselme, vyřiďte na zámku, že lordovi hned zavolám.“

  „Doktore, že se nic vážného nestalo?“

  „Patricie, co vám na to mám říci? Věřte mi, že uděláme vše, abyste o dítě nepřišla,“ praví a celou dobu ji pozoruje ustaranýma očima.

  Zpráva lidi vystrašila. A jak už to bývá, hněv nejprve dopadl na nevinné. Anselm vynadal večer na seně své Affery. Poupe pokáral dceru Edith. Henriette vyčinila bratranci Richardovi. Bez ohledu na tuto nespravedlnost si všichni uvědomili, jak se během chvilky mohou změnit lidské osudy. Stačí jeden nedomyšlený čin, jedna nečekaná shoda náhod a neštěstí je na světě.

  Večer dorazil na kliniku mladý Hart. S úlevou vyslechl, že série prohlídek dopadla dobře. Když se dověděl, jak k úrazu došlo, suše konstatoval, že dát do úderu víc otočky, bylo by po všem. Od této chvíle jí budou věnovat maximální péči. Neposlušná pacientka Lancasterová dostala stejný pokoj jako v lednu. A protože cerkláž nepřipadá v úvahu, pustí ji domů, až odrodí. Na tom panuje mezi lékaři a rodinou shoda. Další den se objevila v Harrogate matka s tetou Anne. Baronka znovu vyčetla Richardovi, co se stalo. Zároveň si prosadila, že na Duncanglenn pošle své lidi.

  „Richarde, až se Pat se vrátí z porodnice, nechci, aby se o vnuka starala Affery. Tu si vezmi k sobě. Já obstarám chůvu, a jestli si bude Pat přát, tak i kojnou.“

 „Henri, ty někoho takového máš? Doufám, že nechceš po Anne, aby dělala chůvu?“

  „Zbláznil ses? Moje švagrová, a chůva? Ale někoho mám, jen to chci ještě probrat s mladým Hartem. Proto jedu na kliniku. Ne, ty zůstaň doma a zpytuj svědomí. Vždyť jsem na tvém panství málem přišla o vnouče. To jsi zapomněl, že když jsem čekala dítě, tak mě moje máma nepustila ani do stájí? – A ty dovolíš Patricii hrát golf v tomhle stavu! Odcházíme, Anne.“

  O co víc byla nesmlouvavá na zámku, o to laskavěji se chovala v nemocnici. Dobře si pamatovala, co způsobila v zimě. A tehdy byl viník jasný. Po hodinové promluvě s Pat věnovala stejný čas gynekologovi. Diskutovali spolu v přilehlém parku, zatímco u Patricie zůstala teta Anne. Hart s jejím návrhem souhlasil. Chůva může maličkému jenom prospět, když bude Patricie často pryč.

  Sám také vznesl prosbu a Henriette přislíbila pomoc. Tomu, kdo se tolik obětuje pro její dceru, ráda vyhoví. Eugene Hart s napětím vyslechl její povzbudivá slova: „Doktore, tu vaši prosbu musím důkladně prověřit, než na agenturu zatlačím. Ale vidím to nadějně. Lloyd je přece náš chlapeček. A ta starší věc? Myslíte pana Parkera? Že je zvědav, kdy mu to přiklepnou? Ať má ještě chvíli strpení.“

Na zpáteční cestě do Londýna znovu probírala s Anne zamýšlenou chůvu. Švagrová nápad podpořila, jen se podivila nad tím, koho vybrala. Nic jí nevymlouvala, znajíc barončinu tvrdohlavost.

(pokračování za tři týdny, "hnusnýmu" viru navzdory)