Co k tomu dodat? Snad jen to, že trestnou výpravu plnou násilí orámovala slova jako mrcha, suka, prasica, sviňa, szuka, schweine nebo kur... Adresátkou tolika nenávistných slov může být jedině...
Kapitola šestá - pokračování
Čerňušky
(Sochy z písku 6.13.)
Slávinka vidí, jak je Sugar nešťastná. Zastaví se u ní a snaží se jí pomoci. Chápe, že zažila hořké zklamání. Pokud ví, tak s Tichým chodila nejméně dva roky.
„Sugar, pojď ven; tam ti bude líp.“
Jen co to dořekl, zahlédl v hale olympijské holínky. Ještě jsou vlhké, obalené kousky mokré trávy. Mužík zpozorní. Pak sebou škubne. Přestane si všímat Sugar a popadne botky. Celý rozčílený vběhne do recepce.
„Čí jsou?“
„Naší Ireny přece. Měla je na sobě, když byla venku,“ odpoví zaskočená Irma.
„Lidi, máme ji – Irenka je ten druhej! Kde je, kde ji schováváte a kam dala masku veselého chlapíka?“
„Člověče, vy jste se zbláznil? Co přišla, je pořád u mě,“ odsekne nazlobená provozní.
Ve dveřích se objeví Irenka. Nechápavě hledí na malého křiklouna. Všudypřítomný Málek ho vezme okolo ramen a něco mu důrazně vysvětluje. Slávinka je zklamaný. Myslel si, že dostal pachatele. Místo toho taková blamáž.
Vrací se na terasu, kde je Sugar. Jsou u ní Hamilton a Viktorie, kteří se snaží dívku uklidnit. Z výrazu její tváře je patrné, že se jim to nedaří. Slávinka se zastaví pár kroků od nich. Jeho zrak zabloudí k půl kilometru vzdálenému Bedrníku. Za ním teče Lužnice, vinoucí se od zámečku až k lesíku, kde maskovaní napadli Květu.
„Lidi, vidíte to co já? Dole, tam dole!“ zvolá.
Trojice jako na povel pohlédne tím směrem, ale nic neříká. To Slávinkovi nestačí. Je přesvědčen, že právě objevil důkaz, na který všichni čekají.
„Copak vám to nedochází?!“ vykřikne znovu.
Až teď si všimnou, že se v dálce rozsvítilo několik oken. Každého napadne táž otázka. Kdo tam přišel, když jsou holky v penzionu? Že by Vosáhlo s Dášou? Ano, ale ti odjeli do zámečku dřív a určitě šli dávno spát. Světlo je vyburcuje k akci. Jeden přes druhého vykřikují na ostatní, že mají stopu. Do minuty vyrazí skupina ztéci Bedrník. S výjimkou Květy tu jsou všechny čerňušky. A také ti, co byli v lesíku: tři Angličané, Niki a Slávinka. Málek nikam nejde. Musí sehnat Prímka.
Za chvíli vtrhne dav do zámečku. Zase je v čele ten prcek. První, nač narazí, jsou další olympijské holínky. Někdo v nich před chvílí přišel. Naštvaní lidé se tlačí u schodiště v hale. Dole v suterénu je slyšet tekoucí vodu. Dojdou tam. Ze sprch zaslechnou povědomý hlas.
„Neboj se, zvládneme to. Pak můžeš jít spát. Chápu, že jsi unavený, když ti čerňušky daly tak zabrat.“
Slávinka trhne dveřmi. V prostorné místnosti je pod sprchou speciální lůžko a na něm nahý Vosáhlo. Vkleče, opřený o lokty, s vytrčenou zadnicí, absolvuje pravidelnou léčebnou proceduru. V koupelně je plno páry, a tak nevítaní návštěvníci vidí jen to, co je nejblíž – šklebící se řiť, o kterou láskyplně pečuje Dáša. Do půl těla svlečená, mírně předkloněná, s bílým ručníkem okolo krku si mne usilovně ruce. Její těžké prsy se dotýkají starcových zad. Profesor, jenž patří mezi lidi trpící chronickými ataky hemeroidů, si před chvílí odbyl sedací koupel z dubové kůry. Teď se těší na blahodárnou mast a jemné ošetření citlivých míst. Jenže byl vyrušen. Otočí hlavu ke dveřím.
„Co tu sakra chcete, bando jedna?! Okamžitě vypadněte!“ zahřmí k těm, kteří se tlačí před koupelnou.
„Doktore, pozor na jazyk. Raději ať masérka řekne, jak to bylo s kopřivami u řeky. Všichni víme, že tam s kozlem přepadla Květu,“ nedá se zastrašit Brusinka.
Doktor zasípá něco nesrozumitelného a snaží se slézt z lůžka.
„Prosím tě, Cecil, zůstaň, kde jsi,“ zavelí Dáša a rychle na sebe hodí jeho vestu. „A vy zmizte, slyšíte? Zmizte! Nevidíte, jak mu je?!“
„Vážená, z toho se nevykroutíte. Cyrila už máme. Ten nezdrhl jako vy. No tak, nezatloukejte – kde jste byla před hodinou?“
„Ty idiote, ty trpajzlíku jeden, kde bych asi byla?! Na Bedrníku přece. Jsme tu s profesorem od večera.“
Obvinění ji vážně namíchlo. Od takového skrčka se urážet nenechá. Popadne gumový zvon a rozběhne se ke dveřím. Už to vypadá, že jím Slávinku přetáhne, ale ten jí na poslední chvíli přibouchne dveře před nosem. Dopálená zdravotnice alespoň zatne zvon do kamenné dlažby, aby do něj vzápětí vztekle plácla, udělujíc mu neuvěřitelnou vibraci.
Starý profesor málem zkolaboval. Tohle nečekal. Ještě k tomu tady, ve své nejmilejší místnosti, kde mu Dášiny šikovné prstíky pomáhají od bolesti.
„Vtrhli sem jako Hunové, lůza jedna podělaná. A vedl je ten malý buzík. Ale to mu nedaruju,“ svěřuje se partnerce a vyjeveně pozoruje stále se kvedlající zvon.
Dáša nejprve odloží vestu, pak si navleče nové nitrilové rukavice. Starostlivě se na pacienta podívá a začne ho konejšit jako malé dítě.
„No tak, Cecilku, takový nesmysl: my, a kopřivy. Víš co? Kašli na ně. Místo toho pokračujme v kúře. Teď vezmu trochu Czernaiovy mastičky a namažu bolístku. Co říkáš, ty můj zlatej dědoušku?“
„Dáši, už se nemůžu dočkat. Ta masáž mi vždycky tolik píchne.“
Jakmile Slávinka zavřel dveře od koupelny, zaslechne Nikiho, který vzrušeně sděluje ostatním: „Nahoře se taky svítí. Pojďme tam!“
Mužík, co tak naštval doktora, se znovu hrne do čela trestné výpravy. Za okamžik se ocitne s ostatními na chodbě prvního patra, které je považováno za nejhonosnější část Bedrníku. Vzadu je luxusní apartmá, chlouba rodiny Prímků.
Vetřelci se plíží podél stěny. Každý tuší, že je cíl na dosah. Zastaví se u zdobených kazetových dveří. Slávinka vezme opatrně za kliku. Není zamčeno. Otevře a vstoupí do předsíně. Na věšáku visí černá kombinéza. Rukavice stejné barvy jsou pohozeny na modré taburetce. Všem se zatají dech. Ještě jedny dveře a mají ho.
„Někdo je uvnitř,“ zašeptá Slávinka.
„Uhněte, tohle je naše práce,“ odstrčí ho Jevropa.
Za ní se houfují další holky. Od vos poštípaná Annemarie, pak Viktorie, po které se střílelo z praku, také z kola potlučená Agnieszka a obě opařené: Marika s Janicou. Nemohoucí Květu se rozhodla pomstít Irenka.
V místnosti, kterou mají na dosah, se svítí i teď, kdy jsou dvě po půlnoci. Parta zaslechne útržek z šansonu Non, je ne regrette rien (Ne, ničeho nelituji) od Édith Piaf. V ten samý okamžik k nim pronikne cigaretový dým a vůně koňaku. Tohle už Jevropa nevydrží. Prudce rozrazí dveře a čerňušky se nahrnou do pokoje. Na velké rozestlané posteli leží starší dáma. Oblečená v černém prádle se dojemně laská s maskou veselého chlapíka. Okamžitě se na ni vrhly. Nemilosrdně ji bijí a ona se nebrání.
„Tady máš za Květu, tady za mě a tady za nás všechny!“
Nářez neustává. Sedm rozhněvaných Czernaiových děvčat nemá s napadenou slitování. Výprask je doprovázen hlasitými nadávkami: „Mrcho, suko, prasico, svině, szuko, schweine, kurvo jedna!“
Za minutu je běsnění konec. Mstitelky chvatně opouštějí apartmá. Na posteli leží zmlácená žena. Nehýbe se, jenom občas sebou podivně škubne a něco zavrní. Na zkrvaveném polštáři jsou rozprostřeny dlouhé havraní vlasy. Z postele visí levá noha, kterou zdobí na lýtku nápis „I love Czernai’s family – Welcome to the future“ s malým srdíčkem na konci. Ač dobitá, stále svírá v ruce silikonovou škrabošku.
Když skupina odcházela, stačil Niki zavolat do koupelny: „Profesore, nahoře vás čeká práce! A přísahám, tentokrát to není žádná prdel!“
„Cecil, prosím tě, lež klidně, já tam zajdu.“
Dáša vyběhne do patra. Na konci chodby se svítí. Vejde dovnitř a vyleká se k smrti.
„Můj bože, Lído! Co ti to provedli?!“
Málem Prímkovou nepoznala. Tak byla potlučená.
„Ten sešit, tam na toaletce… Dášenko, prosím tě, dej ho Wernerovi; nikomu jinému – jen jemu,“ slyší šepot vedle sebe.
Dáša se rozhlíží – a opravdu, na stole leží sešit v černých deskách se žlutým nápisem „Secret of my success“. Je otevřený, tužka uvnitř. Podívá se do něj a přečte poslední řádky. Pochopila, že byly napsány před chvílí. Zhrozí se. Ne, tohle číst nebudu! Vezme Lídin deník a ještě z apartmá volá starého Prímka. Všechno mu řekne. Werner už od Nikiho něco ví, ale nalezený deník je pro něj novinkou. Žádá Dášu, aby jej donesla do penzionu. Rychle zváží pro a proti. Řešení je prosté: ututlá i tenhle případ a Lídu nezavrhne. Je pořád jeho ženou, a tak to zůstane. Werner Prímek není žádná krysa.
Další šéfovy rozkazy jsou jasné. V penzionu je pořád doktor z pohotovosti. Ten zajistí zraněné nejnutnější ošetření. Vosáhla obejdou. Prý je rozhozen z nočního nájezdu na Bedrník. Pak volá Czernaiovi. Rychle se dohodnou. Než se vše urovná, dají Lídě dovolenou. Předčasné ukončení kurzu je samozřejmostí. S děvčaty to vyřídí Niki. Werner ale ujistil Vídeň, že čerňušky budou dělat pro firmu dál. Kde by měly takový prachy, ušklíbne se při vzpomínce na Lídina slova, že každá má za rok melouna v českejch.
Vzbudil svého právníka, aby to urovnal se starým Tichým. Ten si hubu na špacír nepustí, protože Cyrilovi přeskočilo jako mojí Lídě, odhaduje Prímek. Pak si jde konečně zakouřit. U vchodu narazí na detektiva.
„Pane Málek, buďte od tý dobroty a uklidněte holky. Řekněte jim něco. Vy nejlíp víte, jaká slova volit. A díky za všechno. Je dobře, že jste tu právě vy,“ řekne vyčerpaný podnikatel, který si před pár okamžiky uvědomil, že přišel čas, aby předal synovi vedení svých firem.
Šokující odhalení vyvolalo mezi lidmi poprask. Věděli, že je Prímková zvláštní povaha. Přísná, tvrdá, nesmlouvavá. Vždy šla přes mrtvoly, ale dnešek všechny zaskočil. Někteří doufají, že je to Lídin konec. Niki s Irmou si zase přejí, aby pominul její vliv na šéfa. A děvčata? – Ta se ráda zbaví panovačné vedoucí. Co s ní bude dál?
(pokračování za tři týdny – 26.8.)
