Začalo to tím, že manželský pár poskytnul podnájem krásné mladé ženě. V průběhu let se v domě utvořil zajímavý trojúhelník. Potíž je v tom, že se vztahy v trianglu povážlivě vychýlily jedním směrem
Kapitola druhá
Smrt si nevybírá
(Kostky jsou vrženy 2.7)
Rozhovor měl Paul Pancake s jejím synem před chvílí. Zná se s ním od vidění, na rozdíl od Charlese, s kterým často jednával. Jako odborník přes obchodní právo spolupracuje s mnoha významnými firmami a bylo by zvláštní, kdyby na sebe s Gregorem seniorem nenarazili. A neměli to k sobě ani daleko. Vždyť Pancakeova právní a advokátní kancelář sídlí v budově nedaleko Whitehallu, kde strávil Charles tolik let.
Jako úspěšný právník je velmi vytížený, přesto nabídku od nadace přijme. Gregorovi už dlouho patří mezi společenskou elitu Anglie, tak proč jim s charitou nevypomoci. Pravda, baronku považuje za hodně afektovanou osobu, ale v životě zvládl vycházet s mnoha komplikovanými či přímo praštěnými ženskými.
Uvelebí se u stolu a zavolá asistentku. Do místnosti vpluje vysoká asi čtyřicetiletá žena s výrazně vystouplými lícními kostmi a krevnatými rty. Sebevědomá krasavice se jmenuje Sheila Dewsberryová a do Londýna přišla před patnácti lety z Dublinu. Neutekl ani půlrok a seznámila se na bláznivé párty Silvestr 2000 s manželi Pancakeovými. K ránu ji pozvali domů – a už u nich zůstala. Časem jí dokonce předělali půdní prostor na útulný podkrovní byt a upravili schodiště tak, aby měla do domu vlastní vchod. Přesto se každý den navštěvují, což vyhovuje hlavně paní Carle Pancakeové. Té Paul nikdy nedovolil, aby šla pracovat, a jelikož si bezdětná Carla nenašla v Londýně přátele, trávila spousta času sama. Příchodem Sheily náhle objevila náplň svého života. Kromě manžela a perské kočky se začala starat ještě o někoho jiného. A i když je věkem někde mezi Paulem a Sheilou, rozumí si s oběma. Nepřekvapí, že právě Carla nedá na soužití ve třech dopustit.
K tomu napomohl i fakt, že Sheila nastoupila do Paulovy kanceláře. To všechny sblížilo a Carla považuje půvabnou Irku za právoplatného člena rodiny. Proto každé ráno připraví snídani a hned po ní doprovodí manžela i kamarádku ke dveřím. Tam se s oběma rozloučí a na cestu přidá každému polibek a svačinu. Přes den věnuje čas kočce, ale již od pěti netrpělivě očekává, kdy uvidí své miláčky doma. Často se vrátí jen Sheila, protože Paul tráví spoustu času na služebních cestách, sympoziích a také v Edinburghu, kde přednáší na univerzitě obchodní právo. Patří se říci, že tohle Carle dávno nevadí. Ale teď sedí Paul u stolu a bere si od asistentky jakousi složku.
„Sheilo, brzy nám přibydou nové úkoly. Ano, ta půl roku stará nabídka baronky Henriette. Před chvílí jsem mluvil s jejím synem. Zaručil se mi svým slovem, že půjde o externí spolupráci na nových projektech. Ty, co jim klapou, a ty, co dobíhají, si převzala dcera starého Poupa Edith.“
„Paule, já nevím – budeme to stíhat? Letos ti bylo pětašedesát… Měl by ses šetřit.“
„Vždyť je nás tady pět. Nebo myslíš, že máme někoho přijmout? Třeba na půl úvazku?“
„To ne, ale zvaž, jestli ti za to Gregorovi stojí. Víš, že máš potíže se žaludkem.“
„Drahoušku, už rok mám od vředů pokoj, ale mohu tě uklidnit: madam Gregorová mi chtěla dohodit práci pro londýnskou radnici, ale to jsem odmítl.“
„Alespoň že tak, a když jsme u toho polepšeného žaludku, nezajdeme na oběd?“
Než jí stačí odpovědět, zazvoní telefon. Naznačí Sheile, že chce být sám. Ta ho poslechne, ale nechá ve dveřích centimetrovou mezírku, aby slyšela vše, co potřebuje. S vyzvědačskou činností nezačala z vlastní vůle. Kdysi o to byla požádána Carlou, aby jí hlásila vše, co u Pancakea uslyší. Řeči o paragrafech, smlouvách, posudcích či penále manželku nezajímaly. Chtěla být informována o tom, s kterou ženskou se Paul vybavuje, což u něj znamenalo jediné: má s dotyčnou pletky.
Avšak v posledních letech už nežárlí. Narůstající přátelství se Sheilou způsobilo, že si neláme hlavu tím, zda jí manžel „zanáší“. Jenže tohle není jedno Sheile. Nyní je to ona, kdo chce vědět každý detail ze života svého šéfa. Ví, že jí Carla zobe z ruky, ale Paulův vztah k jejich společné rodině ochabuje. A to se musí změnit. Hovor, který právě probíhá, ji ponechal v klidu. Jednak je ryze pracovní, a navíc je veden s dámou, o níž Sheila ví, že je v letech. A tak k ní doléhají jen souhlasné odpovědi v záležitostech nadace a odmítavé, je-li řeč o práci pro londýnskou radnici. Jakmile se doktor Pancake s baronkou Gregorovou rozloučí, dočká se Sheila kýženého pozvání na oběd.
Hned po návratu si Paul nechá donést případy, které se vztahují k nezletilým migrantům. Kancelář jich řeší málo – tak dva tři do roka. Teď by se to mělo změnit, protože o vedení této specifické agendy ho baronka požádala. Po hodinovém studiu kauzy „Malý Ahmed“, která se táhne od loňské zimy, se rozhodne, že zavolá Charlesovi. Potřebuje si ověřit, zda to jeho žena myslí vážně. Se starým pánem se zná. Váží si ho a ví, jak vysoké úctě se ve společnosti těší.
„Dobré odpoledne, Charlesi, tady je Pancake. Neruším vás?“
„Ale, Paule, mě, a rušit? Vždyť jsem na penzi. A co chcete? Vás určitě kontaktovala moje paní.“
„Přesně tak, a já se chci ujistit, že nejde o nedomyšlený záchvěv dobročinnosti. Víte, případy migrace bývají komplikované. Ano, je to záslužná práce, ale dost se tady střetávají lidská práva, mezinárodní právo, naše anglické právo, do toho se plete rozpolcené veřejné mínění, a to nemluvím o médiích, která si na tom přihřívají polívčičku. Vždyť to znáte: Když se něco pokazí, hned je oheň na střeše. Když výtky vyvrátíte, škraloup, který na vás ulpěl, nikdo nesetře.“
„Paule, nejde o rozmar mojí choti. Dokonce vám prozradím, že nápad je z mé hlavy a Henriette ho jen přijala za svůj. Vás chceme, protože jste eso mezi londýnskými advokáty. Také je dobře, že jste odmítl radnici. Ať si najmou mladšího. Stejně jako já jste obětoval Londýnu už dost. Tak co, pomůžete nám?“
„Zajisté, Charlesi, vezmu to.“
„Výborně, Paule! Ale je tu jedna taková – jak vám to říci –, prostě taková záležitost. Mohly by se objevit staré fámy na téma Vy a něžná polovina lidstva. Doufám, že ten samý den, co s vámi podepíšeme smlouvu, se neobjeví v Daily Mailu ani v The Sun půlstránková fotka vás a nějaké obnažené dračice, s níž si užíváte na Bali nebo v Soho.“
„Charlesi, můžete být v klidu. Tohle období mám dávno za sebou. Pochybuji, že by na mě mohli dneska něco vytáhnout. Snad vás uspokojí, když řeknu, že mně bohatě stačí to, co mám doma.“
Na druhém konci se ozve Gregorův ironický smích, který zvolna přejde v suchý zajíkavý kašel. Ten byl v jednu chvíli tak hlasitý, že Pancake málem neslyšel přátelské rozloučení.
Přiblíží se devátá a Paul se připravuje na odchod. To, že tu zůstává v pátek pokaždé dlouho, není náhoda: je puntičkář a rád začíná pondělí s čistým stolem. Proto když mladí kolegové odejdou v pět do okolních pubů zapít konec týdne, vrhne se na nejkřiklavější resty. Pochopitelně, i dnes ho napadne, jak to bylo krásné, když měl tolik co oni. Vždy prohýřil celou noc a dostal každou, na kterou si pomyslel. Tenhle báječný stav trval čtyřicet let. Teď už paběrkuje. Poslední dobrodružství zažil s tou dobře stavěnou ředitelkou před měsícem v Čechách. Vzpomíná, že byl úplněk, když se s ní miloval. Už si párkrát říkal, že by se mohl ozvat. Místo setkání? – Třeba Praha; to je město podle jeho gusta. Bujarý večer, který tam s kamarády strávil, mu ukázal, že česká metropole dovede žít. Pravda, nebyl to Londýn, ale pořád lepší než unuděný Mnichov. Pak smělý nápad zavrhne – už by na takový vztah neměl dost sil.
Ozve se lehké pípnutí. Mrkne na mobil.
Přijď jako vždy. O půlnoci. Ani dřív, ani později.
V ten samý moment se rozezní nedaleko odtud zvony majestátního Big Benu. Má tři hodiny čas, a proto zamíří na skok do blízké hospůdky, v níž se scházejí parlamentní právníci. Když s nimi probere poslední novinky, zavolá si taxíka, aby jej odvezl do Fulhamu. Za chvíli vystoupí před svým domem. Odemkne. Všude je ticho a tma. Rozsvítí a podívá se na hodinky. Sakra, je po dvanácté. To zas bude řečí, uvědomí si a vyjde do patra, kde mají ložnici. Opatrně pootevře dveře. Uvnitř zní romantikou podbarvená hudba, kterou tu a tam přehluší tlumené vzdechy. Po špičkách, aby nikoho nevyrušil, vstoupí dovnitř. Před ním je velké manželské lože. Vedle v rohu stojí vysoká lampa s posuvným stínítkem. To zaručuje, že růžové světlo dopadá doprostřed postele, v níž lze rozeznat dvě do sebe zapletená těla. Paul si slabě odkašle. Až teď si ho všimnou.
„Paule, už jsi tu měl deset minut být! Dostal jsi přece zprávu, nebo ne?“ pokárá ho Carla, která znovu zalehne Sheilu. Ta po očku sleduje, jak se šéf ledabyle svléká. Jeho hlemýždí tempo ji rozčílí.
„Dělej, ať nemáš resty!“ zasyčí na něj jedovatě.
Paul ví, že jeho ženy si přejí žít jako šťastná rodinka, proto je nucen splnit každé jejich přání. A tak když se zbaví všech svršků, nasouká se k nim. Jako každý pátek za posledních třináct let.
(pokračování za tři týdny – 16.3.)
