Každá tady ví, že jsou všichni stejný

Tahle otřepaná věta byla pronesena na pravidelném dýchánku vybraných dam z lepší společnosti. Koho se týkala je nabíledni. Ale souhlasily s ní všechny účastnice, které se dostavily?  

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.5)

Ten čtvrtek se uskutečnilo další zajímavé setkání. V salonku londýnského hotelu Venus poblíž proslulé Oxford Street uspořádala lady Victorie, vévodkyně z Norfolku, svůj pravidelný dýchánek pro několik vybraných dam. Ostatně, tak to činí již od konce války a ani její nedávné devadesátiny na tom nic nezměnily. Proč také, když je plná energie a stále přichází s novými nápady? Svůj kroužek, který se za sedm dekád nesčíslněkrát obměnil, svolává vždy koncem měsíce. Náležet do Victoriina společenství, jež patří k tomu nejlepšímu, co může spolkový život v Londýně nabídnout, je samo o sobě vstupenkou mezi vyvolené. A za ně se dozajista považuje čtrnáct šťastných, kterým přišly v týdnu pozvánky.

  V útulné místnosti, zaplněné vzácnými artefakty, sedí ženy nejrůznějších profesí. Přestože pocházejí z vyšších vrstev, spojuje všechny jedna myšlenka a tou je péče o potřebné. Však si také jejich rad a doporučení představitelé Londýna považují. Je čtvrtá odpolední a právě se podává čaj.

  „Dámy, velmi mě těší, že jsme se po měsíci sešly. Tak co máme na programu, drahá Henriette?“ promluví k baronce Gregorové, která působí v roli tajemnice spolku.

  „Paní vévodkyně, dnes bychom měli zhodnotit výlet vychovatelů. Ano, ten, který pořádala moje nadace a nad kterým jste převzala záštitu.“

  „Tak spusťte, drahá.“

  „Bylo by lepší, kdyby o něm referovaly kolegyně.“ Henriette přelétne ostatní, ale hned pokračuje: „Madam, moje hodnocení by mohlo být považováno za málo objektivní.“

  „Ach, ta naše Henriette – jako vždy skromná! Já pořád říkám, že má v sobě skutečnou puritánskou výchovu, ale to si na ní ceníme, že? A zbytek? No, dámy, vyjádřete se k tomu. Co říkali chlapci? Jak se jim v Evropě líbilo?“

  Žádná z okolosedících se nechystá vystoupit. Pouze některé si polohlasně sdělují informace. Přesto k lady z Norfolku několikrát pronikne jméno „Hamilton“. Zpozorní. Slyšela o společné cestě jejich vychovatelů s přáteli varhanní hudby.

  „Dámy, tak dámy, proč se nepřihlásíte do diskuze? Já přece vím, že s našimi hochy jeli přátelé ze spolku církevní hudby, který vede poslanec Hamilton. Je to tak, Henriette?“

  „Paní vévodkyně, je pravda, že jsme obě skupiny protáhli zeměmi, které známe. Ale pánové se potkali jen v Praze, kde měli společný program.“

  „Ach tak, už to chápu; a teď, když žádná z vás nechce mluvit, někoho vyvolám.“ Bez váhání ukáže na vysokou štíhlou padesátnici s vlasy kratšími než půlka sirky. „Doktorko Hobbsová, jako zástupkyně londýnské radnice jste se na té cestě podílela.“

  „Lady Victorie, vychovatelé z domovů, které spravujeme, si výlet pochvalovali. O Rakousku a Bavorsku nikdo nepochyboval, ale víkend v Čechách je mile překvapil.“

  „Dobře, paní doktorko, jsem ráda, že jste to tak vyhodnotili. A ještě se chce někdo vyjádřit?“

  Chvíli je ticho; pak se přihlásí kulaťoučká paní, vdova po cestovateli, jehož před čtvrtstoletím sežral na výpravě k pramenům Nilu obrovský krokodýl.

  „Já to slyšela jinak…,“ zapiští a zakoulí očima, které za silnými dioptrickými skly připomínají kukadla indonéského outloně.

  Několik žen se na ni zle podívá. Jde o ty, které jsou svázány s rodinou Gregorových. I zde sedávají pospolu. Předně je to lady Henriette, jež si nesmírně zakládá na své pověsti. Dále její švagrová Anne Lawieová, také Edith Poupe-Gregorová, jež si vzala za muže Henriettina synovce a již od studií se angažuje v londýnské nadaci manželů Gregorových, a dále hraběnka Sally Willoughbyová, jejíž syn se oženil s Henriettinou vnučkou. Kroužek rozezlených dam doplňuje rodinná přítelkyně Julie Mooreová, dlouholetá ředitelka Americké střední školy, kam chodila pět let Patricie a všechna Henriettina vnoučata.

  „Tak nám řekněte, co bylo jinak? Do toho, paní Pettyová,“ vyzve oponentku.

  Nebojácná žena, která vede mezinárodní nadaci na pomoc uprchlíkům, se nenechá přemlouvat a písklavým hlasem opětovně vzbudí pozornost.

  „Lady Victorie, opravdu jsem slyšela o výletu něco jiného. Není to hezké povídání a určitě by se vám to nelíbilo.“

  „Paní Pettyová, ráda vyslechnu jiný názor. Jen nám to víc přibližte.“

  „Říkala mi jedna osoba, co tam měla manžela, že to byly orgie.“

  „Pokud vím, ve skupině vychovatelů bylo ženatých málo…,“ poznamená doktorka Hobbsová.

  „Taky ta manželka nebyla od vychovatelů, ale od varhaníků.“

  Salonkem se ozve tlumený smích, který po tom, co se usměje i vévodkyně, přejde do všeobecného veselí. Některé dámy dokonce začnou Pettyovou častovat posměšky a naznačovat, že její invektivy sem nepatří.

  „Milá Pettyová, co dělal Hamiltonův varhanický spolek, je mi jedno. Nás přece zajímají mládenci, které jsme tam vyslali my.“

  „Lady Victorie, když tam řádili starý, nemyslíte, že tím spíše to platí pro mladý?“

  I tentokrát to v místnosti zašumí. Jenže na rozdíl od předchozího jde o sdílený souhlas, neboť logika paní Pettyové většině konvenuje. Ta využije změněné nálady a rázně osloví publikum: „Každá tady ví, že jsou všichni stejný…“

  Na důkaz toho několikrát zamrká. Pak vyndá modrobílý kapesníček a lehounce setře krůpěje potu, které jí orosily baculatý krk. Na její slova musí vévodkyně reagovat.

  „Myslím, že paní Pettyová má kousek pravdy, ale mě přesvědčí, až předloží důkazy. A já si na ně do příštího sezení počkám. Zatím to ponechme tak, jak to přednesla doktorka Hobbsová. A vám, milá Henriette, musíme poděkovat za splnění úkolu. Tak co, dámy, zatleskáme?“

  Vzápětí se ozve svěží, rytmický zvuk. Takový, který umí vykouzlit jenom do rukaviček navlečené ruce opravdových dam. Pro Henriette Gregorovou je pochvala vyznamenáním, neboť výzva k potlesku tady není běžným gestem. Naopak, je nejvyšším oceněním, kterého může členka Victoriina čtvrtečního klubu dosáhnout. Třeba letos to bylo teprve podruhé. Proto si baronka plnými doušky vychutnává pocity vítězky, zatímco Pettyová se vytratila na toaletu.

  „Ne, tuhle ženskou jsem nikdy neměla ráda,“ sděluje Henriette o přestávce příbuzným.

  Podobně si ve vyhřívané kabince zdejšího WC nazlobená Pettyová mumlá pro sebe: „Já to bábě Gregorové vrátím, jen co si znovu promluvím s Holly Hamiltonovou. Té jsem vždycky věřila, tak nevím, proč by mi měla o výletě manžela lhát.“

  Přestávka pomalu končí. Vévodkyně se vrací do salonku. V ruce drží chytrý telefon. Zrovna projela odpolední poštu a ještě stihla přečíst zprávy na internetu.

  „Sally, vidíš, co všechno Vicky zvládne? A to je jí devadesát. Neuvěřitelné!“ pronese Edith, která je tady v padesáti jednou z nejmladších. Kolegyně jí nestačí odpovědět, protože vévodkyně svolává zvonečkem přítomné zpět.

  „Děvčata, musíme vyřešit poslední věc. Určitě se k vám doneslo, že na radnici končí dvě právničky. Jedna se stěhuje do New Yorku, druhá odchází do penze. Přemlouvala jsem je já, starosta, pár dalších lidí, ale bylo to marné. Protože je kvalitních lidí málo, chtějí po mně tipy. Nástup ale musí být nejpozději od nového roku. Co vy, ženský od Gregorů – v rodině je to samý právník, nevíte o někom?“ Vévodkyně se podívá ke stolu, kde sedí „Gregorovic holky“. „Edith, vy jste přece z oboru, všude vás chválí, nemáte zájem?“

  Oslovená něco pošeptá Henriette, pak se zvedne: „Lady Victorie, velmi mě to mrzí, ale sama přebírám agendu po otci.“

  „Chápu vás, Edith, ale je to škoda. Vy byste byla skvělý kandidát.“ Když domluví, všimne si, že se Henriette dohaduje se švagrovou Anne.

  „Henri, pokud máš něco na srdci, ven s tím – a pak dáme schůzování vale.“

  V salonku panuje uvolněná atmosféra, neboť všechny vědí, že brzy přijde volné klábosení o všem a o ničem. A tak si Henriette dovolí neformální oslovení.

To je z principu vyhrazeno pouze nejlepším přítelkyním vévodkyně z Norfolku.

  „Drahá Vicky, já bych o někom věděla – prvotřídní právník, znalec lidských duší, příjemný člověk.“

  „Henri, prozradíš nám, kdo je to?“

  „Doktor Paul Pancake, známý mého muže.“

  Sotva to dořekne, ozve se znovu nepříjemné zapištění: „Lady Victorie, ne, to ne! Vždyť je to jeden z těch, co tam řádili!“

  Vteřinu dvě je ve vzduchu ono nepopsatelné napětí, během něhož se dav musí rozhodnout, na čí stranu se přikloní. I teď je na vážkách, zda sympatie získá baronka Gregorová, nebo paní Pettyová. Následný hurónský smích předurčí, že vévodkyně a její dámy zvolily řešení, které nabídla baronka.

  „Henri, pokud bude mít pan Pancake zájem, přiveď mi ho, ale pamatuj – spěchá to. A ty víš, že já si nemůžu dovolit přešlapovat na místě.“

  A zatímco Henriette kývá souhlasně hlavou, podívá se vévodkyně z Norfolku laskavě na spolubesednice: „A teď, milé dámy, jako obvykle. Jean, můžete nosit na stůl. Tak, hoši, kde jste?“

  Vzápětí se rozrazí dveře a v nich se objeví tři urostlí číšníci, kteří před sebou tlačí po okraj naplněné vozíky. Z konvic je cítit lahodná káva. Na talířcích se podávají vybrané delikatesy od nejlepších londýnských cukrářů. Stříbrné lžičky v rukou natěšených dam se zapichují do prvních zákusků.

(pokračování za tři týdny – 10.2.)