Že to naše děvčata nedokážou? – Ale jděte! Jen se koukněte, jak si ty parádnice vykračují. A mají důvod - po týdnu průpravy se chtějí odreagovat - pořádně odreagovat...
Kapitola šestá - pokračování
Čerňušky
(Sochy z písku 6.3.)
Lída je překvapená, ale i ona se rychle zorientuje. Sedne do auta a za chvíli je v penzionu. Spatří výpravu a souhlasí s manželem.
„Wernere, bezva nápad – všechny pomůžeme, včetně mě. Ať se manažerky předvedou, že se umí bavit. Nesměj se, i to je součástí psychologické průpravy. Čerňušky přece nebudou trčet celou neděli na zámku. Dostanou se na vzduch, protáhnou si těla a osvěží angličtinu. Tihle chlapi nejsou baroni, ale Anglie je Anglie,“ vypočítává pozitiva. Nakonec ještě dodá: „Na odpoledne připravíme pohybové aktivity. A večer? – Farewell, budou-li hosté chtít. Stejně mě děvčata uhánějí o párty.“
Prímek je spokojen. Lída slíbila uvolnit svěřenkyně ve prospěch rodinné firmy. Teď ale musí souhlasit s programem také ti, jichž se to týká. Nejprve proberou nový plán s delegátkou. Sugar nic nenamítá. Pak si zavolají předáka Hamiltona. Návrh, že odpoledne hejbnou kostrou a večer mezi sebou uvítají čerňušky, se mu zamlouvá.
„Vaše sportoviště využijeme – nejsme zvyklí povalovat se na pokojích. A děvčata jako doprovod? – To je báječné!“ odpovídá James Hamilton. „Kolegové budou určitě pro, na to vsadím krk!“ dodá a pospíchá kamarádům sdělit, co se právě dověděl.
Lída se vrátila na zámeček. Holky čekají, co po nich může chtít. Dnes mají přece volno.
„Jedu z penzionu a vezu novinu – a dopředu říkám, že příjemnou.“
Poví jim o dorazivších hostech a navrhne strávit společné odpoledne.
„A překvapení na závěr: večer bude v penzionu farewell párty. Pánové doufají, že se zúčastníte.“
Lídina zpráva probudila manažerky z letargie. Špitají si a smějí se jako rozpustilá děvčátka, která se chystají na zakázaný film. Je vidět, že navzdory tvrdému výcviku neztratily přirozenou touhu družit se. Rády se změně přizpůsobí. Pořád jim šéfová zdůrazňuje, že mají být flexibilní. Tak jí ukážou, že nejsou jeptišky z kláštera.
„Ano, Lído, půjdeme tam!“ slyší Prímková ze všech stran. I ona tuší, že dnes Pohádka rozkvete do krásy; přesto si neodpustí výchovnou lekci.
„Nezapomeňte, že reprezentujete firmu Czernai, tak ať jsou na vás ve Vídni pyšní. Pamatujte: pánové musí vidět, že jste opravdové dámy, a ne holky z londýnské ulice. Děvčata, a teď každá svoje heslo.“
„Czernaiové jsou príma rodina! Pro Czernaie dělám ráda! Miluji Czernaiovu pilulku, spolknu ji jak vlk Karkulku! Je mi ctí být jednou z Czernaiů! S Czernaiem je na světě lépe! Dám se k Czernaiům a poznám Evropu! Splnil se mi sen – dělám pro Czernaie jen!“ vykřikují dospělé ženské, jedna po druhé, svá osobní motta.
Podobné „vzpruhy“ zařazuje Lída do výcvikového programu několik let. Sama jde příkladem. V rámci firemní kampaně pro rok dva tisíce deset si tato krásná žena nechala veřejně vytetovat na vnitřní stranu levého lýtka nápis „I love Czernai’s family – Welcome to the future“, k tomu přidala malé srdíčko na konci věty. Stěžejní reklamní šot, natočený v Alpách, zaznamenal třeba na YouTube nebývalý ohlas. Divíte se, že to ve firmě dotáhla tak daleko?
Skončil polední klid a děvčata zamířila k penzionu. Svižnou chůzí tam budou za chvilku. Prímková je sleduje ze svého apartmá v prvním patře zámečku Bedrník. Zná jejich přednosti a slabiny. Bodejť by ne, vždyť každou sama vybrala, aby ji vycepovala k obrazu svému. Vyplácí se to. Její holky jsou chloubou Czernaiova koncernu. Že je Lídina koncepce odlidštěná? Že jsou jako roboti? – Ale jděte! Jen se koukněte na ty parádnice, jak si vykračují.
Sedm mladých dam z různých koutů Evropy právě napochodovalo do jídelny. Jsou pohledné, vzdělané, úspěšné. Po týdnu vojenské průpravy se chtějí odreagovat – pořádně odreagovat. V Londýně se takové povyražení řeší hodně dlouhým pátečním večerem. Tady jsou holky rády za neděli. Dámy a pánové, odpoledne plné zážitků začíná!
U několika stolů sedí dvě skupiny, které se chtějí poznat. Inicializační tanečky se smrsknou do decentních a nucených úsměvů s jediným přáním – ať je to okukování za námi. Všichni vědí, že se musí najít „šašo“, který přeruší trapné ticho a zavelí ke sbližování. Na Pohádce jednoho takového mají. Je jím docent Brejla. Tenhle užvaněný chlapík patří do vyhledávané kategorie bavičů-startérů.
„Boys, pojďte sem! Yes, přirazíme stoly. Děvčatům to nebude vadit, že ne? Irmičko, pánům pivečko a dámám vínko. Vínečko ne, že je brzy? Tak alespoň střik nebo nabídneme jablečný cider – ten letos letí. No tak, pánové, přece nebudeme sedět takhle: chlap, chlap, chlap. Hezky to promícháme, to je ono!“
Brejla ví, že čím dříve dá obě skupiny dohromady, tím lépe.
„Pane Josef, ti vzadu už dopili. No tak, doneste jim ještě jedno! A Agnieszka – jo, ta slečna z Polska – si dá jen vodu z kohoutku,“ diriguje mladého muže s vizáží prvorepublikového sňatkového podvodníka. Hadovitého číšníka-brigádníka si Irma často najímá na výpomoc.
„Výborně, tamhle už se spolu baví. Zato v pravém rohu je to jak na funuse. Hned k nim zajdu. Irmo, kde vězí ten Josef?“ pronese směrem k provozní, a aniž by čekal na odpověď, zamíří k zamlklým dvojicím.
Brzy jednotlivé páry rozmluví. To mu však nestačí: poletuje mezi stoly a rozsévá dobrou náladu. Tady přidá anekdotu, jinde lechtivou narážku. Docent má na lidi čuch. Dobře ví, co na koho platí. Do půlhodiny splní úkol. Přítomní nezávazně konverzují a jeho přítomnost je zbytečná. Teď si může dát orosenou sklenici piva sám. V tom vedru bodne. Přisedne ke stolu, kde jsou manželé Prímkovi.
„Docente, byl jsi dobrej! Takovýho baviče, kterej to během chvilky rozjede, si cením. A ty to víš.“
„Peter, připojuji se k manželovi. Byl jste suprovej.“
„Paní doktorko, děkuji,“ podívá se na Lídu s netajeným obdivem.
„Peter, vážně jste moje holky naladil. Teď z nich spadne ostych, mají-li nějaký,“ špičkuje Prímková.
„Lído, máte pravdu – hoši si musí dát pozor. Sportovní neděle s čerňuškami bude jistě náročná. Nemýlím se, že ne?“ praví Brejla s kamennou tváří. Vzápětí se Prímková dvojsmyslně rozchechtá.
(pokračování za tři týdny - sobota 4. února)
