Pád z prken, která znamenají svět

Příběh mladé aristokratky, jež si podmanila Prahu. Patricie miluje divadlo a napíše pro školní představení drama z dob Richarda II. Hru chce režírovat, a dokonce hrát roli jeho manželky královny Anny české. Ne všem se to ale líbí…

Příběh čtvrtý - dokončení

Divadlo

(Miláček Anglie kap 4.2.)

Do premiéry zbývá něco přes čtvrt roku a Patricie hledá vhodný okamžik, aby sdělila spolužákům, že odchází. Radí se s Aishou a Jackie. „Nic neodkládej. Řekni to na poslední únorové zkoušce,“ zní doporučení. V určený den se Pat postaví na jeviště a oznámí, kam má namířeno po prázdninách. Její slova vyvolala reakci, jakou zažila u kamarádek. Nejprve nelíčený úžas, který vystřídá pochopení. U jednoho studenta ale šeredně narazila.

  John Blunt – ano, právě on – přijal její oznámení s těžkým srdcem. Drsný mladík, který ve třídě nikdy neukázal laskavou tvář, ji od prváku tajně miluje. O tomhle nikomu neřekl a vše skrývá i před Wolseym. Pat oslovuje výhradně „Gregorko“, ale tím jen maskuje své city. V jeho snech dívka vystupuje jako „Patinka“ nebo „Trishinka“. Taková je pravda.

  Během pěti let se nesčíslněkrát odhodlával k nějaké formě sblížení, ale dál než k nesmělé puse při narozeninových gratulacích se nedostal. Závidí Wolseymu, s kterým šla párkrát do kina. On takovou kuráž nemá, a proto je nadšen, že se teď může pohybovat v její blízkosti. Každý čtvrtek, když zkouší, je pro něj svátkem. Sliboval si, že po premiéře najde odvahu a projeví se jako muž činu. Doufal, že vyjde alespoň to kino. Překvapivé sdělení o jejím odchodu chlapce bolestně zasáhlo. Celou zkoušku protrpěl. Cítí se zrazen. Láska se během pár hodin změní v nenávist. Takhle to přece nemůže nechat! Přes noc vymyslí ďábelský plán. K jeho uskutečnění potřebuje komplice. O jednom by věděl. Další den ho osloví.

  „Hele, Lee, měl bych takovej nápad k divadlu, co hrajeme. Jsem přece asistent režie, nebo ne?“

  „Já myslel, že jsi spokojenej.“

  „Ale jo, jenom bych něco přidal. Je to celý takový smutný, patetický. Chtělo by to víc humoru.“

  „Tak proč to neřekneš učitelce nebo Patricii?“

  „Třídní by měla řeči. A Gregorka? – Ta nerozumí legraci – ale ty jo. Tak poslouchej. Já bych si to představoval asi takhle…“

  „Dobrej záměr, to se mi zamlouvá. Když to vyjde, bude psina. Lidi to pochopí. Legraci má přece každej rád, ale sami na to nestačíme. Ještě musíme někoho přibrat. Tak dva, víc ne.“

  „Ale koho? Lee, poraď mi.“

  „Johne, tohle nech na mně. Já vím o někom, kdo je pro každou srandu.“

  „A kdo tedy? Pověz mi to.“

  „Zejtra se ve dvě sejdeme v Jasmine Baru. Neboj, Pat ani Aisha tam nebudou, mají tělocvik.“ 

  Další den sedí Blunt v baru, který si mládež velmi oblíbila. Dívá se skrz okno, zda nezahlédne Wolseyho. Od včerejška přemýšlí, koho mu přivede. Už je to víc jak dvacet minut, co odbila druhá, a kamarád nikde. Že by posily nesehnal? To ne, na Wolseyho je spoleh. Taky že jo. Sotva odvrátil zrak z hodin majestátního Big Benu, rozrazí se dveře – a v nich Wolsey. Hned za ním se nahrnou dvě dívky. Na věšáku přistanou jejich kabáty a čepice. Jsou naprosto identické, stejně jako kapesníčky, co vytáhnou z kapes.

  „Hopkinsky – že mě to nenapadlo dřív!“ vykřikne nadšený John.

  „Vždyť jsem ti říkal, že tyhle dvě jsou pro každou srandu,“ směje se Wolsey.

  „Nazdar Johne, Lee nám referoval, že bys pro nás něco měl. Tak o co kráčí?“ ozve se Eve.

  Blunt přednese dvojčatům svou představu, jak vylepšit školní představení.

  „To je dobrý, Johne, moc dobrý. Jdeme do toho s váma,“ dodá Bee.

  „Zařadil jsem tenhle nápad až na konec. Gregorka pořád mluví, jaký má její hra velký závěr. Tak jo, ať lidi zažijou pořádnou srandu,“ pronese jízlivě John.

  „Holky, hlavně se nesmíme prokecnout. Musíme dělat, že je všechno v pořádku: chodit na zkoušky jako doposud a hrát to tak, jak chce Pat,“ šklebí se Wolsey.

   „Kluci, Patricie v té hře mění historii. Tak jí s tím píchneme,“ zachechtá se Eve.

  „Chtěla pro Richarda dětičky, hodně dětiček, tak ať je má!“ připojí se sarkastická Bee.

  „Holky, jste vážně zlatíčka, ale s těma prckama opatrně. Gregorka má špehy všude, znáte její mámu, že jo?“ upozorní Blunt.

  „Johne, my ti to nezkazíme; ale teď si dáme nějaký koktejly a plato dortíčků – a všechno platíš ty, rejžo,“ vyhrknou unisono děvčata.

  Následující měsíce se nesly ve znamení zkoušek. Hodně pomohla maminka Jackie Lemairové, která pracuje u filmu. Sehnala historické kostýmy a rekvizity. Dokonce zajistila  zvukaře a osvětlovače. Snaží se i třídní Robertsová. Pomáhá Patricii a začíná hře přicházet na chuť. Nebýt autorčina brutálního zásahu do historie, možná by s tím škola uspěla i na nějaké divadelní přehlídce. Uznává, že Patricie hezky popsala královo dospívání, první roky vlády, setkání s královnou Annou. Citlivě vykreslila její blahodárný vliv na Richardovu vzpurnou a vznětlivou povahu. Jenom ten počet dětí ne a ne strávit. Vždyť by stačily dvě nebo nějaký levoboček, přemlouvala ji i během zkoušení. Tohle Patricie odmítla. Její hra má důležitý kontext s dnešní dobou: ukázat lidem, že tehdy i nyní, po šesti stech letech je Británie hybatelkou dění ve světě. „Ale pozitivního, mírového – vždyť můj tatínek to koordinuje na vládě,“ zdůrazňovala jí Pat.

  Týdny rychle ubíhaly a před všemi je generálka. Školní sál je zaplněn. Dnes se hraje pro studenty, ale je zde také učitelský sbor Americké střední. Marjorie Robertsová si vezme úvodní slovo. Pak se zvedne opona. Všichni se rázem ocitnou na konci čtrnáctého století. Dvě hodiny napínavé podívané utekly jako voda, a tak není divu, že hra sklidila zasloužený aplaus. Mladí herci se šli několikrát děkovat. Výborný byl především Lee Wolsey v roli krále Richarda. Jeho výstup v závěrečné scéně stojí za zaznamenání.

  „Ó, ano, neklidné národy tohoto světa. Já, anglický král, posílám své vyslance, své drahé děti, k vám, do vašich zemí. Tady, nejstarší Eduard, kráčí s mým srdcem na dlani nahoru na sever.“

  Malý princ pochoduje po jevišti a ve svých ručkách nese historickou zástavu bílé barvy. Na ní je vyšito velké rudé srdce. Jakmile diváci spatří symbol lásky, ozve se potlesk. Král pokračuje.

  „Tady, můj druhý syn Charles, pluje do jižních moří, aby k vašim břehům donesl zvěst, že si nepřejeme nic jiného než spolupráci se všemi národy.“

  Chlapeček se pohupuje, jako by seděl v loďce. Nad hlavou svírá modrou standartu s vyobrazením obrovského mostu klenoucího se přes oceán. Potlesk zesílí.

  „Tady, můj třetí, můj Jindřich, překoná za hrozné bouře kanál, aby přinesl mír všem na východ od nás.“

  Kluk se kymácí ze strany na stranu, občas se zastaví a napřímí. Zuřivě mává zlatavou korouhví, na které je holubice se zelenou větvičkou v zobáku. I tohle se publiku líbí.

  „Nakonec můj nejmladší a nejmilejší Edmund, vzlétne jako sokol a donese směrem západním slib našeho pevného přátelství.“

  Hošík se ladně pohybuje prostorem, mává nastavenými rukávky a věrně napodobuje let ptáka. Dostane se až na kraj jeviště. Tam vztyčí červeno-zlatý prapor se dvěma vyobrazenýma do sebe zaklesnutýma rukama. Je slyšet frenetický potlesk v sále.

  „Tak vykonejte svou cestu, moji drazí synové, a zvěstujte světu všechna poselství staré dobré Anglie. A vy ostatní, vězte, že má upřímná královská slova, zde před vámi vyslovená, jsou zavazující až do našich posledních dnů.“

  Děti i dospělí se zvedají ze svých sedadel. Všude se rozléhají ovace nemající konce. Po osmé oponě se herci konečně dostanou do šaten.

  „Bravo, děti, bravo, studenti, byli jste výborní – a paní ředitelka posílá velkou pochvalu, vám všem: hercům i těm, co pomáhali,“ je slyšet Robertsovou.

  „Díky všem, hlavně vám, kluci,“ ozve se Pat a mrkne na Blunta s Wolseym. Johna se dokonce lehce dotkne a pohladí ho po rameni. Ten si připadá jako v ráji. To neunikne Wolseymu.

  „Vole, nezapomeň, co chceme pozítří udělat. Že tě pohladila, nic neznamená. To mi v kině taky dělala.“

  „Máš pravdu, Lee, málem by mě zase zblbla. Po dnešku slibuju, že se má Gregorka na co těšit,“ podotkne, když vidí, že Patricie obchází další spolužáky a mnohé z nich obdaří podobným ohlazením. 

Nastala velká premiéra, která pro Pat hodně znamená. Chce se důstojně rozloučit se školou. Věří, že si všichni povedou jako na vydařené generálce. Bude to třeba. V hledišti je mnohem více dospělých. Jsou pozváni rodiče žáků, hosté z partnerských spolků, lidé z radnice, sponzoři, několik  novinářů, a také ministr kultury. Vedle něj se naparuje paní Gregorová, která se okamžitě pochlubila, že dceři pomohla s prosazením hry.

  Robertsová se chopí role průvodce dějem. Zhasnou světla a opona stoupá vzhůru. Před natěšenými lidmi se začne odvíjet šest set let starý příběh. Vše jde jako po másle. Po hodině nám představení rozdělí plánovaná přestávka. V šatně narazí Patricie na sestry Hopkinsovy. Jsou obklopeny houfem malých dětí.

  „Á, naši malí kolegové. Jak jsou roztomilí v těch brněních, že jo, Bee?“

  „Madam, vaši královští synové jsou vždy roztomilí – a mimochodem, já jsem Eve.“

  „Promiň, já si vás pořád pletu. A není těch capartů nějak hodně? – Osm, proč tolik?“

  „Víš, Pat, jsou tam i náhradníci; čert nikdy nespí, znáš to přece,“ zapojí se Blunt.

  „To je dobře, že myslíš na všechno. Jsi fajn kluk, Johne.“

  „Hele, lidi, už běžte, ať neprošvihnete nástup, ale malé děti tu zůstanou!“ vykřikuje jedna z Hopkinsek.

  „Tak, prckové – no, vy čtyři –, až vám řeknu, tak si vezmete prapory a půjdete s těma dvěma stejnýma holkama tamhletou chodbou. Pak uděláte to, jak jsme pořád trénovali. Až o vás bude král mluvit, sundáte přilbičku, půjdete dopředu a hezky zvednete praporek s obrázkem, aby to lidi dobře viděli. Tak dobře, kdo z vás je Eduard a kdo Richard? OK, tohle umíte. Poslouchejte, hlavně nespadněte mezi diváky. Holky, slyšíte? Musíte je ohlídat. A vy zbylí tu zůstanete, už jste si zahráli minule,“ diriguje děti John Blunt.

  Princové se po chvíli vměstnají mezi ostatní herce. Dohlíží na ně dva panoši. Děj nezadržitelně spěje ke svému vyvrcholení. Nastává grandiózní finále. Král vstává z trůnu a začíná pronášet závěrečnou řeč.

  „Ó, ano, neklidné národy tohoto světa. Já, anglický král Richard II., posílám své vyslance, své drahé děti, k vám, do vašich zemí. Tady, nejstarší Eduard, kráčí s mým srdcem na dlani nahoru na sever.“

  Král jemně postrčí synka dopředu. Dojdou ke kraji hlediště, tam malý černoušek, již bez helmičky, zvedne bílou zástavu. Na ní je namalován rudou barvou velký tank. V hledišti to zašumí. Panoš odvádí kluka pryč. Patricie se diví, proč je děcko bez helmy – tak to nenacvičovali. Scéna pokračuje.

  „Tady, můj druhý synek Charles, pluje do jižních moří, aby k vašim břehům donesl zvěst, že si nepřejeme nic jiného než spolupráci se všemi národy.“

  Tentokrát je bez helmičky arabský hošík. Na jeho modré standartě se leskne lebka se dvěma zkříženými hnáty. Hluk zesílil. Panoš zase rychle přiskočí a předává chlapečka někomu do chodby. Patricie zpozorní. Sakra, co znamenají ty sundané helmičky a ten neklid dole v sále? Chtěla by se jít zeptat, ale vydrží poslušně sedět v křesle. Sleduje královského chotě, jak pokračuje ve svém monologu, teď už mnohem hlasitěji.

  „Tady, můj třetí, můj Jindřich, překoná za hrozné bouře kanál, aby přinesl mír všem na východ od nás.“

  Před lidmi se objeví vystrašený Číňánek, kterého doprovází Eve. Ta mu pomáhá mávat zlatavou korouhví s vyobrazením letadla, z něhož padají bomby. Tohle už lidé nevydrží a začnou na herce pokřikovat. Panoš Eve mizí s dítětem v zákulisí. Pat pochopila, že se jim představení vymklo z rukou. Vstává z trůnu, ale král Richard ji předběhne a do hlediště vyřvává svůj part.

  „Nakonec můj nejmladší a nejmilejší Edmund, vzlétne jako sokol a donese směrem západním slib našeho pevného přátelství.“

  Panoš Bee vede nejmenšího před rozvášněný dav. Vyděšený klučina s indickými rysy odhodí přilbičku hned po prvním kroku. Vzápětí pouští červeno-zlatý prapor na zem. Bee ho zvedne a zamává jím. Všichni v sále vidí nechutný výjev: vypracovaná tmavá paže navlečená do boxerské rukavice míří na bradu bílého muže. Divadlo se změnilo v rozlícený parlament. Na jeviště létají odevšad polštáře a kornouty se zbytky kukuřice. Účinkující prchají za oponu. Zůstává jen malý princ a královna Anna. Ocitnou se na samém kraji metr vysokého pódia. Dívka raději chytne chlapečka za ruku. Ten se jí vysmekne a utíká pryč. V tu chvíli se divadelní sál ponoří do tmy. Do Patricie někdo prudce strčí. Pádu do prázdna nemohla zabránit. Leží v uličce a šátrá vedle sebe. Ulevilo se jí, nic vážného se jí nestalo. Vstane a popaměti dojde k šatnám. Pak se celá budova rozsvítí.

  Patricie sedí před zrcadlem. V ruce drží korunku a bez hnutí na sebe zírá. Tohle se nemělo stát. Slyší někoho přicházet. Otočí se a spatří ředitelku, třídní a svoji matku, doprovázenou mladým Poupem. Za nimi se tlačí několik strážníků a dva muži v civilu.

  „Maminko, za tohle opravdu nemohu, opravdu ne.“

  „Já vím, že ne, zlatíčko, ale teď musíme jít všichni na stanici a vysvětlit pánům od policie, co se stalo. Neboj se, je tu s námi Oskar Poupe. To, kdyby na tebe naléhali, abys říkala něco, co není pravda.“

  Zmatená Patricie si nasadí korunku a v královské róbě důstojně odkráčí v doprovodu matky a mladé policistky do auta. Cestou zahlédne rozesmátou čtveřici. Právě vcházejí do Jasmine Baru. Poznala je. To jí stačilo, aby si dala vše dohromady. „Tenhle krutý žert vám, vy zrádci, nezapomenu!“ zašeptá.

  Od skandálního představení, kterého si všiml i londýnský bulvár, utekl týden. Zpočátku se veškerá vina házela na Patricii a slečnu Robertsovou. Psát role pro malé děti prý bylo krajně neodpovědné. Zahrávat si lacině s anglickou historií zase opovážlivé. Studentku vyslýchal detektiv Brochard, specializující se na sledování mladých extremistů. S ním už Pat do styku přišla loni v prosinci, když přijel na udání zkontrolovat průběh vánoční párty u nich doma. Jako tehdy, i nyní musela projít ponižujícím testem na drogy – ona, špičková hráčka golfu. „Taková hanba!“ stěžovala si matka u policejního ředitele. Byla předvolána řada svědků. Mladý Poupe neustále opakoval, ať vyšetřovatelé vyhodnotí závěr hry při generálce a premiéře – tam ať hledají řešení. Jeho názor muži zákona tvrdošíjně odmítali. Větřili velký případ, když je do všeho zatažena dcera vysoce postaveného diplomata.

  Vše se vysvětlilo až po neustále odkládaném výslechu dětí. Vedle malých bílých princů se týden před premiérou objevil alternující záskok v podobě čtyřky vybrané z menšin, samozřejmě bez vědomí Patricie a učitelky Robertsové. Barevní prckové vylíčili, že inkriminovaného dne jim ty dvě úplně stejné holky donesly do šatny nové zástavy a přikázaly, aby si sundali na divadle helmičky.

  „A byl to John Blunt, kdo prohodil malé herce: původní pozdržel, nováčky vypustil na scénu. Je jasné, že pětiletí kluci nezkoumají, proč nesou prapor s holubicí nebo tankem, a je jim úplně fuk, mají-li na hlavě přilbu nebo ne,“ konstatoval na závěr před vyšetřovateli mladý Poupe.

  K potrestání nedošlo. Všichni si byli vědomi, koho mají před sebou. Jedna z nejlepších londýnských právniček doktorka Hopkinsová na stanici jasně naznačila, že by se to mohlo obrátit proti policii. Komisař ať neblbne a případ smázne. „Přece jde o děti!“ vyštěkla, když si holky odváděla domů. Další den byla vydána oficiální zpráva. Prý šlo o nepříliš vydařenou studentskou recesi, která ukázala, co se stane, když se zaměňují symboly. Největší záhadou zůstalo, proč druhá čtveřice byla tvořená dětmi z jiných komunit. Provalilo se, že to byl Wolseyho nápad. Není žádný rasista. Naopak, na rozdíl od slečny Gregorové chtěl dát šanci všem. Kdo chce, nechť uvěří.

  Ve škole byli přísnější. Pět studentů dostalo podmíněné napomenutí, které se po roce smázne. Wolsey, Blunt a dvojčata se nad trestem pousmáli. Všichni půjdou na univerzitu za dva roky a přestupek bude promlčen. S Pat je to jiné: Ostuda jako hrom dorazila až do Westminsterské školy. Tam přimhouřili obě oči. Prozatím. Henriette byla vyrozuměna, že ještě jeden podobný kousek a dcera může na přestup zapomenout. Dostalo se jim příslibu, že do prázdnin dá Patricie pokoj. Jenže mladá aristokratka se cítí ponížená. Snažila se o něco hezkého, co udělá lidem radost, a oni teď na ni vše svádějí. To se jí nelíbí. Čím víc na to myslí, tím roste zášť proti skutečným strůjcům divadelního propadáku. Probudila v sobě krev starých Lancasterů. Pomstí se. Ještě neví jak, ale udělá to.

(další příběh za týden)