O jaké milióny jsme vás připravili?

Tak tuhle otázku jste už někde slyšeli, i když si troufnu říci, že se netýkala vás osobně. Ale jsou jedinci, kteří dělají byznys s podobnými "sumičkami". Že byste chtěli být v jejich kůži? Třeba jako naši Gregorovi? No, prosím ...

Kapitola osmnáctá - dokončení

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.7.)

Pár dnů po Velikonocích se objednal Charles Gregor k premiérce. Byl pozván do jejího sídla v domě číslo deset. Oba vědí, o čem bude řeč, a tak přejdou k věci.  

  „Charlesi, já vaši žádost znám, ale viděl jste ráno noviny? My třicet procent, oni padesát. Ne, teď vás rozhodně nepustím.“

  „Madam, chápu, že vás ta čísla zklamala, ale skutečně musím oznámit, že na podzim končím. Vždyť můj odchod natahujeme už tři roky.“

  „Příteli, ale proti mně brojí vlastní strana, a mezi ‚ubrečence‘ se zařadil i váš Tom. Co s tím budete dělat?“

  „Madam, já nejsem politik, já tyhle hry neovládám. Nemůžu jít za bratrem a něco mu přikazovat.“

  „Charlesi, opravdu vás nepřesvědčím? Vydržte do konce roku. Pak se to zlomí. Věřte mi, nastartujeme obrat k lepšímu a já vyhraju ještě jedny volby. Když ne, odejdu. To je snad jasné. Jste můj nejschopnější rádce. Když to vzdáte vy, vyšleme signál, že je něco špatně. Takovou radost přece ‚ubrečencům‘ neuděláme? Tak co, domluvíme se?“

  V místnosti je ticho. Charles zvažuje, co odpovědět. Odmítnout této dámě je těžké, ale on tuší, že se její éra blíží ke konci.

  „Dobrá tedy, do konce října.“

  „Charlesi, do konce roku, ano?“

  „Souhlasím, ale ani o den déle.“

  „A ještě jste něco chtěl, nebo se mýlím?“

  „Madam, považoval bych za vhodné nebýt už spolupředsedou hospodářské komise s Rusy: organizace funguje, obchod se rozjel, plánují se další projekty.“

  „Charlesi, poslyšte, nejste nakonec nemocný? Není tohle pravý důvod, proč odcházíte?“

  „Ne, tak tomu opravdu není.“

  „Náhradu za sebe máte?“

  „Uvažuji o dvou lidech. Znáte je dobře. Tady jsem na ně vypracoval hodnocení.“

  „Ukažte? – Ne, Blunta nepustím. Wolsey? – Nevím, nevím. Nemá špetku taktu, a když není po jeho, hned vybuchne. Ten přece nemůže vést mezinárodní komisi. To nemáte někoho, kdo těm Rusům rozumí? Co váš George? Ten by se mi zamlouval.“

  „Promluvím s ním.“

  „To od vás očekávám, protože ani Blunta, ani Wolseyho neschválím. A dejte mi ta lejstra. Odchod vám podepíšu, ale jak jsme se domluvili, až k poslednímu prosinci.“

  Premiérka vezme pozlacené pero a jedním tahem stvrdí žádost. Charles se lehce usměje. Její podpis s velkými oblými začátečními písmeny mu vždy připomínal vláček, který projíždí horskými tunely.

  „Tady to máte, ale výměnu v komisi musíme schválit na vládě, to jistě víte. Řekněte mi, až to bude aktuální. A teď, milý Gregore, zase trochu práce. Zaujaly mě teze vašeho elaborátu na stranickou konferenci: nepodporovat sjednocení Německa, být na pozoru před vzmáhající se EU, postavit se proti úvahám o společné měně, masivně investovat v Číně. Se vším souhlasím. Pak tu píšete, že Rostov slábne a my se máme orientovat na Mocného. To je to tak vážné?“

  „Bohužel je, madam.“

  „Dobře, nikdo nejsme ve funkci věčně. Odklad olympiády? – Máte pravdu, odložíme ji, protože na tohle peníze vyhazovat nebudu. Tak, a teď vezmeme jeden bod po druhém.“

  „Ano, paní premiérko.“

  Uteklo pár dnů. V Londýně už nějaký čas klesají ceny pozemků. Co je horší: pád se nejenom nedaří zastavit, ale on se zrychluje. Poslední data způsobila mezi odbornou veřejností poprask. Realitní agenti, finanční trhy, analytici developerských společností i zkušení spekulanti horečně přemýšlejí, na jakých hodnotách se propad zastaví. Prodat? Koupit? To jsou jejich nejčastější otázky. Gregorovi se mohou pochválit. Chytře prodali svůj podíl v G & W sdružení zkraje roku. Mohlo by se zdát, že se nemusejí zabývat zmatkem na trhu realit. Opak je pravdou.

  Poslední dubnové odpoledne měl pan Gregor hodně telefonátů. Podstatné byly dva. Nejprve ten od George.

  „Táto, skončilo zasedání městských obvodů. Projednávala se taky olympijská kandidatura. Vládní doporučení bylo jasné: odložit to o deset let. Nikdo neprotestoval. Všichni jsou vystrašení. Vždyť víš, jde o ten poprask kolem cen pozemků. Počítám, že se rozhodnutí nebude líbit jednomu pánovi.“

  „To počítáš dobře, synu. Přijeď hned domů. Bude lepší, když budeš u toho.“

  Gregorové se nemýlili. Jakmile skončili hovor, dovolal se na Pelham člověk, jehož přítomnost by rádi oželeli.

  „To jste vy, Charlesi? Za chvíli jsem u vás. Budete mi muset něco vysvětlit!“ ozval se na opačném konci jeho nedávný společník Archibald Wolsey.

  „Ano, očekávám vás,“ odpoví bez sebemenšího náznaku vzrušení, ale cítí, že je před ním souboj na ostří nože. Za chvíli dorazil George. Hned zamířil do otcovy pracovny.

  „Georgi, Měňavka je na cestě. Zůstaneš tady, pak odejdeš do předpokoje. A hele, ať se rozčiluje, jak chce, my na jeho hru nepřistoupíme. Projevíme soucit pro ty jeho ztráty, ale nic víc. My ho nepotřebujeme, ale namouduši, rád mu vrátím s úroky dobu, kdy šel proti nám.“

  „Jasně, táto, nandej mu to. Mě také vytáčelo, jak se dřív k rodině choval.“

  „Přesně tak, synku, ať Wolsey pozná, že minulost dožene každého.“

  „A co generál Blunt? Jde s námi?“

  „To je zařízené – už jsem mu dojednal slušnou trafiku,“ na moment se odmlčí.

  „Slyšíš to?“

  „Slyším, táto. Archie už je v hale.“

  Za pár okamžiků se ve dveřích objeví nakvašený Wolsey. Brunátný v obličeji, mává nad hlavou složkou papírů.

  „Co má tohle znamenat? Netvařte se, že nevíte, o čem mluvím. Udělali jste ze mě hlupáka. Celý Londýn se směje, jak jsem vám naletěl. Obrali jste mě o sto milionů liber!“

  „Archie, posaďte se a povězte nám vše od začátku. No, prosím, mluvte, o jaké miliony jsme vás připravili?“

  „‚Jaké miliony‘? Vy si ze mě děláte legraci?! Georgi, povězte otci, co jste dneska upekli na schůzi. Proč najednou obvody otočily? Ještě před měsícem nebyl proti olympiádě nikdo. Pak se objeví vládní doporučení, a všechno je jinak. Vsadím se, že vím, kdo to prosadil. Vy, Charlesi, vy v tom máte prsty! Nemyslete, že jsem odříznutý od partaje, abych si to nezjistil. A na vládě mám taky kontakty!“ vykřikuje jako smyslů zbavený. Charles naznačí Georgovi, aby se vzdálil. Potřebuje být s Měňavkou sám.

  „Archibalde, trh s realitami se hroutí a je logické, že se nikdo nepustí do projektu, jako je olympiáda.“

  „Nedávno jste říkal přesný opak.“

  „Ano, jako všichni, co znám. Jenže nikdo nepředpokládal, že se kanadští investoři budou na velkých londýnských stavbách chovat tak riskantně a stáhnou ostatní s sebou. Přepískli to, měli velké oči, došli jim prachy a jejich kamarádi z amerických bank jim nepůjčí ani cent. Ostrov psů zůstane rozestavěný. East End je hned vedle. Mrzí mě, že prudký pokles zasáhl i vaše pozemky.“

  „To jsou hezké řeči, ale co teď s tím? K čemu je mi East End, když je za babku?“

„Chcete poradit? Tak dobře. Počkejte, než se trh vzpamatuje. Pak se to tam dostaví. Londýn potřebuje nové administrativní budovy. Sám víte, že v City není k hnutí. Vzpomeňte si, jak jsme u nich předloni těžko sehnali slušné kanceláře.“

  „Sakra, Gregore, co to tady pindáte? Tohle všechno vím! Ale taky vím, že jste sliboval, že se tam bude stavět metro a sportoviště pro olympiádu. Tvrdil jste, že Londýn zažije stavební boom, který tu nebyl od války. Tohle jste mi mazal okolo huby vy i váš kluk, když jste mě lákali do sdružení. Já blbec šel do toho s vámi a za svoje prachy vykoupil East End a kus východního Londýna. Teď mi pro změnu tvrdíte, že se všechno odloží!“

  „Archie, věřte mi, olympiádu Londýn uspořádá. O ni mají zájem všichni, jenom ne teď. Mějte trpělivost. Počkejte patnáct dvacet let.“

  „Vy jste zešílel?! Čekat tak dlouho můžou jenom blázni jako vy!“

  „Archibalde, ta olympiáda je běh na dlouho trať, ale výstavba na Ostrově psů se obnoví do pěti let a za dalších pět let se tam opravdu zavede metro. A nebude to jedna stanice, ale celá linka. Nebo si myslíte, že bankéři budou chodit do práce pěšky?“

  „‚Pět let‘. Pak dalších pět let. To je věčnost! Vy jste o té krizi věděl už v lednu, že jo? Proto jste mi nabídl svůj podíl. Dřepíte u premiérky a sbíráte informace, nebo snad ne?“

  „To se mýlíte, takové informace nemá nikdo na světě. Ale byl by tu jeden návrh. Když mi nevěříte, že se všechno postaví, tak mi svoje pozemky prodejte. Ale rozhodněte se rychle, za čtvrt roku může být pozdě.“

  Wolsey horečně přemýšlí. Dokonce si sedne k Charlesovu stolu. Vezme jeho kalkulačku, kus papíru a něco horečně počítá.

  „Nic vám neprodám. To by se vám líbilo – napálit mě dvakrát! Než odejdu, něco vám povím: Vy jste, Charlesi Gregore, bolševickej špion! Jako každej, kdo absolvoval oxfordskou Saint Antony’s College.“

  „Wolsey, vztek vám zatemnil mozek.“

  „A jak mi vysvětlíte ty kšefty s Rusákama? Divím se, že vám to premiérka žere.“

  „Wolsey, pokud se nemýlím, váš bratr zamlada zakotvil v Lize socialistů a byl na výplatní pásce KGB. Vy jste zase agitoval pro Revoluční dělníky. Až později vám spadlo do klína velké dědictví a stali se z vás tvrdí kapitalisté. Být vámi, jsem v odsudcích jiných opatrný.“

  „Jak tohle víte? – No jasně, od Blunta. Začínal jako tajnej a byl tenkrát na bráchu nasazenej.“

  „Já vám něco povím: Kdybych váš hurá systém používal při jednáních s Rusy, tak tu máme třetí světovou už dávno. Na ně musíte opatrně; dát jim najevo, že je berete za rovnocenné partnery. To mají rádi a je s nimi řeč, protože ostatní se na ně dívají skrz prsty. Když tohle zvládnete, dostanete je na místo, kam potřebujete. Chce to ale velkou trpělivost, kterou oni nemají.“

  „Proč mi to říkáte?“

  „Proč? Nezlobte se na mě, ale vy jste jako oni.“

  „Co si to dovolujete?! Oblafl jste mě, a teď mám ještě poslouchat vaše urážky?“

  „Archibalde, chci vám jen pomoci.“

  „Gregore, já tak nesnáším ten váš předstíraný zájem, to vaše vybrané chování, ten váš hraný klid. To, že jste se nikdy do ničeho nenamočil, mě neomráčí. Já si totiž myslím, že jste úlisnej hajzlík. A ještě něco: Já obchodovat s Rusákama nemusím, protože jdu do Asie. Jestli na vás narazím v Číně, Koreji nebo Singapuru, zničím vás i tu vaši familii. To si zapamatujte!“ podívá se Charlesovi nenávistně do očí. Pak za sebou bouchne dveřmi a bez rozloučení opustí dům.

  „Bylo to nepříjemné, táto?“ zeptá se George, kterého v předpokoji rozezlený Wolsey málem porazil.

  „Muselo k tomu dojít. Kdybychom s ním nezametli my, tak sežere on nás. Říkal, že jde do Číny. Je dobře, že to víme. Sakra, kdo to zase volá? Podej mi telefon.“

  „Á, to jste vy, Sammy. Ano, máte pravdu, tak to přesně dopadlo. Ne, nevadí, s tím jsme přece počítali. Samozřejmě že běsnil a vyhrožoval, ale už je pryč. Jistě, ta komise bude od příštího roku vaše. Vy taky a na shledanou.“

  „Táto, jak jsi Blunta přesvědčil? Ještě před pár lety to byl Wolseyho spojenec.“

  „Když se člověk vydrápe nahoru, nerad padá dolů.“

  „Takže tím předsednickým místem?“

  „Jo, i když se zdráhal. Projektů je málo, perspektiva není valná, ale před týdnem mi sdělil Arkadij, že Rostov dal zelenou obří zakázce na vybavení dalších lodí. Práce na pět šest let. Sammy není hlupák. Víme od Toma, že ‚ubrečení‘ mají dost hlasů už teď. Na novém premiérovi je taky shoda. To znamená, že šéfová do Vánoc končí a Sammy se bude jako poradce poroučet. Dlouho bez práce nebude. Domluvil jsem, že mu komisi od Nového roku přiklepnou. Vždyť má pár let před penzí.“

  „Dostane na závěr kariéry slušnej job. A jenom díky tobě. Klidně sis mohl generála vychutnat, a ty ses o něj postaral. Tu velkorysost ti závidím.“

  „Ještě v zimě jsem si myslel, že to potáhneme s Měňavkou dál a kontakty se Sammym omezíme na minimum. Dneska jsme Archieho ztratili, zato Pupíček je náš. Ach, synu, změnilo se tolik věcí.“

  „Otče, jsi dobrej, víš to?“

  „Vím, Georgi, ale obraťme list. V sedm mají přijít Andy s Tomem. Přivedou skupinu makléřů ze City. Dva z nich budou sedět v příští vládě, tak všechno s Oskarem připravte.“

  „Spolehni se, táto.“

  Gregorům je jasné, že po letech zase budou narážet na Wolseyho. Poznali ho za společně prožitý čas dokonale: zdatný a nebezpečný soupeř, který výhrůžky myslí vážně. Rodinu ale nezastraší. Do Číny půjdou, a bude-li to nezbytné, střetnou se s ním také v Asii. Přesně na tom se s pozvanými finančníky domluvili poté, co jim načrtli plán, který domluvil pan Gregor s Arkadijem Ivanovem.

  Náročný den se chýlí ke konci. V pracovně zůstal osamocený Charles. Uveleben ve staré lenošce, vychutnává si půlnoční klid. Je vyčerpaný, ale spokojený. Od Vánoc udělal řadu vážných, často osudových rozhodnutí. Všechna zvládl se ctí. Někdy se pohyboval na hraně svých zásad, ale svědomí má čisté. Před chvílí se dověděl od mladého Harta, že Pat bude mít chlapečka. Je dobře, že jsem na ni netlačil a nechal věci volný průběh. A kluk bude bydlet tady. Proč ho máme roky skrývat v Americe nebo Yorkshiru? Kvůli společenským konvencím? Vždyť jedna po druhé ztrácí na významu. A co když někdo zneužije Patriciin přešlap proti nám? Tvrdě narazí. Teď jsme silní a ustojíme to. Dnes už ano.

  Zvedne se a dojde pro svoji ořechovou, kterou má z Grantovy palírny v Glenfarclas. Pak vyndá ze stolu vídeňskou pohlednici. Znovu si přečte vzkaz od dcery: Hezký pozdrav z cest zasílá nejmilejším rodičům Pat a Jane. Vrací se v myšlenkách do míst, kde on spatřil světlo světa.

Se sklenkou v ruce vzpomene staré indické mudrce, když slavnostně pronese: „Maličký Gregore, co se má stát, stane se. A já vím, že náš Pelham bude jednou tvým domovem.“

(další příběh za tři týdny)