Máš trápení? Neváhej a jako ona ochutnej “nyc“

Sednul na tebe splín a ty nevíš co s tím? Na nic nečekej, zabukuj si letenku a vyraz do světa. Přesně  tak to udělala mladinká slečna Gregorová a můžu vám říci, že svého rozhodnutí nelitovala. Teda, alespoň ne tehdy.  

Kapitola patnáctá - dokončení 

Na prahu dospělosti

(Miláček Anglie 15.4.)

V pátek prvního září odletěla Pat do New Yorku. Ví, že tohle je nejlepší řešení, jak se vrátit do normálního života. Roli mladé vdovy nepřijme. Tak blízcí si s Kennym nebyli, ale během letu si na něj přesto vzpomněla. Hned jak přistáli, ucítila závan něčeho nového, něčeho nepoznaného. Dívá se na sochu Svobody, symbol Nového světa. Tak tohle je legendární brána do Ameriky! napadne ji. Město New York od prvního okamžiku uchvátilo Patricii svou otevřeností a přímočarostí. Zapochybuje o slovech strýce Richarda, že Londýn je hlavní město světa. Strýčku, a co by potom bylo tohle? ptá se ho na dálku.

  Postavila se k nové výzvě čelem, jak se od anglického děvčete čeká. Tvrdošíjně se zakousla do práce. Zůstává v kanceláři deset dvanáct hodin. Vůbec jí to nedělá potíže. Naopak, považuje zápřah za ozdravnou terapii. Připustila, že na další známost není připravená. Záležitost s Kennym je příliš čerstvá.

  Londýnská kráska se chová v Americe mile, způsobně, ale chladně. Nikomu nedá sebemenší šanci. V tom ji podporuje její bytná, staropanenská prateta Effie, nejvhodnější osoba v New Yorku, kterou mohla Henriette vybrat jako dohled nad svou dcerou.

  Effie vzala povinnost zodpovědně. Na Patricii první týden čekala před kanceláří, aby ji doprovodila domů. Pak od hlídání upustila za slib, že se Pat nebude nikde zdržovat a půjde hned k večeři. Na té si obstarožní Newyorčanka dávala záležet, včetně dlouhé modlitby před prvním soustem. Tenhle bohulibý zvyk Patricie naposledy zažila jako holka na Duncanglennu u babičky Janet. Třetí týden v duchu hesla „Důvěra za důvěru“ Effie disciplínu povolila a Patricie mohla díky kolegyním z kanceláře tu a tam zakusit noční New York. Na nějaké extempore si ale netroufla. A pod kuratelou Effie už vůbec ne.

  Šéfové si brzy všimli její neobyčejné zarputilosti a pracovního nasazení. Neunikla jim dívčina schopnost komunikovat s okolím a rychlost, s jakou se sžila s neznámým prostředím. Taková profesionalita je u mladého člověka vzácná i tady. Po měsíci se pan Leishman zeptal Charlese na budoucnost dcery.

  „Charlesi, neuvažovali jste o tom, že by Patricie šla na Harvard nebo Yale? Naše univerzity jsou stejně dobré jako ty vaše. Víte, my bychom si ji tu rádi nechali. Vážně, příteli, ona je skvělá.“

  „To je od vás milé, Joe, ale ať se rozhodne sama. Pochybuji, že by chtěla měnit plány.“

  Od Leishmanových lidí dostala během stáže pořádně zabrat. Nejprve ji zasvětili do základů jejich justičního systému, pak s ní probírali soudní případy, co vešly do historie amerického práva. Neustále požadovali její názor. Dobře že je odlišný, říkali a vzápětí chtěli, aby ho před nimi obhájila. Občas ji vzali ke skutečným kauzám. Po večerech zpracovávala pojednání, jak vidí případ sama. Není divu, že se Patricii celý svět scvrkl do jedné ulice na Manhattanu, kde prožila dva hektické měsíce.

  Deset týdnů uteklo jako voda a Pat se loučí s Effie i New Yorkem. Vrací se domů. U Leishmanů ale zůstává. Nejspíš ji pošlou do Evropy. Za železnou oponou se něco děje. Pojede do Bonnu, aby omrkla, jak Němci reagují na společenský pohyb okolo nich.

  „Komunistům se to sype pod rukama a my nevíme, co s tím chce pan Kohl dělat. Napíšete mi, řekněme, padesát stránek. Zajímá mě Berlín, Varšava, Budapešť a Praha. Až se k nám na konci ledna vrátíte, přivezete to s sebou. Slibuju, že si pojednání celé přečtu. Nebojte se, zůstane to jenom v mé hlavě a v mém stolku. A žádný novinářský pindy. Mrkněte na to očima budoucí právničky. Patricie, ale v lednu vás chceme zase tady a rovnou vám říkám: Makejte na sobě, takový talent se vidí málokdy,“ praví na závěr Leishman.

  Do Anglie se vrátila jedenáctého listopadu. První, čeho si na svém stole všimla, je dopis z Čech. Uvědomila si, že Jiřince neposlala z Ameriky ani pohled. Pročítá obsah, ve kterém sestřenice vášnivě popisuje, co se v Praze děje.

  Pat, měla bys přijet – hodně se toho změnilo. Už nejsme takoví zbabělci, alespoň ne mladí lidé v Praze.

  Obrací v ruce dopis. Také Československo je součástí úkolu, na který mě poslal Leishman. Co se zaměřit tímhle směrem? Něco o tom vím. Kdybych zajela na pár dnů do Prahy, zjistím toho víc. Leishman tam nikoho nemá, ale možná by pomohli otec a britská ambasáda. Jasně, půjdu za tátou a proberu to s ním. Pak zavoláme do New Yorku. Usměje se. Právě se rozhodla jet do země, kterou nemůže ze svého života vymazat. Večer zajde do otcovy pracovny. Na nic nečeká a přednese svůj záměr. Charles váhá; je na něm vidět, že ho její nápad zaskočil.

  „Pat, velmi zajímavé, ale region je ve varu a nikdo neví, jak to celé dopadne.“

  „V Čechách je klid, demonstrace jsou jen v Praze a žádný tanky tam nejezdí.“

  „Pat, zdánlivý klid; říkají tomu ‚klid před bouří‘.“

  „Táto, nejsem malá holka – sám mi to pořád opakuješ. Hele, zkus zavolat Leishmanovi; uvidíš, že bude souhlasit.“

  Charles předpokládal, že to Joe odmítne a on bude mít vhodný argument, jak dceru odradit od bláznivé cesty. Jenže Leishman souhlasil. Co souhlasil? – Byl nadšen.

  „Charlesi, pusťte ji tam. Něco mi říká, že na řadě je Praha. Mám na tyhle věci nos a vy určitě taky.“

  „Joe, moc jste mi to neulehčil. Vždyť jí bude za měsíc teprve devatenáct.“

  „Charlesi, ta vaše holka se ve světě neztratí. A Praha není žádná džungle. Rostov nedovolí, aby se tam střílelo. Nedovolí nějakou řežbu ve střední Evropě. To víme oba.“

  „Dobře, Joe, ale jen na pár dnů.“

  V dalším týdnu obvolal Charles nesčíslně institucí, aby narychlo zajistil dceři výjezd. Deset dnů bylo maximum, které se podařilo získat. Pomohl člověk, jenž ho nikdy nezklamal – Alex. Protislužba? – Pořád to stejné: vzácné léky, které v Praze nejsou k sehnání. Charles zajde do jejího pokoje.

  „Patricie, máš to od osmnáctého, to je pozítří, ale jen do sedmadvacátého. Déle to nešlo, ale i tak bych tě nejraději nikam nepustil. Nikdy jsem Boha o nic neprosil, ale v neděli si promluvím s Grimsbym. Opravdu mám o tebe strach. Slib mi, že se do ničeho nezapleteš.“

  „Slibuji ti, že se vrátím v pořádku. Vážně se neboj, už jsem velká holka a ty nejlepší táta na světě,“ zajásá a vrhne se mu okolo krku. 

(další příběh za dva týdny)