Když má fízl žížu na černovlasou krasavici

Je s podivem, jak umí někoho líbezná tvářička rozpálit do běla. To samé se stalo jednomu majorovi, který se neovládnul a vystartoval po cizí holce. Doufejme, že Kokotek, tak je ten muž přezdíván, ji  jen tak nedostane.

Kapitola čtrnáctá - pokračování

Republika Blbíčko

(Miláček Anglie 14.4.)

Vedle Patricie stojící Jiřinka vyskakuje půl metru do výšky a něco nesrozumitelného haleká. Konečně jí sestřenice rozumí.

  „Bob je fantastickej, že jo? On umí uhranout dav. Já za ním musím jít, pojďte se mnou – no tak, Pat, a ty, Jendo, taky. No pojďte, ať se mi tady neztratíte.“

  Když k němu doběhnou, vousáč už je ze stupínku dole. Jiřka se mu pověsí okolo krku a odmění ho velkou pusou. Prostorem se rozletí první akordy melancholické skladby. Své vystoupení zahájila stiskem krku kytary Johana. Žena neurčitého věku v barevném sárí navozuje představu, že se ráno vrátila z legendárního Woodstocku.

  „Bobe, jsi skvělej spíkr. No řekni, Pat? Já vím, že to tady není jako v pondělí ve Wembley na Mandelovi, ale my jsme skromnější.“

  „Pat, ty jsi byla na tom koncertě?“ zeptá se překvapený Bob.

  „Byla, proto jsem přijela až v úterý.“

  „Řekni mu, kdo tam všechno byl, řekni mu o tom víc,“ doráží na ni Jiřinka.

  Pat na něm vidí,  že by se rád dověděl od očitého svědka, jak to chodí na takových megaakcích. Vyhoví mu a rozpovídá se. Mluví půl hodiny a skončí chvilku předtím, než dozpívá květinová Johana. Když začala s výkladem, poslouchali ji přátelé z Parkánu. Když končila, tísnilo se kolem ní čtyřicet lidí. Mezi nimi dva chlapi, kteří se mezi vlasatou mládež nehodí. Jeden má krátkého ježka, který se nosil v šedesátkách. To je pan X, Pražák ze zeleného vozu. Druhý má připláclou patku na zpoceném čele a k tomu velké kotlety, ty vyšly z módy před deseti lety. To je pan Y z Plzně, který dorazil v bílém moskviči. Styl oblečení je ale spojuje: hnědé polobotky, světlé tesilky s černou šrajtoflí v kapse a béžové šusťákové bundy, volně přehozené přes rameno, naznačují, že mezi příznivce Johany ani Játra nepatří. Samotní muži však podezření nevzbuzují. Jsou považováni za  nemělovské jezeďáky, kteří se ze zvědavosti přišli podívat na to, co se děje na druhé straně kopce. Mají na to právo. Happening není soukromou akcí.

  Pánové X a Y se naklánějí k početnému hloučku. Chtějí slyšet, o čem se hovoří. X nastavuje pravé, Y zase levé ucho. Postupují kolem skupinky, aby našli vhodné místo, a nejednou se ocitnou tváří v tvář. Dělí je sotva půl metru. Zašklebí se na sebe. Jeden považuje druhého za špiclovskou svini, o které mluvil Bob. Po krátkém váhání začnou couvat, jeden i druhý. Od tohoto okamžiku si dávají pozor, aby se nepotkali.

  Johanu lidé vytleskali. Vrátila se a přidala dvě písně. Pak se rozloučila jasným provoláním: „Lidičky, musíme táhnout za jeden provaz. Proto ať žije Šafránek a celé to hnutí, a taky underground, jó, underground!“

  Pat, která už skončila se svou přednáškou, zpozorní. To slovo tady slyšela vícekrát. Jaký může mít „underground“ v Čechách význam? Otočí se k Janovi: „To je nějaká skupina? Nebo píseň o metru, třeba na podporu bezdomovců?“

  Jan jí pár větami vysvětlí, co tím anglickým slovem myslíme. A také dodá, že tu bezdomovce nemáme a v metru už vůbec ne. Pat se v myšlenkách zatoulá domů. Ač by nemusela, často jezdí v Londýně podzemkou. A na lidi bez domova je někdy zoufalý pohled. Rychle se vrátí k tomu, co slyšela.

  „Aha, takže ti kluci tamhle, The Jattro. Oni nesmějí oficiálně zpívat, protože je státní moc zakázala. Vlastně je zahnala do podzemí a oni hrají sem tam pro známé. Jane, tohle je tedy underground?“

  „Pat, prosím tě, mohla bys pro mě něco udělat?“ přeruší jejich hovor Bob.

  „A co by to mělo být, Bobe?“

  Nakloní se k ní a něco jí pošeptá. Za okamžik se k velkému překvapení všech ocitne na pódiu vedle Boba krásná cizinka. Diváci zpozorní. Dohadují se, o co tady jde.

  „Bob pozval písničkářku ze zahraničí? Nebo je to barová zpěvačka z plzeňské Bohemky? To asi ne, tahle je moc mladá,“ znějí hlasy z publika.

  „Přátelé, dovolte mi, abych vám představil slečnu Patricii z Londýna. Víte, má tady příbuzné a tohle léto nás navštívila.“ Zazní silný potlesk. „Někteří vědí, že byl v pondělí ve Wembley koncert k sedmdesátinám Nelsona Mandely. Naše televize to snad taky dává, ale tady je přímý účastník akce. Může nám pár slovy říci hlavní poselství koncertu. To si naše televize těžko dovolí. Chcete to slyšet?“

  „Jó, ať ta Angličanka mluví. Pat, neboj se, tady jsi mezi přáteli. Ale kdo nám to přeloží?“ je slyšet všude okolo.

  „Dobrá poznámka, ale buďte bez obav: umí česky. Její dědeček byl z Plzně, a ti z vás, kteří to chtějí slyšet anglicky, si můžou jít s Pat pokecat, až skončí. Omluvte její přízvuk, ale pokud by každej z nás uměl anglicky jako ona česky, tak v týhle republice nikdo z mladejch nezůstane. Patricie, máš slovo.“

  Dívka se postaví před zvědavý dav. Ač středoškolačka, má s podobnými proslovy bohaté zkušenosti. Je prosta trémy a sebevědomí z ní přímo čiší. Od dětství se objevuje v BBC, zřejmě nejlepší televizi na světě. Hned její první účinkování v reklamě na čokoládové bonbonky udělalo z tříletého děvčátka Miláčka Anglie. Její profesionální vystupování by jí mohla závidět nejedna VIP. Londýnská teenagerka prostě patří k lidem, kterým dělá dobře, když se mohou ukázat před ostatními a sdělit jim svůj názor. A ten nedávný úlet s reportérkou Pamelou? I tady zůstala veřejnost na její straně. Vždyť ptát se v živém vysílání mladé dívky na intimity ze soukromí je nechutné. Měla svaté právo bránit se, shodla se většina.

  Pat promlouvá klidným, ale silným hlasem. Uvede pár jmen těch, kteří tam v pondělí byli. Z reakcí pozná, že její hvězdní krajané Sting, Phil Collins nebo George Michael jsou v Čechách populární. Desetiminutový projev chytil přítomné za srdce. Mluví o svobodě, lidské statečnosti a solidaritě. Připomene, že Mandela není jediný, kdo trpí. Okolostojící pochopili. Její řeč se dotýká i zdejších poměrů.

  „Vlády nesmějí zavírat své odpůrce do vězení. Mají s oponenty vést diskuzi, a ne je trestat za jiný názor. To se ve slušné zemi nedělá. Poselství z Wembley je prosté: Nechceme žádné politické vězně, nechceme žádné vězně svědomí. Kdo se mnou nesouhlasí, může mi to říct. Budu tamhle u mojí rodiny,“ ukáže k místu, kde stojí parta, se kterou přijela. „Teď už necháme Boba zahrát, co říkáte, přátelé?!“

  Skončí a teatrálně se ukloní, přesně jako na divadle. Ozve se nadšený potlesk, doplněný o výkřiky: „Patricie, řeklas to správně! I v Anglii vědí, v jakým jsme srabu. Nechte Magora na pokoji! Ať žije Václav Havel! Pryč s KSČ a milicemi!“

  Pat, které Bob veřejně poděkoval, jde ke svému hloučku. Nadšená Jiřinka ji dnes poněkolikáté obejme, Eva s Benem pochválí. Jan se odváží políbit ji na čelo.

  „Nevadí ti to?“ zeptá se.

  „To víš že ne. Jsem ráda, že se ti to líbilo.“

  „Líbilo, Pat, a moc. Bylas fantastická. Cizinka promluvila spatra před tolika lidmi, a projev zabral. To tady ještě nebylo. Prostě, nemám slov.“

  „Už nic neříkej, chvály bylo zbytečně moc,“ odpoví tiše a lehce se k němu přitulí.

  Ke skupince přišli další lidé, aby se seznámili s nekonformní účastnicí dnešního setkání. Mezi gratulanty se objevil pán s ježkem.

  „Slečno Gregorová, jste neobyčejně schopný rétor, ale držte se stranou. Už je tu tři sta lidí, a to se teprve blíží osmá. Víte, ne každému se vaše vyjádření líbila.“

  „Pane, o mě strach nemějte, protože na pikniku se máme bavit, a ne se schovávat někde stranou. Nebo se mám bát? Na piknik přece zlí lidé nechodí.“

  „Nevím, nevím, slečno. Na pikniky si tady moc nepotrpíme, ale jak jsem říkal, držte se stranou.“

  „Pane, místo poraženeckých řečí se posaďte do trávy a ochutnejte kousek kuřátka – jsme přece na pikniku!“ zvolá Jiřka. „Nebo chcete raději větrový bonbon a štamprli hruškovice?“ přidá se k provokaci Eva. Muž zavrtí hlavou a rychle se ztratí v davu.

  Pat se rozpačitě podívá na sestřenici: „Jiřinko, znělo to od něj jako varování, nebo ne?“

  „Asi jo, ale nepochopila jsem, jestli tě chce před něčím chránit, nebo ti vyhrožuje. Co myslíš, Bene?“

  „Holky, klid, podle vizáže je to nějakej pošuk z vesnice.“

  „Bene, já bych byl opatrnější, ten ksicht je mi povědomej. Vypadá jako vidlák, ale přísahám, že ho znám z Prahy.“

  „Tak jo, Sire, budeme si na něj dávat pozor. Pat si ale musíš ohlídat sám,“ řekne Ben a spiklenecky se na kamaráda podívá.

  „Lidi, pojďte blíž k hledišti, no tak, až úplně nejblíž, ať z toho Bobova vystoupení něco máme!“ křičí Jiřka a táhne Pat sebou.

  „Má pravdu, jdeme. Bob nás dostane do varu,“ prohodí Jan a obejme Pat okolo pasu. Ta se nebrání.

  Večer pokračuje. Tleská se Bobovi, který přidává několik písní. Nadšená Jiřka podupává do rytmu, roztleskává ostatní a posílá úsměvy na všechny strany. Pak absolvuje výstup duo Šafránek. Také oni mají úspěch. Blíží se devátá hodina a s ní vrchol celé akce. Na scénu se chystá The Jattro. Ben nechce  z představení zmeškat ani minutu. Rychle si odskočí do lesa, kam včera navezli pět kadibudek. Na malou ale chlapi chodí mezi stromy.

  Ben značkuje vzrostlý kmen borovice, když třicet metrů před sebou uvidí, jak totéž činí pan Y. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se neblížil pan X. Ben si zapne kalhoty, udělá několika přískoků a schová se za mohutný strom. Vzápětí se stane svědkem vzrušené debaty mezi muži, které považoval za neškodné fotry v tesilkách.

  „Tak jsem tě konečně odchytnul samotnýho,“ ozve se pán s ježkem.

  „To stejný bych mohl říct já tobě,“ zapiští pán s patkou.

  „Nemysli si, že nevím, co tady děláš.“

  „Opakuji znova. To stejný bych mohl říct já tobě,“ odsekne Y.

  „S tou patkou se z tebe přestárlá mánička nestane, tak radši nosíš konfekci, co? Ale mě neoblafneš. Podle vohozu tě tipuju na nějakou sračku, co donáší na plzeňskej disent.“

  „Co to tu meleš? Jestli já jsem nasazenej na disent, tak ty jsi obyčejnej špicl. Chceš se vetřít mezi ty mladý vejlupky. Nemysli si, že jsem neviděl, jak kecáš s Angličankou. Ale děláš to blbě, kamaráde. Každej trouba pozná, že ti jde o něco jinýho.“

  „Neser mě, říkám ti, neser mě a ukaž občanku.“

  „Kdo si myslíš, že jsi, ty sráči jeden? Občanku ukážeš ty mně, a hned.“

  „Jó, občanku? Tak já ti ukážu občanku, ty kokote,“ pán s ježkem vytáhne služební průkaz a mává jím pánovi s patkou před očima. „Teď se sebereš a půjdeš hezky se mnou.“

  „‚Jít s tebou‘? Leda tak do prdele,“ odvětí a vytáhne stejnou legitimaci. Oba muži na sebe vyjeveně civí.

  „Aha, tak žádnej falešnej chartista, ale sledovačka závadový mládeže.“

  „Jo, a co tady děláš ty, když jsi z diplomatickejch služeb?“

  „Já hlídám Angličanku, co tam řečnila,“ řekne X.

  „To si děláš prdel? Slyšels přece ty protistátní kecy. Ta je na zavření, a ne na to, aby ji někdo hlídal. Určitě patří k elementům, co blbnou hlavu našim mladejm. Maj to vymyšlený moc hezky, líbezná tvářička maskuje prohnilej Západ.“

  „To je možný, ale my v Praze dostali jasnou instrukci: postarat se o to, aby se jí nezkřivil ani vlásek.“

  „To snad není pravda? Vy jste se tam zbláznili?!“

  „Tak pozor, soudruhu, takhle ne, takhle opravdu ne.“

  „Hele, my v Plzni půl roku makáme na lidech, co se nám tady dneska slezli. Teď spustí Játro, ta zakázaná skupina od vás z Prahy, víme? My ji tu nechceme. Proto zakročíme a posbíráme týpky, co nás zajímají. Tak si sbal Angličanku a vodprejskni s ní do Prahy.“

  „Bacha na lidi, je jich tu hodně, tak ať něco neposerete. A ten můj objekt je moc vzácný zboží. Od ní ruce pryč.“

  „To už nech na nás, kdo je vzácnej a kdo ne,“ odpoví ten s patkou.

  Oba se po sobě nenávistně podívají. Byť slouží stejným pánům, nejraději by se pobili. Ježek se otočí a jde zpět na mýtinu. Patka chvíli počká a někam zmizí. Ben ví, že musí varovat ostatní. Pódium je prázdné. Kapela odložila začátek vystoupení o čtvrthodinku. Ben zahlédne Boba. Ten jediný je schopný varovat lidi a nevyvolat paniku.

  „Bobe, Bobe, počkej na mě, je to důležité!“

  Jenže ve stejný okamžik doběhli ke srubu dva dobrovolníci od hasičů. Odhodí na zem pytle s klobásami. Vyskočí na pódium a vzrušeným hlasem volají: „Lidi, průser. Jedeme s dalším jídlem, a co dole nevidíme: u silnice se houfuje padesát bengů. Mají uniformy, pár jich je v civilu. Chystají se na nás. Mají vobušky a cvičený psy.“

  Davem se začne šířit neklid, který se rychle změní v nezvladatelný chaos. Lidé běží ke kraji louky. Dole vidí policajty, jak svižným tempem zdolávají kopec. Marně se Bob snaží uklidnit návštěvníky. Rozprchli se do blízkého lesa. Mají strach a chtějí se vyhnout obávanému nepříteli. Ten se zatím systematicky, krok za krokem blíží na louku.

  „Bobe, to nemá cenu. Vezmi Jiřinu, já řeknu Evě, Sirovi a Pat. Vypadneme odtud. Podívej, Játro, Johana a Šafránek se taky pakujou. Zůstanou tu jen kluci z družstva a mladí požárníci.“

  „Ben má pravdu. Jděte, my už to zvládneme. Pohlídáme oheň a fízlákům to vysvětlíme. Vždyť jsme pořadatelé. Bobe, my jsme v montérkách, na nás si netroufnou,“ vstoupí do debaty nazrzlý mladík.

  „Kali, díky, vážně moc děkuju. Bene, ty víš, kudy se dostaneme pryč?“

  „Jasně, Bobe, že vím. Vždyť jsem tu trávil všechny prázdniny, že jo, Kali?“

  Mladík v zeleném overalu pokývá hlavou.

  „Poslouchejte, policajti to tu neznají a čokly ve vnitrozemí nesmějí pouštět. To je naše šance. Jenom musíme překonat první kilometr, co vede hustým lesem. Další dva kiláky jsou mnohem lepší. Pak seběhneme z kopce přes sady a dole ve vesnici je strejdovo chalupa. Tak co, jdeme na to?“

  Všichni souhlasí. Za okamžik šestici pohltila hradba vysokých stromů. Ben nelhal: cesta vedla přesně těmi místy, o kterých mluvil.

  V době, kdy se prodírali na sebe nalepenými smrky, dorazili na mýtinu udýchaní příslušníci. Ke své smůle našli u ohně jenom nemělovské hasiče. Kousek od nich sedí na kládách pan X a ukusuje klobásu. Uvnitř srubu se povalují sudy piva. Všude okolo jsou nedojedené porce kuřat. Po návštěvnících ani vidu, ani slechu. Většina se dostala ke svým autům. Budou dole legitimováni a nasměrováni pryč odtud. Méně šťastní stráví noc pod širákem. Celkem policajti zajistí patnáct lidí, vesměs mládenců okolo Játra. V pět ráno je vypoklonkují z Plzně.

  Na kopci nad Nemělovem se ale znovu objevil člověk, který prahne po pomstě. Hlavně vystoupení cizí dívky mu připomnělo slova, která slýchává celý život. Nepřítel nikdy nespí. Proto okamžitě odchytil velitele zásahu.

  „Ta černovlasá holka, která pobuřovala lidi, zmizela tamhle v houští. Byl s ní proplešlej bobr, co to tady organizoval, a další čtyři. Nasaď dvacet chlapů a vezmi všechny psy. Ti vyčmuchají, kam zdrhli. O mě se neboj, mám tohle,“ chlubí se pán s patkou.

  „Neblbni, na to stačí pět maníků a dva čokli. Jestli chceš, pojď s námi. Ale ten walther schovej.“

  „Soudruhu, schovám, ale pospěšte, ať ty parchanty stihneme do tmy.“

(pokračování za dva týdny)