Jak si Čonky počkal, až se dočkal

Tři pubescenti se dostanou do míst, kde nemají co dělat. A zatímco obhroublý Rosťa a ustrašený Saša  se chytnou do pasti, vnímavý Dušan má šanci nejenom na únik, ale také na "slušný" bonus      

Kapitola třetí - pokračování   

Rudnohorské kratochvíle  

(Sochy z písku 3.6.)

Oficiální část skončila a pánové tu zůstali s ženami hovořícími jazykem, který jim připomíná šišlající děti. Jsou hezké jako ty včerejší, ale chovají se jinak. Jordan hostům naznačila, že tyto dámy se neživí jako společnice, nýbrž pracují pro blaho zdejšího domova. Zdá se, že muži přijali vysvětlení s úlevou.

  Ředitelka švitoří s kolegyněmi a občas se lehce dotkne Pancakea. Věhlasný londýnský právník je zkušený muž. Už během přednášek přemýšlel, zda jde z její strany o skutečnou vstřícnost, nebo laciný flirt. Ředitelka se mu líbí. Ženská podle jeho gusta. Pokusí se o sblížení. Rozhodl se správně. Náklonnost je oboustranná. Vše začalo už vzájemným představováním na nádvoří. Při odpolední akademii došlo na obdivné pohledy. Večer je všechno jasné. Ivana má v hlavě chlapa. Potíž je v tom, že se malinko odklání od povinnosti, kvůli které tady je. A tou není Paul ani hosté z Anglie, ale chovanci z domova Úsměv, kde je ředitelkou dvacet čtyři hodin denně.

  Rosťa Bugr, Dušan Čonky a Oleksander Čurjajev brzy pochopili, kdo k nim přijel. Žádní kulturisté z Londýna, jak jim slibovali, ale sedm starých pánů. Hoši jsou zavřeni ve svém pokoji a přemýšlejí co dál. Z následující rozpravy je patrné, že se k nové situaci postavili čelem.

  „S dědkama to bude snadný. Jen se musíme dostat do jejich pokojů,“ řekne Bugr.

  „Ráno odjedou; pak už nikdo nezjistí, že jsme tam byli,“ přidá se Čonky.

  „Vyjde to – máme přece talismany z holubníku,“ doplní oba Čurjajev.

  „Kluci, tuhle šanci si nenecháme utéct. Přísahejte,“ ukončí diskuzi šéf Bugr. Odteď kluky nezajímá nic jiného.

  Díky návštěvě se v domově dýchá volněji. Vedení nechce, aby hosté poznali, že se nacházejí v internátním zařízení se zostřeným režimem. Proto vychovatelé dostali příkaz, aby byli přívětiví. Ti to nesou nelibě, protože neradi mění výchovné metody. Pro jednou to vydrží, ale až pánové odjedou, začne zase vojna jako řemen, slibují si navzájem. Také omladina se chová jinak. Děcka jsou živější a odvážnější. Celá zahrada patří pouze jim.

  Před devátou je vychovatelé zahnali do pokojů. Pecháčková vyslechla zprávu s potěšením a teď se může věnovat jen hostům. Na svěřence dohlédne noční služba. Ta vyšla na Vejmolu a Semeňuka. Oba sedí v jídelně před televizí, kde mastí karty a popíjejí lahváče. Večerka je v deset. Trojice dospívajících dobrodruhů má na svůj plán hodinu.

  První patro levého křídla bývá nedostupné. Pět dvojlůžkových pokojů se využívá málokdy. Cesta k nim vede přes mohutnou kovovou mříž, kterou nelze ve vstupní hale přehlédnout. Za ní je schodiště. Zdoláte dvacet schodů a přímo před vámi je první pokoj. Zbylé napravo od něj. Chodba nemá okna, a proto je stále osvětlena nástěnnými lampičkami. Na předním konci chodby, dva metry vlevo od zábradlí, najdeme zrcadlo, které pokrývá celou stěnu. Hosté opouštějící zadní pokoje a kráčející polotmou směrem ke schodišti bývají zaskočeni. Vidí v zrcadle svůj rychle se zvětšující obraz. Naproti pokojům jsou přes chodbu místnosti, které využívá obslužný personál.

  Dnes je mříž odemčena, protože na zámeček přibyli hosté. Čonky mezi ně rozhodně nepatří, přesto se pokouší celé odpoledne proniknout na zakázané území. Bez úspěchu, vždy jej někdo vyruší. Nakonec se mu trpělivost vyplatila. Na pátý pokus se dostal na chodbu, kde zjistil, že servisní místnosti nikdo nezamyká.

  „Kluci, dá se tam skrýt. Stačí pootevřít dveře a víte, co se děje na patře. Tam na dědky počkáme. Určitě udělají chybu.“

  „Dušane, jakou chybu?“

  „Sašo, ty fakt nevíš? Ještěže tu mám Dušana, kterýmu to pálí.“

  „Rosťo, já to opravdu nevím.“

  „No přece dědek zapomene zamknout – a jsme uvnitř!“ vysvětluje Bugr.

  Je po deváté a ve vyzdobené společenské místnosti sklízejí ze stolu. K večeři se podávala želví polévka, smažená jablíčka a nakládané pštrosí maso. Po výtečném menu se rozběhla konverzace. Docentka se chlubí znalostmi o Tudorovcích. Tady narazila, neboť slavná dynastie byla na Oxfordu Reachmenovou specializací.

  „Paní Emo, nehádejte se s ním,“ napomene ji hlubokým hlasem ředitelka.

  „Profesore, kéž bychom byli o třicet let mladší,“ postěžuje si kolegovi s hořkostí Wilson.

  „Máte pravdu, plukovníku, ředitelka je vskutku krásná žena.“

  Popíjí se rudnohorské červené. Ředitelka se tiskne k Pancakeovi. Ten nastaví ruku a ona neváhá ani vteřinu. Kolegyně se uculují, ale divné jim to nepřijde. Na občasné vzplanutí šéfky si zvykly. A proč ne, když je rozvedená? 

  Zástupkyně Jarmila vstane a vypne hlavní světlo. Pak jde do rohu, kde za vzrostlými palmami vykukují do sebe zakroucené lampy. Nahne se k nim a koutek se slabě ozáří narudlými paprsky. To samé provede v protilehlém rohu, odkud problesknou paprsky barvy modré.

  „Holky, připadám si jako v pohádce… A ten měsíc na obloze, učiněná nádhera,“ zasní se Ivana.

  „Ivanko, vážně je to hezké, ale dnes máme úplněk, tak bacha na něj,“ ozve se Jarmila.

  Rosťa, Dušan a Saša opustili ubikaci. Proběhli halou, minuli mříž, zdolali dvacet schodů a ocitli se na patře. Dojdou na konec chodby a rychle se vmáčknou do úklidové místnosti. Je to nejlepší místo, které mohli najít. Vidí odtud na všech pět pokojů. Natlačeni na malém prostoru, čekají na svou příležitost.

  „Překáží mi koště a kýbl,“ stěžuje si Čonky. Hledá správnou polohu mezi dveřmi a futrem. Škvíra se ustálí na půl centimetru.

  „A přijde vůbec někdo?“ šeptá Čurjajev.

  „Na sto procent, ty pako,“ je slyšet Bugra.

  „Kluci, já nevím, uteklo dvacet minut, a pořád nikdo,“ ztrácí víru Čurjajev.

  „Vydrž, Sašo, a ty, Dušane, taky. Věřte mi, určitě to vyjde,“ povzbuzuje kamarády Bugr.

Je půl desáté. Pár skleniček dodalo ředitelce odvahu. Schována v přítmí pod palmami se tulí k Pancakeovi. Navrhuje otevřít další láhev.

  „Ženský, pijte; vy taky, slečno delegátko, neupejpejte se a buďte tu jako doma.“

  „Dámy, velmi se omlouvám, ale půjdu si lehnout,“ oznámí Reachmen. Obejde ženy a každé galantně políbí ruku. Ivaně dokonce slíbí, že jí ráno předá něco na památku.

  Chlapci v komoře zpozorní. Konečně slyší kroky. Čonky vytřeští oko a úzkou štěrbinou vidí Reachmena, jak se vleče chodbou. Rukou naznačí Bugrovi, že tohle je jejich muž. Profesor se zastaví na konci chodby a odemkne pokoj číslo pět. Je tak blízko, že kluci slyší jeho dech. Dveře od kumbálu zaklaply těsně po těch naproti.

  „Teď musíme doufat ve štěstí. Snad ho budeme mít,“ sděluje kolegům Bugr.

  Unavený muž si sedl na postel a rozepnul cestovní kabelu. Má v ní spoustu cédéček, která slouží jako propagační materiál. Týkají se varhanického spolku, ale také dokládají, jak moc se Británie změnila od časů středověkých králů. Pečlivě vybírá mezi cédéčky. Pak jich několik položí na postel. Důvod je prostý: Táhne ho to dolů. Chce znovu vidět Ivanu. Chce ji obdarovat ještě tento večer.

  Zastrčí kabelu hluboko pod postel a vyjde z pokoje. Ruce má plné dárků, a tak nechá klíč v kapse. Za chvíli je stejně zpátky. Jenom musí dávat pozor na cestu. Už odpoledne si všiml, že je na chodbě málo světla. V kumbále stoupá napětí. Dědek odchází a nejspíš nezamkl. Slyšeli přece, že nezamkl. Hned jak profesor sejde ze schodů, opustí skrýš. Bugr uchopí kliku a všichni vstoupí do pokoje.

  „Ty vole, mi to štěstí vážně máme!“ šeptá Čonky.

  „Kluci, hlavně se nezdržovat blbostma a ať po nás nezůstanou stopy,“ varuje Bugr.

  „Rozsvítím jen lampičku. Určitě tu nějaká bude,“ doplní ho Čurjajev.

  Dodejme, že s Edwardem Reachmenem spí na pokoji Geoffrey Hamilton. Ten je na faře. Čonky slyšel slečnu ze zájezdu, jak se o tom bavila s Pecháčkovou. Přijedou až v jedenáct. Večerka je o hodinu dřív. Kluci mají pět minut na to, aby vše prosmejčili. Hledají ve skříních, na stolku, v postelích. Hrabou se v zavazadlech, mrknou do sprchy a také na záchod. Je vidět, že to nedělají poprvé. Jsou zruční, tiší, systematičtí.

  „Kurva, nejsou tu žádný libry ani éčka, ani dolary,“ uleví si Čonky.

  „Já zase čekal, že najdu kreditku nebo mobil,“ stěžuje si Bugr.

  „Něco mám, aspoň něco!“ zajásá Čurjajev. Na dně tašky objevil krabici prvotřídních doutníků značky Cohiba a kožené pouzdro s dámskou kosmetikou La Roche-Posay. Obojí koupil Reachmen v Mnichově.

  „Má to divný názvy, ani to nepřečtu.“

  „Sašo, ser na názvy, hlavně že jsi něco našel. To já furt nic,“ vzteká se Bugr.

  Profesor se dole omluvil, že vyrušuje, a překvapené dámy obdaroval cédéčky. Znovu absolvoval rituál loučení, znovu se dlouze podíval na Ivanu. Teď může jít klidně spát. Cestou zpět přemýšlí, zda jí udělal radost. Ví, že se ženy o historii příliš nezajímají.

  „Kluci, pojďme pryč. Víc tu nenajdeme,“ navrhuje Čurjajev.

  „Ještě ne, chci mít taky něco. Dejte mi dvě minuty, pak vypadneme,“ slibuje Bugr.

  „Tak jo, Rosťo, poslední dvě minuty,“ řekne Čonky a vleze pod postel.

  Narazí na kabelu a vytáhne ji ven. Je to ta, v níž má profesor cédéčka. Mládenec louská názvy psané zvláštním písmem. Slova „London“, „England“ a „King“ pochopil. Zbytek si najde ráno ve slovníku. Více ho ale zaujmou barevné obrázky. Na obalech je divoká příroda, rozbořené hrady a rytíři na koních.

  „Kluci, našel jsem filmy – ty dobrodružný, co se mi líbí!“ raduje se. Pak mrkne na hodinky: desátá je tady.

  „Tak už pojďte… No tak, Rosťo, pojďte! Já teda mizím.“

  Vezme si osm kousků a kabelu vrátí zpět. Dojde ke dveřím a opatrně je otevře. Vykoukne na chodbu a zpozorní. Slyší, jak dole někdo zavadil o mříž.

  „Bacha, dědek se vrací! Vy blbci, pakujte se! Fakt se někdo blíží – zdrhejte!“ zasyčí a skočí do kumbálu naproti.

  Ale kamarádi uvízli v pasti. Bugr horečně přemýšlí, jak z ní ven. Moc možností nemá. Zmlátit dědka? – To ne, nejsou žádní násilníci. Utéct oknem? – Nepřipadá v úvahu. Na kaskadéry si hrát nebudou. Zbývá jediné řešení. – Postele.

  „Sašo, vlezem pod ně! Dědek půjde na hajzl a my vypadneme,“ zavelí Bugr a ještě stačí zavřít dveře.

  Hned poté vejde do pokoje Reachmen. Nahmatá vypínač a rozsvítí. Hoši, kteří jsou od sebe půldruhého metru, na sebe vidí. Posunky se ujistí, že je profesor nemůže najít. Ledaže by za nimi vlezl, ale to je nesmysl. A nemýlili se. Starý muž skutečně nemá důvod lozit po večerech pod postelí. Naopak, natáhne se na připravené lůžko a čeká, až dorazí spolubydlící. Vůbec netuší, že dva další jsou v místnosti s ním.

  Čonky se uklidnil. Škvírou sleduje, zda je vzduch čistý. Ano, je, a tak rychle opouští úkryt. Na schodech ho napadlo, že je škoda těch doutníků a voňavky. Ale cédéčka má a ty schová do skříněk, které mají na chodbě před svými pokoji.

  Je skoro u cíle, když zaslechne známý hlas. U skříněk se motá Vemínko. Vyhrožuje, že kdo nebude za pět minut v posteli, dostane napomenutí.

  „Co tam dělá? Sakra, teď přišel i Semínko!“ zabrblá Čonky.

  Postává za rohem a čas si krátí luštěním názvů na obalech: „Killers in Tower“, „Bloody History of London“, „Great Scottish Adventure“, „Famous Church Organs in Great Britain“. Angličtina mu nejde, což neznamená, že se na filmy netěší. Mrkne za roh. Vychovatelé jsou pryč. Vydá se ke skříňce a splní, co si předsevzal.

  Za čtvrt hodiny se pootevřou dveře pokoje, kde bydlí naši výtečníci. Semeňuk strčí hlavu dovnitř.

  „Všechno v pořádku, hoši?“

  „Ano, pane vychovateli, ale kluci už spí. Jsou po dnešku utahaný,“ ozve se ze tmy.

  „Fajn, Dušane, tak koukej chrnět taky,“ odpoví tlouštík spokojeně.

  Nebývá zvykem, aby byl Semínko při kontrole dobře naložen. Často leze klukům do pokoje s rozsvícenou baterkou i ve dvě v noci. Jenže dnes poprvé ochutnali s Vemínkem pštrosí masíčko, co jim poslala ředitelka. K tomu stihli pár piv. O půlnoci přemůže únava i je. Pro chovance ze zámku dar z nebes, ale úplněk teprve začíná.

(pokračování za tři týdny)