Jak Gregorovi objevili v rodokmenu vůdcovu nevěstu

Jestliže se šťouráte v minulosti některých osob, můžete si přivodit lehký šok. To se stalo panu Gregorovi, když si nechal na radu švagra prolustrovat potencionálního zeťáka.   

Kapitola osmnáctá - pokračování

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.3.)

Vánoce proběhly u Gregorů v radostné náladě. Není divu, na Pelhamu bydlí Maureen s holčičkami a narození betlémského Jezulátka se po letech stává zase akcí pro nejmenší. Ne všichni prožívají atmosféru tak nadšeně jako rok a půl stará Lilly a z postýlky vykukující Violet.   

  Dnes devatenáctiletá Patricie a ustaraný Charles se po večeři odeberou do jeho pracovny. Tam hodinu dumají jak dál. Pat se dovídá, že pozítří bude o všem zpraven její nevyzpytatelný strýc, který je ke všemu vážně nemocen.

  „Patricie, musíme mu to říci.  Pořád opakuje, že pokud bude živ, chce o všem, co se týká rodiny, vědět.“

  „Tak jo, ale mamce zatím ne. Ještě ne, prosím.“

  Patricie ze strýce obavy nemá. Jenom se bude cítit zahanbeně. Několik let před ním vystupuje jako sebevědomá dívka, která ví, co od života chce – a teď se přihodilo tohle.

  V úterý šestadvacátého dorazili před polednem Charles, Henriette a Pat Gregorovi na Duncanglenn. Gregora si hned odvedl notář Poupe.

  „Charlesi, nesu dobrou zprávu: Richard vás přijme a je v mnohem lepší náladě, než jsem doufal.“

  „To znamená, že pooperační vyšetření na Hartově klinice dopadla dobře?“

  „Dopadla, a je to ohromná úleva. Vždyť se tím trápil skoro dva roky. Na podzim mu odebrali nádor z ledviny – teď to vypadá, že recidiva nehrozí.“

  „Výborně, milý Poupe! A naše věc?“

  „Naznačil jsem mu, o co se jedná. Řekl bych, že pochopil vážnost situace. Chce to probrat – a co je hlavní, souhlasí, že máme držet Henriette stranou.“

  „A kdy mám přijít?“

  „Ve tři do Malého sálu, toho s těmi obrazy. Ale má podmínku: Budu přítomen i já. Nevadí to, Charlesi?“

  „Právě naopak, Everette.“

  Po obědě zašla Henriette spolu s Elspeth do stájí, kde osedlaly koně. Kvůli vytrvalému dešti se musely spokojit jen s vyjížďkou po opuštěných lukách obklopených vřesovišti a lesními pasekami. Společnost jim dělali neúnavní Juggy a Duggy. To přišlo Charlesovi vhod. Bývá lehce nervózní, když se u Richardových nohou povalují psí obludy.

  „Charlesi, tak se opět setkáváme na mém zámku. Než jste přišel, zrovna jsme s Poupem probírali, jak mají ‚žiletky‘ rády podzimní lovy. To tady od rána číháme na tetřívky, bažanty, koroptve. Však víte sám,“ zdraví ho notně pohublý, ale usmívající se lord.

  „Richarde, tohle vím; přesto se divím, že šla děvčata na koně teď, v tak mizerném počasí. Henri dokonce plánovala, že si tenhle týden na Duncanglennu zastřílí.“

  „Charlesi, mám obavy, že to nebude možné. Zítra přijdou mlhy, které se nad panstvím budou válet do silvestra. A i kdyby se počasí zlepšilo, tak nechápu, proč chce baronka lovit o svátcích pernatce. Musí přece vědět, že si to lord nepřeje,“ upozorní notář.

  „Pánové, buďme rádi, že jsou holky venku a my máme klid na jednání. Nu, Charlesi, povídejte. Copak nám to mladá dáma zase natropila?“

  Charles se rozpovídá. Nechtěl ji pustit do Prahy, jenže ho přesvědčil Leishman. Nikdy ho nenapadlo varovat dceru před takovými nástrahami. A také bylo chybou, že byl na ni vždy mírný. Asi měl zvolit přísnější metr. Ten, co používá Henriette. Pak by se to nestalo. Nakonec vzal vinu na sebe.

  „Tak sebemrskačský bych nebyl. Patricie je moc hezká dívka a má ráda život. Jenže někdy nedomýšlí následky svých činů. Je temperamentní a do ničeho si nedá mluvit. V tom je jako její máma, ale Henri si uměla ledacos odepřít. Navíc, vaše tchýně, Charlesi, Janet Lancasterová, svoje holky nechávala hlídat. Ale ano. Když jely ‚žiletky‘ na ples do Harrogate nebo Yorku, tak s nimi vypravila pokaždé nějaké očko. O tom vůbec nevíte, co? Proto jim taky Elspeth utekla do Skotska,“ zařehtá se.

  „Richarde, jenže ona nikam utíkat nechce. Nejradši by se před světem zavřela ve svém pokoji a tam porodila. Co míní dělat dál, nechce nikomu říct. Zavařila nám všem – a nejvíc sobě, ale nevím, zda jí to dochází.“

  „Pánové, můžeme si stokrát říkat, kam dala rozum, ale už se stalo. Pojďme raději najít cestu, jak z té šlamastyky ven.“

  „Správně, doktore, když nemá rozum ona, mějme ho my. Dítě chce, tak ať je po jejím. Já z toho nadšený nejsem, ale u Duncanů se nikdy na potrat nechodilo. Hlavně se musíme připravit na Henriette, neboť ta z toho zešílí. Naše argumenty, proč stojíme za Pat, musí být neprůstřelné. Důležitý bude rodokmen mladíka z Prahy. Rovnou říkám, že tohle je pro mě rozhodující. Pokud patří mezi nás aristokraty, dá se nepříjemnostem předejít. Charlesi, slyšel jsem, že posíláte Jackella do Vídně. To je dobrý nápad.“

  „Posílám, ale co když se potvrdí, že ten hoch nemá původ podle vašich představ?“

  „To nechme na potom; ale jak říkám, když to vyjde, dám dítěti šanci. Charlesi, slibuji, že pak sám uvedu vaše vnouče mezi Duncany.“

  „Sire, ale kdy to řekneme baronce? Myslím, že bychom neměli dlouho otálet,“ ozve se Poupe.

  Richard chvíli přemýšlí, pak se obrátí na zasmušilého Charlese: „Tohle byste měl rozhodnout vy. Nakonec, je to vaše manželka. Za sebe navrhuji, abychom počkali, s jakou přijede Jackell. Pak se spolu postavíme Henriette. Co vy na to?“

  Charles zvažuje, zdá má cenu tak dlouho čekat. Jenže ví, že úvahy, které Duncan vyřkl, budou mít zásadní vliv na to, jak se vše vyvine. Podpoří lordův návrh.

  „Richarde, Jackell odjíždí už zítra. Bude mu stačit týden. Tak co třeba sobota šestého ledna? To máme s Henri volno.“

  „Souhlasím, pozvu sem na Tři krále všechny, kterých se to týká. A teď mi zavolejte Patricii. Jestli jí mám pomoci, musím si být se vším absolutně jistý. Naše rozhodnutí bude pro Duncany důležité. Dnes bezvýznamné, ale jednou může jít o hodně.“

  Charles přivede dceru. Po půlhodinové rozmluvě učiní Patricie před strýcem, otcem a notářem prohlášení o tom, kdo je otcem dítěte. Na dlouhou dobu budou jediní, kterým svěřila svoje tajemství.

  Večer si Henriette postěžuje manželovi: „Ta naše holka… Nevím, jako by to nebyla ona. Na zámku se přece vždy cítila dobře. Není jí něco?“

  „Drahá, vše je v pořádku. Patricie zvážněla, dospěla, tak už to bývá.“

  „A co ta druhá věc? Proč nás zve Richard na Tři krále? To nikdy nedělal. Nesouvisí to s jeho zdravím?“

  „To ne, spíš má potřebu nám sdělit nějakou novinku.“

  „Prosím tě, jakou novinku; ledaže by konečně řekl víc o té závěti.“

  „Já myslím, že nám chce představit někoho z rodiny. Někoho, o němž nevíme.“

  „Charlesi, neděs mě. Přece znám všechny živé a mrtvé Duncany do pátého kolena.“

  Uteklo několik dnů – a je tu svátek Tří králů. Na Duncanglenn se dostavili hosté, které Richard pozval: notář Poupe, mladý Hart, Charles Gregor s manželkou a dcerou a také Anne a Robert Lawieovi. Sedm z nich ví, proč tu jsou. Osmým, nic netušícím účastníkem je lady Henriette.

  Hned po obědě se sešla trojice mužů ovládajících mocný klan CDG. Povolali genealoga Morta Jackella, aby je seznámil s tím,  co zjistil ve vídeňských archivech. Záležitost okrajová, pro budoucnost rodu, tak jak o ní přemýšlí XI. lord z Duncanu, nesmírně závažná.

  „Jackelle, začněte. Ta lejstra si položte klidně na můj stůl, ale spusťte,“ nabádá ho nedočkavý Duncan.

  „Lorde Richarde, pánové, ve vídeňských archivech mají všechno – tam je radost bádat. Já vím, pane, hned přejdu k věci. Tak tedy, rodokmen, co vytvořila Patricie, neodpovídá zcela skutečnosti. Omlouvá ji, že vycházela z neúplných a zkreslených informací. Pro nás je podstatné, že rod Štýrských se v Království českém vyskytoval. Pobývali na tvrzi blízko rakouských hranic už od šestnáctého století. Byli to zemané, nízká česká šlechta. Během třicetileté války nastal zlom: Přimkli se ke katolíkům a rakouskému císaři. Najednou se z nich stali Sturmové a sídlo přesunuli na zámek, který si postavili u Vídně. Monarchie na ně nezapomněla. Udělala z nich hrabata. Ano, hrabě Joachim Sturm existoval, to má Patricie správně. Jenže ani jméno Štýrský ze světa aristokracie nezmizelo.“

  „‚Nezmizelo‘? Jak to, když se přejmenovali na ‚Sturmy‘?“

  „Sturmové se během dvou generací rozdělili na rakouské Sturmy a české Sturmy, kteří zůstali na tvrzi. Ti dostali titul svobodných pánů. A právě čeští Sturmové se v půlce devatenáctého století vrátili ke starému jménu Štýrský. Nejspíše je ovlivnilo české národní obrození. Byli ale nadále loajální a Vídeň jim povolila užívat titul svobodný pán ze Štýrského.“

  „Jackelle, co obnáší titul hrabě Sturm si dovedu představit, ale svobodný pán Štýrský ne. Co by to bylo u nás? Jak to mám chápat? Je to skutečný aristokrat, nebo nějaký nýmand, co dostal titul za složení dobové burlesky proti nám Angličanům nebo za objevení brouka, kterého nazval po císaři?“

  „Pane, je to na rozhraní vyšší a nižší šlechty. Čeští Štýrští si polepšili proti tomu, když začínali jako zemané. Pravda je, že ti, co se přestěhovali k Vídni, si polepšili mnohem více. Nakonec, teď je to jedno. V Čechách a Rakousku po první válce stejně tituly zrušili. A poslední svobodný pán ze Štýrského se narodil roku osmnáct set osmdesát osm a jmenoval se Jiří. Ale ten zemřel za druhé světové války.“

  „Dobře, ale ptal jsem se, co to teda u nás je? Jak si to mám jako anglický lord přeložit?“

  „Je to vyšší a významnější titul než rytíř, jak ho pojímáme my. Já bych to přirovnal k našemu baronetovi.“

   „‚Baronetovi‘? Ale to je skvělé, pražský mladík je ‚malým baronem‘. Musí jím být, když je vnukem Jiřího!“ zajásá Richard.

  „Pánové, prosím, jaký ‚pražský mladík‘? Myslíte Jana Štýrského, uváděného až na úplném konci rodokmenu, který vytvořila Patricie?“

  „Morte, toho si nevšímejte. Radši řekněte, zda to, co zpracovala moje dcera, je k něčemu dobré.“

  „Pane Gregore, víte, mně přijde, že je to upravené, zidealizované, jako by chtěl někdo přikrášlit historii. Hodně rakouských Sturmů v tom rodovém stromě chybí. A ti čeští Sturmové? – Pod tímto označením tam nejsou vůbec. Škrtem pera se z nich stali Štýrští, ale to není chyba Patricie. Ta zpracovala doklady, co měla k dispozici, perfektně. Jenže, správně je to tady,“ řekne Jackell a předává Charlesovi svůj dokument.

  „A co Krumpholzové? Co ti s tím mají společného?“

  „To je další perlička: Čeští Sturmové, kteří po dvou staletích znovu přijali jméno Štýrský, si od té doby často brali ženy z rodiny Krumpholzů. To byli bohatí obchodníci z Lince.“

  „Zvláštní, Jackelle, vážně; ale to jméno mi něco připomíná. Nevedla nějaká Krumpholzová dívčí gang v Birminghamu?“

  „Vaše Lordstvo, bylo to mnohem horší: Vzpomínáte na velký proces v padesátých letech v Londýně? Osm dozorkyň z Majdanku? Dožadovaly se odškodného tisíc liber, protože naše deníky tehdy zveřejnily sérii článků, v nichž je nazvaly ‚sadistickými a krvežíznivými vražedkyněmi, co roznášely za války smrt‘.“

  „Ano, každá přece vysoudila symbolických pět liber a úhradu cestovních výdajů. Noviny se omlouvat nemusely a ty ženské veřejnost proklela.“

  „Everette, máte pravdu, vybavuji si je: lidské kreatury a nejhorší z nich, Helma Krumpholz, byla jejich kápo. Říkalo se jí ‚Führerova nevěsta‘. Její argumenty postrádaly jakoukoliv soudnost. Prý nedělala nic špatného, chtěla jen, aby si jí Vůdce, kterého platonicky milovala, všiml. Podobných nesmyslů u soudu zazněla řada.“

  „Jackelle, Helma byla z těch z Lince?“

  „Ne, Vaše Lordstvo, byla z Grazu a nedávno zemřela u syna ve Vídni.“

  „Díkybohu,“ pronese Richard tiše, ale hned se vzpamatuje: „Milý Jackelle, úkol jste splnil výtečně. Jen dodávám, že všechno, co tady padlo, je důvěrné. Nikomu se o tom nezmíníte. Neptejte se nás proč, prostě je to tak.“

  „Lorde Duncane, spolehněte se, já umím mlčet,“ řekne a opustí místnost.

  „Tak, a je to. Ten kluk z Prahy má přes tři sta let starý aristokratický původ. To musí uznat i naše Královská kancelář a důkazy jsou tady.“ Richard zamává papíry, které přivezl z Vídně Jackell.

  „Chápu dobře, že dítě má vaši podporu?“

  „Samozřejmě, Charlesi. Kontinuita z otcovy strany je zjevná. Jen poslouchejte: zeman Štýrský, svobodný pán ze Sturmu, svobodný pán ze Štýrského. Tituly jsou od Habsburků. To má v Británii svou váhu. Proto dodržím slib, že dítěti pomohu. Poupe dá dohromady právní věci a my dva se pokusíme odpoledne zpacifikovat vaši drahou polovičku. Tak co, pánové, je to na dobré cestě, nebo ne?“

Souhlasné mručení mu dává za pravdu.

(pokračování za tři týdny)