Dělník revoluce a jeho utrápené chvilky pro demokracii

Revoluce požírá své děti. Je tudíž správné zeptat se, zda má smysl bojovat za novou kvalitu demokracie, když plody často sklízí někdo jiný. Na otázku mezi užitečností a marností tohoto zápasu si musí odpovědět každý sám.

Kapitola šestnáctá - dokončení

Zamilovaná a sametová

(Miláček Anglie 16.5.)

Od vrátnice přicházejí na parkoviště dva muži. Vpředu je chlap v obleku, za ním cupitá vrátný. V ruce drží signální pistoli. Z té vyšly varovné světlice, které skončily v nedalekém poli. Kokotek senior je vypálil na příkaz ředitele podniku. Jediný způsob, jak mohli zastavit hromadnou rvačku.

  „Co se to tu děje? Můžete mi to vysvětlit?“ ptá se šéf Kokotka juniora.

  „Soudruhu řediteli, tihle lidi – hergot, kam zmizeli? Tamhle vzadu, ti mladí u toho auta. Postavili sem betonový roury a z nich agitovali proti nám,“ stěžuje si a přitom se bolestivě drží za rameno.

  „Jak ‚proti nám‘?“

  „No, proti nám, proti vám, proti mně, proti straně, proti vládě, proti všem, co poctivě makáme,“ úpí Kokotek.

  „Vy jste, soudruhu, strana a vláda? To asi těžko. Vy jste tu od toho, aby byl v továrně pořádek,“ zvyšuje hlas ředitel.

  „Já jsem tu za stranu, a nikdo mi nebude říkat, co mám dělat! Ani ty ne, řediteli,“ neovládne se.

  „Za tohle půjdeš na hodinu, jako loni vod policajtů.“

  „Já? Ty půjdeš na hodinu, protože tu střelbu hned hlásím kontrášům,“ zasípá Kokotek a sesune se k zemi.

  „Vrátnej, zavolejte doktora a raději i záchranku. No tak, rychle, vašeho kluka nejspíš trefil šlak.“

  Během minuty dorazil závodní lékař se sestrou. Ordinaci mají hned za vrátnicí. Výstřely je vylekaly natolik, že se zamkli v čekárně i se svými pacienty. Zdravotník poklekne a zběžně muže vyšetří. Poslechne srdce, změří tep, baterkou zasvítí do očí. Pak pohne Kokotkovou rukou. Ten bolestí zařve.

  „Řediteli, je to jasný: srdíčko je v pořádku, ale má naštípnutou klíční kost. Tady napravo. Je dobře, že jste mysleli na sanitku. V Plzni na chirurgii ho dají dohromady. Do konce roku bude soudruh na neschopence.“

  „Fajn, doktore. Vy ostatní se rozejděte. Kdo má bejt ve fabrice, hned nakluše zpět, zbytek domů.“

  „Vy z tý Prahy – no vy, můžete na okamžik?“ ukáže směrem k Janovi. Ten se pomalu šourá k řediteli.

  „Mladý muži, to jste nemohli zavolat přímo mě? Třeba už včera? Stačilo vytočit jedno jediné číslo a mohli jsme si tu trachtaci tady odpustit. Věřte mi, já bych vás do továrny pustil. Alespoň byste viděli, v jakých podmínkách lidi musí dělat. Hele, slyšel jsem, že našeho pracovníka nakopla ta anglická krasavice. Jestli na ni soudruh bezpečnostní podá oznámení, bude mít slečna průšvih, tak ji na to upozorněte. A ještě něco, tahle fabrika patří těm, ke kterým jste před chvíli mluvili. Bylo by zajímavé vědět, jestli byste je přesvědčili. Ale k výměně názorů nedošlo.“

  „To ukáže čas, jestli je přesvědčíme, řediteli.“

  „Máte pravdu, to ukáže čas.“

  Ti, o kterých mluvili, se rozešli. Někteří nasedli do aut, jiní zaplnili busy do Kraví a na Plzeň. Tam odjela i sanitka se zraněným Kokotkem. Za deset minut zůstalo na rozlehlém parkovišti několik osamocených postav.

  „Bene, pojeď se podívat do Nemělova, ať vidíš, co se děje na vesnici,“ nadhodil Karel poté, co jeho parta vrátila betonové skruže k plotu.

  „Založili tam OF; sám budeš koukat, kdo tomu šéfuje,“ přidal se Joska.

  „Kluci, nevím; musím se poradit s ostatními, ale díky za všechno. Nebýt vás, tak jsme si tady ani neškrtli.“

  Ben se vrací k Evě. Je pro něj záhadou, kde se tu vzala.

  „Nedalo mi to. Chtěla jsem vidět, jak uspějete v tomhle pošahaným městě. Cesta? – Autobusem z Plzně je to chvilka. Schovala jsem se na zastávce. Je zvláštní, že sis mě nevšiml. Bene, ale kvůli tobě tady nejsem.“

  „Tak proč jsi mi šla pomoct?“

  „Nelíbí se mi, když silnější mlátí slabšího.“

  „A to ses nebála? Vždyť ten chlap může zápasit na olympiádě.“

  „Nevím, přišlo to samo od sebe. Když jsem tlusťocha mlátila po hlavě, tak jsem strach neměla. To až potom, jak vstal ze země.“

  „Evi, víš, že jsi fantastická holka?“

  „Bene, nech si ty medový kecy. Já nezapomněla na to, co jsem slyšela u Salvátora.“

  „A můžu doufat…? Víš, co myslím… No, že mám malinkou naději, že mi odpustíš?“

  „To se uvidí. Máš štěstí, že je revoluce, a já nechci, aby požírala vlastní děti. Znáš přece ten citát.“

  „Jó, Pierre Vergniaud, řečník Velké francouzské revoluce,“ vyrazí ze sebe jako na povel.

  „Ano, tenhle pán to byl, ty můj chytrej kluku,“ usměje se na něj a on pochopí, že dostal šanci.

  Železo se má kout, dokud je žhavé. Chodí s ní dlouho a ví, že potřebuje dalších čtyřiadvacet hodin na usmíření. Pak to bude dobré. Navrhl, aby se do Prahy hned nevraceli.

  „Tady jsme úkol splnili. Hodně pomohl ten šílenec. Být v republice více Kokotků, tak to máme jednodušší. Každý by věděl, kdo je kdo. A ten Nemělov? Slyšeli jste kluky. Do OF začíná lézt kdekdo. Pojeďme tam, alespoň uvidíme, jestli je to pravda. A na vesnici jsme vážně nebyli.“

  „Mně se Benův nápad líbí – česká vesnice byla vždy zajímavé místo. Jsou tam tvrdé palice, ale ne pitomci,“ ozve se Roland.

  „Můžeme to zkusit. Já i Pat jsme pro,“ doplní herce Sir.

  A co ty, Evo, pojedeš s námi?“ zeptá se tiše Ben.

  „Já nevím… Vejdu se k vám vůbec do auta?“

  „Slečno, vždyť jste jako nitka: ani nebudeme vědět, že vezeme o jednoho víc,“ vtipkuje Roland.

  „Dobrá, ale večer chci být v na koleji v Praze.“

  Za půl hodiny dorazili do Nemělova. Ben si prosadil, že než půjdou do hospody zjistit, jak se to tady vyvinulo, zastaví se u strýce. První, čeho si všimli, bylo Mariánino těhotenství. Však se hned pochlubila.

  „Holky, bude to moje první – už se nemůžu dočkat. Chcete si sáhnout, jak prcek kope?“ A aniž by něco řekly, vezme do dlaní jejich ruce a přiloží si je na bříško.

  „Cítíte to? Ne? Vážně ne? To je škoda. Děvčata, pro mě je to požehnání. Víte, my se dočkali až po dvanácti letech. Co, neplánujete děti už teď? Pak byste měly pokoj. Ne, neberte mě vážně, já jen tak plácám do větru.“

  „Já s Benem teda ne,“ ozve se sarkasticky Eva.

  „A vy, Patricie? Nechcete miminko?“

  „Tuhle radost přenechávám švagrové. Během roku se jí narodily dvě holčičky. A počítám, že tomu není konec, takže já se do ničeho nehrnu,“ odpoví klidně.

  „No jo, asi máte pravdu. Vždyť vám není ani dvacet,“ zasměje se a znovu si začne hladit místo, kde nosí vymodlené dítě.

  „Tak co, strejdo, jsi rád, že se něco děje?“

  „Bene, to víš, že jo! Ale taky mám obavy.“

  „Tomu nerozumím… Jaké obavy?“

   „Na vesnici probíhá každá změna složitěji. Všechno je tu na dlouhé lokty. Víš, známe se po generace, a tak slušnej člověk nemůžeš jen tak přijít a říct: ‚Sousedi, teď to bude z gruntu jiné.‘“

  „Tobě ty změny vadí?“

  „To ne, ale vezmi si třeba tu habaďúru tady. Komunisti odhodili knížky a přes noc se stali demokraty. Ti z nich, kteří byli křtění, se minule objevili v kostele. Kdo myslíš, že tady zakládal Občanské fórum? – Kostelníkova manželka a vedení družstva. Soudruzi na minulé schůzi do jednoho opustili partajní buňku, pak pozvali dovnitř kostelničku a založili OF Nemělov. Všechno stihli za dvacet minut, ani nemuseli vstávat od stolu. Představ si, že v jezeďácký zasedačce sundali obraz Lenina. Místo něj tam dali Masaryka a vedle něj pověsili krucifix. Obojí měli ve sklepě.“

  „A co ty? Připojíš se k nim?“

  „Ani kdyby nabízeli milion. Postačí, když se mi vrchnost nebude plést do života a pánbů dopřeje počasí. O zbytek se postarám sám. Bene, možná jsem rebel – ale revolucionář? – Ne, to ne. Hele, selskej stav tady revoluce nikdy nedělal. Tak proč bych to měl zkoušet já?“

  „Nevím, ale čekal jsem, že až to v Nemělově praskne, vezmeš opratě do ruky ty.“

  „Bene, já rozumím polím a dobytku, politice ne. Ale jsem rád, že se v tom angažuješ. A držím vám palce, ať to dotáhnete do konce. Pak už vás nebudou otravovat takoví blbci jako ten fízl loni.“

  „Víš, že to byl právě on, kdo nám dnes pomohl?“

  Ben vypravuje, co se jim u železáren přihodilo.

  „Tak vidíš, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ poznamená sedlák Preuss.

  Ben se rozloučil se strýcem. Není nadšený z toho, co od něj slyšel. Ani nezajde do místní hospody. Nechce mluvit s lidmi, kteří tak rychle převlékli kabáty. Něco mu ale pozvedlo náladu: Eva s ním pokračuje do Prahy. Tuhle podporu potřeboval, neboť se po cestě rozproudila další z debat vyvolávající v něm protichůdné pocity, které oscilují mezi užitečností a marností jeho konání.

  „Bene, ne každý se dívá na změny jako my. Někteří hodně získají, ale jiní zase ztratí. A hlavně starší se změn bojí. To nemá nic společného s revolucí – to platí obecně,“ je slyšet Rolanda.

  „Ale vždyť se lidé dočkají svobody. Budou moct říkat, co si skutečně myslí, cestovat, kam budou chtít. Zmizí strach z toho, že je někdo zavře za odlišné názory. A po čtyřiceti letech konečně dostanou možnost zvolit si lidi, kteří je budou zastupovat. To jim nestačí?“

  „Bene, takhle většina národa neuvažuje – v tom je ten problém.“

  „Rolande, má potom tahle revoluce nějaký smysl?“

  „Má, určitě má, ale lidi nám poděkují až za hodně let, a kdoví jestli vůbec.“

  „To není moc potěšující, a povzbudivé už vůbec ne.“

  „Já vím, Bene, ale nad tím nepřemýšlej. Teď se musíme soustředit na jediný cíl: dotáhnout to, co jsme začali, do konce. Pokud úkol nezvládneme, všechno bude horší než předtím. Ale dost chmur. Vidíte, u Salvátora se ještě svítí.“

  Vrátili panu Margoliovi auto. Kromě něj v hospodě nikdo není. Ve čtvrtek bývá sanitární den, a ten tu dodržuje i nyní. Hostinský vyšťoural něco ze včerejška k večeři. Zlatý člověk, pomyslí si Ben. Než spořádá guláš s osmi, všimne si pohozeného večerníku. Napije se pořádně piva. Titulky hlásají: „Padla vedoucí úloha strany“, „Konec výchovy v duchu marxismu-leninismu“. Je tohle po pár dnech snažení hodně, nebo málo? ptá se sám sebe. Uvědomuje si, že Roland měl pravdu: Všechno nepůjde snadno a zápas ještě nekončí. Dělník sametové revoluce dopije sklenici a pomalu se zvedne od stolu. Podívá se na Evu, která stojí vedle něj. Políbí se.

Je šťastný, že ji má. Dnes pochopil, že se o tohle děvče může kdykoliv opřít. Vezme ji za ruku a spolu se vydají do potemnělé Prahy.

(další příběh za tři týdny)