Co na ně ten hradní šibal zase chystá?

Můžete být v letech a k tomu nemocný, ale pokud držíte moc a ještě máte peníze, jste šéfem vy. Ne každému se to líbí. A jsou i tací, kteří se tomu vzepřou. Jak? Jednoduše, stačí když ... 

Kapitola osmnáctá - pokračování

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.6.)

Velký pátek připadl na třináctého dubna. Tentokrát bude tradiční rodinná sešlost na Duncanglennu jiná než v předešlých letech: ubude hostů a na programu je pouze jeden bod. Když lord Richard vybíral účastníky, měl na paměti rodinné tajemství. Sám před čtvrt rokem prosadil myšlenku, aby Patriciino těhotenství skryli před okolním světem. Od té doby se o požehnaném stavu dověděli pouze její bratr George, skotská teta Elspeth, sestřenice Jossie a služebná Affery, která se o těhotnou stará dvacet čtyři hodin denně. Rodina zachovává mlčenlivost. Také Patricie se snaží, seč může. Všechny zaskočila, když si nechala poprvé v životě ostříhat své dlouhé černé vlasy. Vzala to z gruntu. Je na kluka a s rezavým ježkem dochází do Hartovy kliniky jako slečna Janine Lancasterová. Jméno si vypůjčila od své yorkshirské babičky Janet z Lancasteru. Změna se vyplatila: Nikdo ji nepoznal. Ani otec Grimsby, který byl k údivu mnohých pozván na Duncanglenn také. Lord se zprvu zdráhal, ale nátlaku Henriette nakonec podlehl.

  „Richarde, blíží se Velikonoce a já pořád přemýšlím o té záležitosti, co nás potkala. Chápej, tohle musí mít oporu v boží prozřetelnosti, jinak to špatně dopadne. Potřebujeme prostředníka mezi námi a jím. Nejlépe kněze, to víš, stejně jako já,“ opakovala mu pořád dokola.

  Na Zelený čtvrtek se Grimsby dověděl, kam pojede. V pátek, když poprvé po několika měsících potkal v hale na Duncanglennu Patricii, se prostoduše optal: „Prosím, zlatíčko, kde bych našel slečnu Gregorovou? Rád bych se s ní přivítal.“

  Hlučný a nikým nezadržovaný smích okolostojících prozradil, že je vše v nejlepším pořádku. Náhodným testem bylo potvrzeno, že nastávající maminka se změnila k nepoznání.

  Odpoledne se dvanáct prověřených sešlo v Oranžském sále. Dlouhý stůl, kde uprostřed nechybí duncanovský velkopáteční dřevěný křížek, je dnes obsazen sotva z poloviny. Vpravo sedí Patricie, George a Charles Gregorovi a také mladý Hart. Vlevo Jossie, manželé Lawieovi, Poupe a Grimsby. V čele je Richard, po stranách má své duncanovské sestřenice: Henriette a Elspeth. Když velké nástěnné hodiny odbily čtvrtou, lord povstal a vášnivě zvolal: „V tuto hodinu vzal Pán na svá bedra tíhu nás, věčných hříšníků, a odešel na nebesa ke svému Otci!“ Zraky všech se obrátily k Patricii. Nezvyklé ticho prolomil sám Richard.

  „Drazí, jsem rád, že jsme se tu potkali a já mohu oznámit, co mi v týdnu sdělili na Hartově klinice. Ta potvora, která se chtěla zažrat do mojí ledviny, je definitivně pryč. Baba s kosou si na mě musí pár let počkat.“ Ozve se smích, který uvolní napětí v místnosti.

  „Richarde, vždyť je ti teprve šestašedesát. A my Duncanové máme tuhý kořínek. Vsadím se s každým, že předeženeš Alfreda.“

  „Henri, můj otec tu byl do devadesáti.“

  „No vidíš, to máš před sebou ještě pětadvacet let.“

  „To se budu s tebou trápit tak dlouho?“ V sále to zaburácí. Chechtají se všichni a moc. Když se ztiší, vůdce znovu promluví.

  „Všechno zvládneme, i to, co potkalo naši Pat. Jenom musíme držet při sobě. Když nás nikdo nerozdělí, bude v rodině dobře. Souhlasíte se mnou? Souhlasíte s XI. lordem z Duncanu?“ Hlasité „yes“ mu je ozvěnou. Hned pokračuje: „Náš erb to vyjadřuje jasně. Georgi, Patricie, Jossie a vy ostatní z rodiny, jak je to?“

  „Tradice, moudrost, rozmach impéria,“ je slyšet tlumené odříkání několika lidí. Tuhle formuli citují Duncanové už tři století.

  Po skromném jídle se shromáždili v Malém sále, kde pro ně Richard nachystal překvapení. Trvalo to roky, ale dnes plní hlava váženého rodu další povinnost. V duchu rodové tradice se pochlubí obrazem vztahujícím se k jeho osobě, ale i anglickým dějinám. Přítomní ukazují na stěnu. Dohadují se, jaký motiv je skryt pod duncanovskou vlajkou, která vše zahaluje. Pat je ráda, že zažívá slavnostní okamžik právě tady. Odmala ji to mezi obrazy táhlo a vždy se v kultovní svatyni Duncanů cítila báječně. Vybaví si, jak strýc váhal mezi dvěma možnostmi. Napjatě čeká, která to bude.

  „Anselme, odhal moji volbu,“ přikáže lord majordomovi. Ten vykročí a pohybem ruky strhne vlajku.

  „Eduard zvaný ‚Vyznavač‘ – já věděla strýčku, že se tak rozhodneš!“ vykřikne a radostně ho obejme. Ostatní na ně pohlédnou. Z jejich tváří lze vyčíst rozpaky.

  „No, no, nedivte se tolik – my jsme to spolu probírali. A proč zrovna on? Patricie, ty se vyznáš v naší historii. Řekni jim, co Eduard pro Anglii znamenal. Tak, děvče, do toho.“

  „Za jeho vlády panoval mír a prosperita, stejné je to teď v naší velké rodině. Lidé ho měli rádi, jako my máme rádi strýčka…“ Ještě chvíli vypráví o králově životě a na závěr dodá: „… a neměl potomka.“

  „Dobře, Patricie, já to dokončím. On svého nástupce neurčil, já ano. O všem si promluvíme za hodinu u mě. Anselm vám sdělí, koho tam chci mít,“ řekne pevným hlasem a vzdálí se z místnosti.

  Charles s Poupem stojí před obrazem vysokého bělovlasého vousáče s korunou na hlavě, který se nápadně podobá Richardovi.

  „Everette, chtělo by se říci, že si XI. lord namaloval autoportrét.“

  „Ale, Charlesi, buďme spravedliví: nikdo nevíme, jak Vyznavač vypadal.“

  „S tím nelze než souhlasit – ale co ta svolaná schůzka? Čím nás ten starý šibal zase překvapí? Vy víte, co nám chce doopravdy sdělit?“

  „Mluvil o nástupci, tak to možná bude kvůli závěti,“ řekne notář a spolu s Charlesem se nadále věnují obrazu bezdětného panovníka.

  Když Patricie, pohybující se v blízkosti otce, zaslechla slovo „závěť“, probudila v sobě touhu být tam s nimi. Následný majordomův vzkaz, aby se také dostavila, mladou lady potěšil. Svou radost umně skryla do odpovědi plné vyzývavé nonšalance.

  „Anselme, jistěže přijdu. Vzkažte Jeho Lordstvu, že si malá hříšnice nesmírně považuje jeho pozvání.“

  V pracovně lorda Duncana se shromáždila nejužší rodina: Henriette, Charles, George, Patricie, Elspeth, Jossie a jako vždy Poupe. Ten je rozesadí kolem Richardova stolu. Na Pat zbyla židle v rohu. Netrpělivě očekávají významné prohlášení. To nepřichází, neboť Duncan se věnuje kocourovi. Drbe ho pod krkem a něco nesrozumitelného mu brblá do ouška. Podle intenzity vrnění je zvíře na rozdíl od příbuzných náramně spokojené. Po třech minutách konečně položí Ríšu na koberec. Ten využije vzácného okamžiku, kdy tu nejsou psi, a uvelebí se za závěsem.

  „Po nemoci si vážím každé chvíle a zbude mi čas i na kocoura. Zkuste to taky, zvířata nejsou horší než lidi. Víte, hodně přemýšlím, co s námi bude. Všechno zkomplikovala smrt hraběte Consetta. Jsme v přízni a podle dohody přešly jeho povinnosti na mou osobu. Na rovinu říkám, že všechno nezvládám a chci požádat Charlese, aby mě v některých věcech zastupoval. A teď to hlavní: Po deseti letech jsem sáhl do závěti. Nic zásadního se v ní nemění. Spíš je to taková pojistka.“

  „Proti čemu, strýčku?“

  „Ale, Patricie, když lord mluví o důležitých věcech, neskákej mu do řeči.“

  „Henriette, jen ji nech, zeptala se správně. Může se stát, že po mé smrti bude jediný člověk ovládat Consetty, Duncany a Gregory. Proto jsem tam vložil pár ustanovení pro případ, že by na to nestačil. A také jsem musel nějak vyřešit Duncany z Nového Zélandu –“ Přeruší ho škrábání a funění zvenku. „Co je to za hluk na chodbě? Někdo se opírá o dveře? Snad nás nešpehuje? Georgi, překvap toho grázla!“

  Synovec strýčka poslechne. Dojde tiše ke dveřím – a trhne klikou. V ten moment vpadnou do pracovny psi. Než se kdo naděje, vrhnou se k závěsu. Cítí Ríšu, který stačil utéct za skříň.

  „Juggy, Duggy, co je to?! Okamžitě ke mně! Tak vy nechcete poslouchat? Anselme, kde jsi? K čertu, kde mám svého sluhu? Georgi, zvládni je!“ vykřikuje Richard. George přiskočí ke skříni a rychle oba zkrotí. Mladý Gregor je vzorným synem aristokratické matky. Podobně jako ona, miluje koně, psy a lov. Přivést k rozumu dva čtyřnohé zuřivce mu nedělá problém. Do pracovny doběhl udýchaný majordomus.

  „Anselme, ať už jsou ti darebáci pryč. Za trest budou tři dny spát venku,“ vynese lord příkrý trest, ale také chválí: „Výborně, Georgi, je dobře, že se na tebe můžu spolehnout.“

  Henriette se sebejistě usmívá, Elspeth uznale kývá hlavou, Patricie nespouští oči ze strýce. Všichni čekají, že bude pokračovat tam, kde skončil – v úvahách o směřování klanu. To, co se teď stalo, je jako stvořené pro oznámení, že Georgovi jednou předá žezlo. On však suše dodá: „Tady uvnitř,“ ukazuje na šuple stolu, „je sepsáno vše, o čem jsem mluvil. Teď můžete jít.“

  Hlouček lidí rozpačitě opouští pracovnu. Počítali s tím, že bude konečně jasno, ale Duncan je zase převezl. Nakonec je nejčastěji probíraným tématem marný útok psů. Z Henriettiných úst padlo podezření, že lorda nemoc změnila, když dává přednost Ríšovi. Patricie na půl ucha poslouchá debatu, ve které jako vždy exceluje její matka. Pak jí před očima naskočí obraz strýce sedícího za stolem. Co když jej nezamkl? Co když na to zapomněl? Dostane odvážný nápad: zmocní se strýcovy závěti. Nechce dokument ukrást, to ne. Jenom by jej ráda viděla. Deset let se všichni dohadují, jaká jména tam strýc uvedl, ale obálku spatřil jen Poupe. Jenže ani on neví, co je v závěti napsáno. Nejzvědavější děvče v Anglii zvažuje, že to zkusí. Co se jí může stát? Horší než nekonečná nuda na Duncanglennu to být nemůže. Zamotá se mezi lidi a čeká na půlnoc. Všimne si, že matka něco probírá s mladým Hartem. Moc nechápe, jak si mohou spolu rozumět. Nenápadně se zeptá procházejícího Anselma na jeho pána. Dovídá se, že strýc si stěžoval na únavu a šel spát. Postupně se vytratí i ostatní. Akce může začít.

  Všude je ticho. Čtyřnozí hlídači Patricii neohrozí. Richard dodržel slib a nechal je zavřít ve venkovním  kotci. Pat se plíží potemnělými chodbami. Potřebuje se dostat do majordomova pokoje, kde je skříň s náhradními klíči od všech dveří na zámku. Šance je velká, neboť Anselm v pondělí a pátek opouští v tuto hodinu zámeckou budovu. Affery jí prozradila, že se scházejí v přístavku u konírny. Jakkoliv je Pat zvědavá, umí mlčet. Teď se jí to hodí. Ještě potřebuje, aby se naplnil další předpoklad, který jí prozradila důvěřivá služka. Majordomus, vědom si toho, že po nocích provádí něco, s čím by lord nesouhlasil, nechává svůj pokoj po dobu randění odemčený.

  „Pán mě nenajde, ale klíče ano. Řeknu mu, že něco bylo slyšet venku, já tam šel a nezamkl. To se přece může stát, nebo ne?“ prohlašuje podle služebné pokaždé, když ulehají na provoněném seně z duncanglennských luk.

  Je půlnoc. Pat si ohlídala, že Affery odešla. Pár minut po ní se vyplížil Anselm. Do jeho pokoje se dostane snadno. Vezme klíč a rychle zmizí. Za chvíli vchází do strýcovy pracovny. Uvnitř rozsvítí baterku a dojde doprostřed místnosti. Výborně, stůl je odemčený. Vytáhne horní šuple a dívá se dovnitř. Nic nenajde. Zkusí další, také nic. Ve třetím jsou srovnané listiny. Chvatně se jimi probírá. Pořád nemá v ruce to, co ji zajímá. Hledá dál – a najednou drží desky s nápisem „Poznámky – důležité“. Položí složku na stůl a otevře ji. Zahlédne tři hustě popsané listy. Poznala strýcovo písmo.

  „Ale to není závěť, kterou hledám, ta musí být v obálce s naším erbem. Tohle jsou nějaké poznámky,“ řekne zklamaně. Horečně zvažuje, co dělat. Něco jí našeptává: „Pat, nečti to, nedělej to, nebo všechno zkazíš.“

  Zápasí se svým svědomím, pak se rozhodne vrátit desky zpět. Chce je vzít ze stolu, když leknutím málem omdlí. Tam, kde odpoledne seděla, se něco pohnulo. Snad to není strýc, napadne ji. Celá se roztřese. Namíří baterkou do rohu. Zhluboka si oddechne. Kužel světla odhalil, že na židli stojí naježený kocour. Patricie chce Ríšu pohladit, ale ten na ni zasyčí. Kočičí vzkaz je jasný: Jsi vetřelec, který mě vzbudil. Tohle si dívka nenechá líbit.

  „Tak ty na mě takhle? Počkej, já ti ukážu, nevděčníku jeden.“

  Pokouší se ho chytit. Mrštný kocour, vycvičený neustálými honičkami se zámeckými psy, na nic nečeká. Vymrští se ze židle, dopadne na stůl a přitom shodí jeden list ze stolu. Znovu se odrazí a letí kamsi vzduchem. Pat slyší, jak zvíře dopadne do kouta, ale také zaslechne podezřelý zvuk na patře. Uvědomí si, že by měla jít. Sebere list ze země a zarazí se. Vidí na něm své jméno s poznámkou: Patricie, dědictví: půlka Pelhamu, ale následnictví nelze – dívka. Čte dál, a najednou se jí rozbuší srdce.

  „Ne, to není možné, to přece není možné!“ zazní opakovaně její užaslý hlas.

  Nejistýma rukama srovná listy v deskách, ty pak uloží do šuplete. Zamkne za sebou a zamíří do Anselmova pokoje. Je prázdný. Klíč pověsí na určené místo. Pospíchá k sobě, osprchuje se a převlékne. Na spánek nemá ani pomyšlení. Jde k oknu. Nějakou dobu se dívá ven. Zahlédne Affery, jak pospíchá do zámku. Krátce po ní se na nádvoří objeví urostlý majordomus. Akce Závěť právě skončila. Patricie ulehne na lůžko a znovu se jí vybaví, co stálo na papíře, který spadl na zem.

  Druhá holčička, pokračování Georgovy linie se komplikuje. Patriciiny dcery? – Následnictví nelze. Patriciiny synové? Budou-li, zařadit do nástupnické linie. Po narození poslat dotaz do Královské kanceláře. Nezapomenout! Jde o nejvyšší prioritu! Kiwiovi? – Bez nároku. Pozor! Ke všemu mít vyjádření Její Výsosti. Lord Whiteman-Norfolk slíbil, že s ní osobně promluví. Zlatej Whitty. Bůh ochraňuj královnu. – 10. dubna 1990, lord Duncan.

  Je to neuvěřitelné, ale třeba se osud naplní, je poslední myšlenka, která jí tu noc probleskla hlavou.

(pokračování za tři týdny)