Vesele i vážně z nemocničního prostředí III.

A zase raději jen vesele - i když jako pro koho. Kropenatý jak slípka Když jsem ve svém už dospělém věku chytla plané neštovice, provázely je vysoké horečky a mě pro jistotu šupli na infekční oddělení v jedné malé nemocnici.

Když jsem ve svém už dospělém věku chytla plané neštovice, provázely je vysoké horečky a mě pro jistotu šupli na infekční oddělení v jedné malé nemocnici.

Na pokoji jsem byla s Lukáškem, který měl také neštovice. Byl to asi čtyřletý klučina, vzácný vzor pro všechny pacienty. Byl tak rozumný a poslušný, že jeho maminka, kterou tam přijali s ním, ho pouze ráno umyla, dala mu pusu a šla do práce. Z práce domů a přišla zas až večer, aby si vyslechla chvály na Lukáška, jaký je hodný a šikovný. Pokaždé mu za to dala Tatranku a on řekl jen:

„Ach jo,“ snědl oplatek, umyl se a šel spát.

Každý den ráno, po odchodu maminky do práce, čekal vzorně na vizitu, poté se vysvlekl do naha, nechal se natřít mastí, počkal až to vše zaschne, oblekl si pyžamo a v posteli v tichosti čekal na maminku.

Jeden den jako druhý a Lukášek se stával příkladem pro celou nemocnici.

Až jednou šel sám, po odchodu maminky, do koupelny. Když se vrátil, s nikým nepromluvil, nikomu neodpověděl. Zalezl do postele a odmítal vylézt i na vizitu.

„Lukášku,“ volala ho sestřička. „Je tady paní doktorka.“ Nic.

„Chce se na tebe podívat.“ Nic.

„Budeme natírat, Lukášku.“

Klučina vystrčil hlavu: „Ne! Už ne!“ Řekl rázně a zase zalezl. To nikdo nechápal.

„A proč? Stalo se něco?“ Zajímala se už i doktorka.

„Jsem tady pro srandu králíků! Máte ze mě všichni legraci! To už skončilo. Už ne! Konec!“

Hleděly jsme jedna na druhou, já krčila rameny, sestřička krčila rameny, doktorka krčila rameny.

„Co se stalo Lukášku?“ Zajímala jsem se. „Někdo se ti smál? Někdo ti něco řekl?“

Klučina vystrčil hlavu, podíval se na mě a úplně vážně pronesl:

„Ani nemusel. Viděl jsem se dnes v zrcadle – vždyť já jsem z toho natírání kropenatý jak slípka.“