Co tady blbnete?

Byla jsem objednaná na klasickou kontrolu do nemocnice. Přijela jsem na svém invalidním vozíku ke dveřím, když najednou přede mě vyskočil maskovaný muž: „Stůjte! Sem nesmíte! A vůbec – jak jste se dostala až sem?“

„Málem jsem se vás lekla,“ zasmála jsem se. „Normálně,“ ukázala jsem rukou: „tam je zkratka, zadem. A co vy tady blbnete? Co nacvičujete?“

Natočil proti mně samopal: „Nenacvičujeme! Běžte pryč!“

Rukou jsem odsunula samopal bokem: „Aha, vy tady točíte film,“ došlo mi. „Omlouvám se, že vám kazím záběr, ale já tam dovnitř musím, já jsem objednaná.“ Pak jsem se zahleděla na samopal: „ Dobrá rekvizita,  vypadá jako skutečný.“

Maskovaného muže jsem značně rozčílila: „Ženská! Nic nenacvičujeme, nic netočíme. To je skutečný zásah a skutečný samopal, žádná rekvizita.“

Tak to byl, podle mě, jeden z nejlepších vtipů a já dostala záchvat smíchu. Maskovaný muž byl v koncích a začal řvát do vysílačky skryté v límci: „Rychle!“

V té chvíli tam byli další dva maskovaní muži, aby vystřídali  toho prvního a mě násilím odvedli bokem.

„Ženská, co blázníte? Tušíte vůbec, kam jste se připletla? Kdyby mu povolily nervy…máte štěstí, že má speciální výcvik.“

V té chvíli mi to došlo: „To je jako fakt?“

„To není jako, to je fakt! To je tady opravdový zásah. Víc vám říct nemůžu. Běžte pryč!“

Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak mu neuvěřím – u nás, v naší nemocnici a opravdový zásah… a já, jako vozíčkář u toho…