Moje první jarní mrtvola

Na jaře se (asi jako každý) s radostí vrhám na zelený salát. Po té dlouhé zimě bez zeleně ho s radostí vítám  Proto když jsem uviděla na trhu první salát, byl můj. S obrovskou radostí jsem ho okamžitě odvezla domů a i s taškou podala asistentce: „uděláme si salát!“

Okamžitě hodila tašku do dřezu a utekla na druhý konec bytu: „Ne, prosím!“ V hlase měla hrůzu.

„Co se stalo?“ Nechápala jsem.

Celá se chvěla strachy: „fóbie!“

„Znám,“ uklidnila jsem ji. „Vím moc dobře co to je. Neboj, do ničeho tě nebudu nutit.“

Pomalu se zklidňovala a já horečně přemýšlela, jaká že to ta fóbie na zelený salát asi může být. Nic mě nenapadalo, tak mi nezbývalo, než počkat, až se zklidní úplně a pak se ptát.

„Vím toho o fóbiích dost, o jakou ve tvém případě jde? Nic mě totiž v souvislosti se salátem nenapadá.“

„Housenky, žížaly… nesměj se, prosím.“

„Ne, neboj, nesměji se. Ty za to přece nemůžeš.“

„To se nedá překonat,“ snažila se mi vysvětlit.

„Já vím,“ souhlasila jsem.

Chytla mě za ruku: „Štve mě to – rozumově vím, že mi ta housenka nic neudělá a že já jsem hrozba a nebezpečí pro ni, ale… já za to nemůžu.“

„Já vím, neboj.“

Fóbie jsou potvory. „Svého“ člověka, kterého ovládnou, psychicky deptají, ničí, zesměšňují, ale i ohrožují, třeba infarktem.

Zajela jsem teda s vozíkem ke dřezu, a salát do něho vysypala. Pomalu, pečlivě jsem ho rozebírala na jednotlivé listy, důkladně je prohlédla a ještě důkladněji umyla pod tekoucí vodou.

V celém salátě jsem našla jednu jedinou malou housenku. Vložila jsem ji do připravené sklenice a tu pak pečlivě uzavřela.

Oblekla jsem si svetr a vestu, vzala uzavřenou sklenici a zamířila ke dveřím.

„Stůj!“ Zařvala na mě moje asistentka takovým hlasem, že jsem málem spadla z vozíku. „Promiň,“ omluvila se zápětí. „Kam… kam s ní jedeš?!“

„Jako vždy – vyvezu ji ven.“

„Kam ven?“ Zeptala se.

„Daleko,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Neboj, hodně daleko. Aspoň pro ni.“

„A tam?“ Její otázka mě trochu překvapila.

„No nic, vysypu ji a vrátím se.“

„Ty ji necháš žít?“ Ta hrůza v jejím hlase začínala nabírat na intenzitě. Jenom, aby mi tady nedostala hysterický záchvat, napadlo mě.

„Neboj,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Zavezu ji opravdu hodně, hodně daleko a pak rychle ujedu a pečlivě za sebou zavřu všechny dveře – od domu, od výtahu, i od bytu.“

„Ale když bude žít, může mě kdykoliv napadnout!“

Co  teda? Co teď? Co mám udělat? – horečně jsem přemýšlela.

„Musíš ji zabít,“ rozhodla má asistentka.

„Já?“ Zděsila jsem se. „Dokáži zabít pouze komára, nebo mouchu. Jinak si pokaždé zabroukám píseň, kterou ve filmu „Trhák“ zpíval Juraj Kukura … „nech brouka žít“….“

Zděšeně se na mě podívala: „Ale to je housenka!“

Viděla jsem, že chuděra asistentka začíná těžce dýchat a lapat po dechu, že situace je opravdu hodně vážná, že ji musím neprodleně ukončit.

„tak jo. Jenom klid, prosím tě. Běž na balkón, nedívej se, pouze zhluboka dýchej. Vyřídím ji, neboj.“

„Určitě?“

Přikývla jsem a v duchu jsem poprosila nebohou housenku za odpuštění.