Cedulka

Nechám si vyrobit cedulku s nápisem

POUZE NECHODÍM

JINAK JSEM NORMÁLNÍ

Jinak totiž už fakt nevím, jak podobné situace řešit bez újmy na psychickém zdraví.

Nejprve, Bohu žel, trochu teorie. Omlouvám se, ale v tomto případě je to fakt nutné.

Lidé odkázaní na invalidní vozík se dělí na PARAplegiky, nebo paraparetiky – to jsou ti, kteří mají částečně, nebo úplně ochrnuté pouze nohy, ruce mají zdravé.

Dále jsou to KVADRUplegici, nebo kvadruparetici – lidé, kteří mají úplně, nebo částečně ochrnuté i ruce i nohy.

Do další skupiny patří PENTAplegici, nebo pentaparetici – lidé, kteří mají úplně, nebo částečně ochrnuté nohy, ruce, krk a část hlavy (mimické svaly obličeje, svaly polykací, nebo dýchací … )

Toto označení „penta“ se moc často nepoužívá, tihle lidé bývají často zařazeni do mnohem známější skupiny „kvadru“.

Je to velice zhruba popsáno, hlavně skupina penta, která mívá problémy s artikulací, výslovností jednotlivých slov, koordinací pohybů, orientací v prostoru, stabilitou a mnoho dalších.

Bohužel, já patřím zrovna do skupiny „penta“ a mimo jiné špatně artikuluji (vyslovuji jednotlivá slova, zvláště pokud jsem ve stresu, nebo mám mluvit hlasitěji).

Tento (nejen) můj handicap nemá nic společného s IQ, což ale mnoho zdravých  lidí okolo netuší. A tak se stává, že se lidé, jakmile otevřu ústa a něco řeknu, začnou se ke mně chovat jako k těžce mentálně postiženému člověku stylem: „kdo tě sem, chuděrko, postavil“, nebo

„proč sem poslali zrovna tebe, chudáku?“

V tu chvíli se snažím zhluboka se nadechnout, polknout, zatnout zuby, napočítat do desíti a zmizet. Na oslovení „chudáku“, nebo „chuděrko“, jsem totiž těžce alergická. Občas se musím i kousnout do jazyku abych mlčela. Jako zrovna dnes.

Zajela jsem v obchodě se svým elektrickým vozíkem, co možné nejblíž k regálu s ovocem a nabírala si citrony do sáčku.

„Zavazíte,“ ozvalo se za mnou současně s ránou nákupního vozíku do mého, invalidního vozíku.

„Jenom si vezmu pár citronů a jedu,“ snažila jsem se uklidnit starší paní, která mi netrpělivě neustále dál mlátila nákupním vozíkem do mého elektrického invalidního vozíku.

„Ti lidi nejsou normální,“ zahalekala dotyčná dáma pěkně nahlas. „Kdo jste si ji sem postavil?“

Bylo mi jasné, že další náš rozhovor by byl pouze jejím monologem. Raději jsem se vykašlala na citrony a jela rychle k pokladně.

Musím podotknout, že byl zrovna čas oběda, v obchodě možná deset lidí a kupodivu tři otevřené pokladny. U jedné právě jeden zákazník platil, další dvě byly prázdné. Zajela jsem teda k jedné a poprosila paní pokladní, jestli bude tak hodná a dá mi nákup do tašky za vozíkem.

„No to ale budu muset zavřít pokladnu.“

V tu chvíli jsem trpce litovala, že jsem vůbec otevřela ústa.

„A kde je ten, co se má o vás starat?“ Zeptala se mě.

Nechápavě jsem na ni pohlédla a raději se kousla do jazyka, abych mlčela.

Polkla jsem teda a vytáhla platební kartu: „Zaplatím kartou, prosím.“

Paní pokladní na mě vyvalila oči: „Oni vám dali kartu? A PIN taky?“ Zeptala se nevěřícně. To už nemohla pochopit.

Vše je v lidech a o lidech.

Když v tomto konkrétním obchodě před časem byl pan vedoucí, chodil po obchodě a jak uviděl vozíčkáře, pomáhal, kde mohl. Podával zboží z regálů, vybíral zeleninu, vyskládával zboží na pokladní pás, aby následně vše naskládal do tašky za vozíkem. Sám a bez slova, zato vždy s úsměvem. Stejně tak se choval i ostatní personál obchodu.

Od kdy pan vedoucí odešel a jeho místo zaujala postarší paní, poměry a přístup k lidem na vozíku se změnili. Bohužel k horšímu.

Jediné řešení je, změnit obchod. Tento je ale nejblíž, a také uličky mezi regály jsou prostorné, a dokonce i s mým širším elektrickým vozíkem projedu každou pokladnou, a to se dnes hned tak nevidí.

Takže pokud nechci vyměnit obchod, musím si nechat vyrobit velkou cedulku na krk, aby si už z dálky každý mohl i bez brýlí přečíst:

POUZE NECHODÍM,

JINAK JSEM NORMÁLNÍ