Sláva vlastní blbosti

Jako hodně lidí na vozíku, i já mám mimo jiné částečně ochrnuté i trupové svalstvo. V praxi to vypadá asi tak, že se na vozíku můžu kousek předklonit, i trochu uklonit. Pokud to ovšem přeženu, složím se k zemi a už se nezvednu.

Jako hodně lidí na vozíku, i já mám mimo jiné částečně ochrnuté i trupové (posturální, nebo chcete-li napřimovací) svalstvo. V praxi to vypadá asi tak, že se na vozíku můžu kousek předklonit, i trochu uklonit. Pokud to ovšem přeženu, byť jen o jeden centimetr, „složím se“ a už se nezvednu. Vím to. A taky moc dobře za ty roky vím, kolik je ten bezpečný předklon, nebo úklon a kdy se už neodvratně blíží pád z vozíku, nebo ono už zmiňované nenarovnání se.

Jenže…člověk je občas blbý.

Vystupovali jsme s baletem na vozíku v jednom velkém městě, ve známém divadle. Měla jsem tam spoustu přátel, známých, rodiny. Přišli se podívat, zvědaví, co že to ten balet na vozíku vlastně je (trochu divné spojení: balet + invalidní vozík) a jak to vlastně vypadá, co to vlastně dělám.

Měla jsem tam tenkrát moc hezké sólo a jak jinak, chtěla jsem se předvést. I když vždy dělám vše s plným nasazením, co to jde, kolik to jde, na maximum, tentokrát jsem chtěla ještě víc, ještě lépe. Prostě předvést se.

Ukázat známým, ukázat rodině, že i člověk na invalidním vozíku dovede něco zvláštního, něco hezkého jen tak pro radost sobě, i druhým. Moc jsem se snažila také proto, že večer před tím tam vystupoval známý taneční soubor. Chtěla jsem, abychom se jim aspoň trošku přiblížili, abychom v jejich stínu nevypadali, jako chudáci.

A tak jsem se snažila ne na sto procent, ale na sto deset.

Stalo se, co se stát zákonitě muselo – úklon na víc než na sto procent a já v něm zůstala „zlomená“ a ani gram síly, ani jediný sval, který by mě zvedl, narovnal zpět na vozík. Netušila jsem, co dál. Jediná možnost – buď mě někdo zvedne, nebo se složím na zem (ale to by asi vypadalo na jevišti uprostřed baletu, v krásném kostýmu, blbě). A tak jsem pouze vysílala prosebné pohledy do okolí a ani nedýchala, abych přece jen z toho vozíku nespadla.

Kamarád – vozíčkář viděl, že je zle, ale on mi pomoct nemohl, a tak aspoň vytřeštil oči na našeho vedoucího. Ten pohledem zkontroloval jeviště a okamžitě pochopil. Věděl totiž, že v té chvíli už jsem měla být někde úplně jinde a dělat něco úplně jiné a ne si tam jen tak viset přes vozík. Okamžitě mu došlo, co se stalo, baletním skokem doskákal za mě, nohou přidržel vozík, aby se nepřevrátil, nebo neujel a krásným, ladným, opět přímo baletním gestem mě uchopil za ruce a zvedl do elegantní pózy (no jo, baletní mistr se nezapře).

Po vystoupení mí známí komentovali právě tuto pózu slovy: „efektní, hezké, ale nebezpečné, vypadalo to, že každou chvíli spadneš z vozíku – ale ty jistě víš, co zvládneš a co děláš“.

To víte, že jsem se nepřiznala. Proč jim kazit krásný estetický zážitek nějakým, skoro hororovým, vyprávěním o vlastní blbosti.

Jenže…člověk občas blbý je.

Vystupovali jsme s baletem na vozíku v jednom velkém městě, ve známém divadle. Měla jsem tam spoustu přátel, známých, rodiny. Přišli se podívat, zvědaví, co že to ten balet na vozíku vlastně je (trochu divné spojení: balet + invalidní vozík) a jak to vlastně vypadá, co to vlastně dělám.

Měla jsem tam tenkrát moc hezké sólo a jak jinak, chtěla jsem se předvést. I když vždy dělám vše s plným nasazením, co to jde, kolik to jde, na maximum, tentokrát jsem chtěla ještě víc, ještě lépe. Prostě předvést se.

Ukázat známým, ukázat rodině, že i člověk na invalidním vozíku dovede něco zvláštního, něco hezkého jen tak pro radost sobě, i druhým. Moc jsem se snažila také proto, že večer před tím tam vystupoval známý taneční soubor. Chtěla jsem, abychom se jim aspoň trošku přiblížili, abychom v jejich stínu nevypadali, jako chudáci.

A tak jsem se snažila ne na sto procent, ale na sto deset.

Stalo se, co se stát zákonitě muselo – úklon na víc než na sto procent a já v něm zůstala „zlomená“ a ani gram síly, ani jediný sval, který by mě zvedl, narovnal zpět na vozík. Netušila jsem, co dál. Jediná možnost – buď mě někdo zvedne, nebo se složím na zem (ale to by asi vypadalo na jevišti uprostřed baletu, v krásném kostýmu, blbě). A tak jsem pouze vysílala prosebné pohledy do okolí a ani nedýchala, abych přece jen z toho vozíku nespadla.

Kamarád – vozíčkář viděl, že je zle, ale on mi pomoct nemohl, a tak aspoň vytřeštil oči na našeho vedoucího. Ten pohledem zkontroloval jeviště a okamžitě pochopil. Věděl totiž, že v té chvíli už jsem měla být někde úplně jinde a dělat něco úplně jiné a ne si tam jen tak viset přes vozík. Okamžitě mu došlo, co se stalo, baletním skokem doskákal za mě, nohou přidržel vozík, aby se nepřevrátil, nebo neujel a krásným, ladným, opět přímo baletním gestem mě uchopil za ruce a zvedl do elegantní pózy (no jo, baletní mistr se nezapře).

Po vystoupení mí známí komentovali právě tuto pózu slovy: „efektní, hezké, ale nebezpečné, vypadalo to, že každou chvíli spadneš z vozíku – ale ty jistě víš, co zvládneš a co děláš“.

To víte, že jsem se nepřiznala. Proč jim kazit krásný estetický zážitek nějakým, skoro hororovým, vyprávěním o vlastní blbosti.