Poslední měsíce se snažím při každé příležitosti opakovat, jak je potřeba, abychom ve společnosti vedli dialog, abychom o problémech mluvili pokud možno bez negativních emocí, abychom se uměli nadchnout pro pozitivní cíle.
A pak přijde demonstrace, kde je názorovým oponentům za přihlížení policie vyhrožováno šibenicemi. To se pak dialog vede dost těžko.
Rozumím výtkám k novele pandemického zákona. Jsem připravená o nich diskutovat. Ale diskutovat v argumentační rovině, o parametrech, o konkrétních řešeních, zda nějaký detail nastavit tak nebo onak. Ale že s námi tato konkrétní pandemie bude minimálně do letošního podzimu, to je asi jasné každému, kdo není úplně zaslepený. Proto potřebujeme zákonný rámec k tomu, aby se dala nějakým racionálním způsobem zvládat.
Což je cíl, který sleduje tato novela. Především jde o prodloužení účinnosti podstatných částí zákona za datum 28. února do konce letošního listopadu. Nyní se totiž utkáváme s mutací viru, která je (dejme tomu se to tak dá říci) zdravotně nejméně riziková z těch, které zatím známe. To je v podstatě pozitivní a může to vypadat, že „problém je vyřešen“. Jenže zítra, za týden či za měsíc se velmi snadno může objevit mutace nová, která nebude tak „přátelská“ (pokud se to takto vůbec dá nazvat). A je tady dost velká pravděpodobnost, že na podzim se budeme utkávat s nepřítelem silnějším, než je ten současný.
Můžeme to nevnímat a tvářit se, že problém je vyřešen. Nebo se můžeme připravit alespoň tak, jak umíme. Druhý postup je určitě zodpovědnější.
Proto potřebujeme mít pandemický zákon. Potřebujeme zákonnou úpravu pro případné nutné kroky.
A ono je to ještě trochu horší.
Pro nosiče šibenic a aktivisty ze Chcípl PES a podobných spolků mám jednu zprávu, která se jim nebude líbit.
Představme si to takto: Jakoby už nebyl tento koronavirus, situace byla zvládnutá, svět se uklidnil, uplynul nějaký čas. Jenže tato pandemická vlna naprosto jistě není poslední (stejně, jako nebyla první). Odborníci (a to i jinak názorově dosti odlišní) se shodují v jednom: COVID-19 nebude finální případ „nové“ nemoci. Přijdou další. Některé možná pominou bez větších škod, některé budou vážné a třeba i daleko vážnější než COVID-19. Jedním z úkolů politické reprezentace je připravit zákonnou úpravu, která bude obecná, komplexní a která určí za jaké situace, za jakých podmínek je možné činit různá opatření. A to včetně omezení podnikání, svobody pohybu a tak dále. Plus také to, za jaké situace bude účinnost takového zákona naopak suspendována a vláda (plus další instituce státu) ztratí právo vstupovat restrikcemi do života lidí.
A i když si vážím každého občanského postoje a názoru, tak je mi líto: ani spuštění a ani suspendaci takových opatření skutečně nemůže rozhodovat schůze štamgastů vinárny Orlík.
K racionální diskusi o tom, co si vzít z této pandemie, nám nepomůže vyhrožování tím, že na šibenici patří tenhle doktor a tenhle doktor. To není diskuse, to je obyčejný fašismus. Kdo se proti němu neumí a nechce vymezit, ten mu pomáhá k zesílení. Nenechte se vyděsit křikem o tom, že vláda útočí na svobody. Vláda se snaží definovat jasná pravidla, kdy v případě ohrožení životů a zdraví může jednat nad rámec běžné situace. Nic víc v tom není.
Posledních pár dnů jsem prostonala. S kovidem. Nebylo mi úplně hej. Ale ve srovnání s desítkami tisíc jiných jsem měla štěstí. Jistě i díky očkování byl u mne průběh nemoci „v rámci možností“. Nemocných byla i řada lidí v mém nejbližším okolí. Jenže zdaleka ne všechny případy skončily šťastně. Proto přání na závěr: Ať u vás všechno dopadne dobře.
