Před reformou penzí se nelze schovat

Tento stát různě utíkal před důchodovou reformou prakticky třicet let. Když už se vláda (Nečas) před deseti lety k zásadnějším změnám odhodlala, vláda následující (Sobotka/Babiš) je zrušila. Bez náhrady.

Následovalo dalších osm let. Naše koalice zatím prosadila parametrické změny a snaží se diskutovat s opozicí i veřejností o řešení problému. Že to není populární, to je jasné. Problém s důchody nemá snadné řešení. Kdyby měl, už by bylo dávno přijaté. Jenže řešit důchody je přesně ta věc, která zavání politickou sebevraždou. Vždycky, bez výjimky, platí jedno jediné: Bude to bolet.

To je samozřejmě ideální chvíle pro populisty. Ti se tváří, že nic není problém a že by to vyřešili za týden, aniž by si vůbec kdo všimnul, že se něco mění.

Tomu se těžko oponuje, protože jakkoliv jde vlastně o trojčlenku, vůbec není snadné hloubku ekonomické tragédie této věci vysvětlit.

Nicméně se o to na základě dat Českého statistického úřadu pokusím.

Vezměme třeba rok 1995 (namátkou). Tehdy se věci měly takto:

-          na jednoho seniora (65+) připadalo více než 4,5 lidí v produktivním věku,

-          střední doba života u žen byla 79,1 roku, u mužů 72,9 roku,

-          náhradový poměr dosahoval asi 42 procent (poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou),

-          bilance penzijního systému (rozdíl mezi vyplacenými důchody a vybraným pojistným byla + 8 miliard.

Kdyby zůstalo všechno stejné, vcelku by tehdy stačila mírná reforma.

Jenže časy se dynamicky změnily.

Vezměme si proto rok 2023:

-          na jednoho seniora (65+) připadá 2,7 lidí v produktivním věku,

-          střední doba života u žen je 83 let, u mužů 77 let,

-          náhradový poměr dosahuje 44 procent,

-          bilance penzijního systému: - 73 miliard korun.

A nyní se podívejme na demografické odhady pro příští období, dejme tomu zhruba 2035, což je v podstatě za jednu dekádu (v měřítku penzijních systému „za chvíli“):

-          na jednoho seniora (65+) bude připadat zhruba 1,8 člověka v produktivním věku,

-          střední doba života u žen překročí 85 let a u mužů se přiblíží 80 letům,

-          náhradový poměr záleží na reformách, pokud bychom už vůbec nic nedělali a nechali současnou legislativu, bude to asi 42,5 procenta,

-          bilance penzijního systému dosáhne děsivého schodku 200 miliard korun (za rok, ne kumulovaně). 

Vynechávám některé vedlejší drobnosti a potíže. Například dopady vyššího vzdělání, které jsou dlouhodobě samozřejmě pozitivní, ale v okamžitém cash flow systému dělají velké problémy. V polovině devadesátých let bylo ekonomicky aktivních 36 procent mladých věku 15 až 19 let. Nyní je to 6 procent. Ve skupině 20 až 24 let to bývalo 70 procent lidí, teď je to 45 procent. Tedy čím vyšší vzdělání, tím pozdější vstup do systému.

A teď mi řekněte, jak lze systém reformovat, aby to nebolelo?

Není taková možnost.

Je třeba najít rovnováhu mezi těmito parametry:

-          prodloužení věku odchodu do penze,

-          snížení náhradového poměru

-          a růst výdajů na penzijní systém (protože popravdě ty schodky systému jsou jenom a pouze odložené zvýšení plateb).

Přesně kvůli takovému společnému hledání se koalice snaží otevřít diskusi s opozicí a celou společností. Vycházíme z toho, že penze jsou systémová věc, která musí být funkční nikoliv jedno nebo dvě volební období, ale celé generace. Jestliže ale jediná odpověď, kterou od opozice slyšíme, je NE zvýšení penzijního věku, NE snížení náhradového poměru, a NE zvýšení plateb do systému, tak je tedy otázka, jak v takové diskusi pokračovat. 

Samozřejmě by pro nás bylo nejjednodušší nedělat nic, jako nedělali nic naši předchůdci. Oni vědí stejně, jako to víme my, že systém směřuje ke kolapsu. Teoreticky tedy můžeme nechat problém dál „vyhnívat“, jako to dělali oni, a nechat na jiných, ať si to „vyžerou“. Z hlediska „udržení se u moci“ je to samozřejmě lákavé. Bez reformy a říkání nepopulárních pravd se volby vyhrávají jednodušším způsobem.

Jenže ti jiní, kteří by si to „vyžrali“, jsou naše děti. Že nejsou důležité pro Andreje Babiše, Alenu Schillerovou, Karla Havlíčka a Tomia Okamuru ještě neznamená, že nejsou důležité i pro nás. Pro koalici je útěk od problému penzí nepřijatelná zbabělost. Neděláme politiku proto, abychom se prolhali k dalšímu volebnímu období u moci. Proto říkáme: Penzijní reformu musíme udělat a jakákoliv penzijní reforma bude bolestivá.

 

 

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Věra Kovářová | úterý 9.4.2024 19:38 | karma článku: 15,25 | přečteno: 462x