Babišova vláda dělá všechno proto, abychom na ni dlouho vzpomínali. A to ne zrovna v dobrém. Když si naše země půjčuje dvakrát dráž než Řecko, nesporně i člověk bez ekonomického vzdělání cítí, že je něco špatně.
A důvod? Jednoduše tuší, že něco takového nemůže dobře skončit. Mizerných zpráv z oblasti ekonomiky přichází opravdu hodně. Už bylo řečeno, že naše desetileté dluhopisy jsou úročeny dvěma procenty ročně (ty řecké jedním). Světové ratingové agentury vydaly varování, že bedlivě sledují vývoj českých veřejných financí a že jejich trend vnímají vysloveně negativně. A to má svoje dopady. Tím nejhmatatelnějším je drastické zvýšení českého dluhu. Na to ale ministryně financí Alena Schillerová nedbá a schodky v řádu mnoha stovek miliard korun plánuje i na další roky…
Továrna na dluhy
Poslední odhady OECD sice českému hospodářství věští lepší letošní i příští rok, než jaký prorokovaly odhady z března, ale ouha: ve srovnání s průměrem Evropské unie, se Spojenými státy, s Čínou nebo i s průměrem celosvětovým budeme zřejmě o dva až pět procentních bodů pozadu. Jinak řečeno: Porosteme, ale daleko pomaleji, než bude v Evropě i ve světě obvyklé. Takže za cenu toho, že ve výrobě dluhu v poměru k HDP jsme jedni z „nejlepších“ na světě, tak v dosaženém růstu jsme spíše mezi těmi špatnými.
Soutěž o nejštědřejšího člena vlády
Aby toho nebylo málo, ministryně vlády Jana Maláčová soutěží s premiérem Andrejem Babišem o to, kdo z nich to dokáže ještě více zhoršit bilanci českého rozpočtu a nadělat větší škody na budoucnosti českých občanů a především našich dětí. Protože kdo jiný tyto dluhy zaplatí? Jen pro pořádek, na konci března to bylo 2,42 bilionu korun, jinými slovy skoro 43 procent našeho hrubého domácího produktu (!).
Kdo je tedy zaplatí? Jisté je, že Andrej Babiš ani žádný z jeho vládních kolegů to nebude. Tím si můžeme být jistí. On ty dluhy jenom naseká a až mu poteče do bot, přesune se tam, kde mu bude dobře – třeba na francouzskou Riviéru, kde má vybudované zázemí. Ty dluhy ale zůstanou tady a s námi, a nikdo jiný než my se zadlužováním a Babišem nic nesvede.
Příliš velká čísla
Pojem bilion normálnímu smrtelníkovi moc neříká. Je to tolik, že prostě nemáme dobré měřítko pro posouzení. Pomůže 1 000 miliard? Asi ne příliš. A nepomůže nejspíš ani to, když si částku rozepíšeme: 1 000 000 000 000 Kč. Zkusme to tedy jinak. Co třeba tak, že kdybychom ze dvou bilionů dluhu platili ročně ta dvě procenta úroků, bude to suma 40 miliard korun. Takovou sumu budeme platit. A jenom na úrocích!
Cesta do ráje? Ne, do pekel
Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Přidání českým seniorům 300 korun nad rámec valorizace jejich důchodů (tedy ke zhruba 450 korunám, o které vzrostou důchody v reakci na inflaci) může být vedeno dobrým úmyslem. Alespoň tak to podávají Babiš s Maláčovou. Není ale jejich skutečným motivem snaha pořídit si za veřejné peníze mezi seniory účinnou kampaň? Za jedenáct miliard už se dá pořídit hodně muziky.
Věřím ale, že ani senioři si nenechají mazat med kolem úst a předvolební přídavek chápu jako cestu do pekel, ne do ráje. Přídavek k penzím má – vedle vypočítavosti jeho autorů – ještě jednu odvrácenou stranu. Těch jedenáct miliard na mimořádný růst důchodů znamená, že dětem a vnoučatům dnešních seniorů přivazuje vláda k nohám další kouli a s ní další roky odříkání a splácení.
Místo závěru poděkování
„Poděkovat“ za ně můžeme adresně: premiéru Andreji Babišovi a ministryni pro sociální věci Janě Maláčové. A zapomenout nesmíme ani na ministryni financí Schillerovou, která se s oblibou stylizuje do role profesionálky, reálně ale za sebou nechává zadluženou zemi a svými kroky ohrožuje její budoucnost. S touhle vládou nás opravdu čeká jen cesta do pekel – a náš příběh je o to smutnější, že spíš než pořádnou kobylu připomíná herku krátce před zdechnutím. Jedno je jasné: na Babišovou vládu budeme vzpomínat pěkně dlouho. A nebude to zrovna v dobrém.
