Asi před dvěma roky jsem se musela, po problematickém rozvodu, z finančních důvodů, přestěhovat na vesnici. Poprvé v životě jsem se ocitla v mmě zcela neznámém společenském a vlastně i životním prostředí. Vůbec jsem se netěšila, v mých očích to byl "prdelákov" sice pár kilometrů od "mého města", ale tady...bez jediné kavárničky k letnímu posezení, restaurace, když se nechce vařit nedělní oběd, bez butiků, shopů, kina...bez ničeho, pomoooc, brečela jsem po nocích do polštáře.Naštěstí ne dlouho. Synové byli unešeni lítáním v lese, stavěním bunkrů v polích, i kamarádů, kteří všechna ta super zákoutí znali. Já zase brala sílu z jejich nadšení a postupně zjišťovala, že bez auta tu žít nejde, ale s autem je to skoro, jako žít ve městě. Jenže půjčovat si od známých stále nějaké, zrovna volné vozidlo, nejde do nekonečna. Rachotina, nerachotina, za dva týdny mi stála před domem. Do práce jedu rychleji, než městskou, do kina jedu stejně, jako dříve, jen v těch kavárnách si nemůžu dávat vínko. A to se dá přežít celkem v pohodě.
Takže jsem se asi po dvou měsících pomalu hrabala z deprese a začala objevovat i hezké stránky vesnického života. Mým největším překvapením bylo, že sociální kontrola, vážený čtenáři, chápej drbárna, je celkem fajn věc. Od teď jsem přesně věděla, kde se nachází můj pubertální syn, aniž by mladší musel podávat nebezpečná a stejně velmi mlhavá hlášešní, neboť cokoli "ceknout" ho stejně vždy stálo bratrský malér. A ta kontrola nemá u nás na vesnici jen formu hlášení, ale rovnou i výchovnou, jasnou a stručnou. A já se nemusím vůbec vztekat, že synáček někde tajně kouří, vím, že, za prvé tomu nezabráním a za druhé, že pár po hubě už schytal.
Mým největším překvapením byl místní rozhlas. Připavuji nedělní oběd, když se najednou po celé vsi rozléhá hlas Lucie Bílé a já vůbec netuším, co se děje. Zírám vyjeveně z okna, v jiných oknech vidím taky ostatní, čekají, poslouchají, někdo dokonce vyšel před dům....ale nic se neděje, říkám si, třeba tu v neděli hrají po obědě nějaké pásmo pro radost, či snad písničky na přání?
Ó, já byla naivní. Když píseň skončila, ozvalo se obecní hlášení o akci na návsi, bude prý probíhat prodej slepiček perliček. Potom jsem si všimla, že z oken, i z chodníku před dveřmi statků všichni zmizeli. A byl konec písní na přání. Od té doby už jsem si zvykla na předehru před hlášeními o prodeji kožek, výkupu kožek, prodeji krůt, výkupu krůt, prodeji kuřat a tak dále a tak dále.
Když se zase nedávno ozvala mně již známá píseň, ono se totiž stále opakuje asi pět písniček, a jen tak mimochodem díky tomu, kdo je vybíral, přeci jen Lucie Bílá, Michal Tučný a Kabáti se dají snést celkem bez kulturní újmy, nevěnovala jsem rozhlasu tradičně pozornost. Při pozor pozor obecní hlášení, jsem se v klidu dívala dál na televizi. Probíhaly totiž právě volby a jako aktivního voliče mě fakt zajímalo, kdo to tentokrát v tak zamotané situaci a neobvyklé předvolební oblibě nově vzniklých stran, vyhraje. Když hlas pokračoval:"Vážení občané, dovolte nám ohlásit výsledky voleb v naší obci", vyvalila jsem oči a letěla k oknu po vzoru všech zájemců o koupi selátek, kuřátek, slepiček perliček....
Po deseti minutách jsem se dozvěděla, kolik nás vlastně volilo a kolik hlasů dostaly jednotlivé strany. Měla jsem jasnou představu a hlavně, v televizi se řešily jednotlivé kraje, veliká města, ale takový "prdelákov", jako je ten náš?
Pane starosto, díky místnímu rozhlasu, chápu, že spoustu věcí, se my, občané "všemožných prdelákovů", jinak nedozvíme.
