Uvědomění si své viny i následků, lítost nad způsobenou smrtí, sebelítost, popírání viny i bezbřehá arogance a přiznané lhaní před soudem – to vše nabídl dokumentární film Víta Klusáka „ 13 minut“ odvysílaný na ČT1 ...
... mimochodem konečně snímek překračující čáru klišé o vinících dopravních nehod – který byl pro mě a jistě i mnoho dalších diváků možností vhlédnout do zákulisí lidských tragédií způsobených dopravními nehodami. A taky se mi v případě jednoho z viníku chlubícího se i nadále tím, že dál bude jezdit „trochu rychleji“, klidně 160 km/hodinu, potvrdilo to, že mnohým by již nikdy nemělo být dovoleno za volant či řidítka usednout.
Jen se potvrdilo, že cesty k neštěstí na celý život nejen pro viníka, ale i oběti a jejich pozůstalé, jsou dílem nejen setin vteřiny při vlastní nehodě, ale i mnoha špatných rozhodnutí před usednutím za volant, a to v celé jejich škále od arogance, namyšlenosti a pocitu nesmrtelnosti až po nesoustředění se, stres, únavu a otupění z osobního i pracovního života. A taky něčím, s čím musí zúčastnění na obou stranách žít po zbytek života.
Dokument představil poměrně širokou škálu nejen nehod a jejich následků včetně příčin, ale i postoje 5 viníků, kteří si tím vším prošli a se svojí zkušeností před kameru předstoupili. Viníků, z nichž každý vnímal svoji míru zavinění a její následky jinak. Sama jsem na vlastní kůži zažila následky nehody, kterou jsem způsobila v zemi, kde se jezdí vlevo, když jsem přepnula v hlavě na autopilota při nájezdu na hlavní, a bylo jen obrovským štěstím, že následky jsem si nesla jenom já sama a ne druhý účastník. Přitom už o dost dřív, po pár tisících odjetých kilometrů (dnes přes 300.000) jsem pochopila, že se na silnici musíme vejít všichni a že předvídavost a vzájemná slušnost i pochopení pro druhé mi byly za volantem tím nejlepším průvodcem.
Mnohdy, když mám za sebou dlouhou cestu za volantem a nebo přijedu z cyklovyjížďky se sama sebe ptám, co by dnešní situaci na silnicích pomohlo. Nebude to znít populárně (to mě netíží) a asi se najde i spousta odpůrců, ale v této fázi morální úrovně ve společnosti, naprostém ignorování a nedodržování pravidel tam, kde jsou ochranou nejen pro nás, ale především pro ty ostatní kolem nás, jsou asi změny těchto pravidel, jejich vymahatelnost či vůbec vůle je vymáhat, a pak restrikce a zase jen restrikce.
Když může někdo s 3x odebraným oprávněním řídit, aniž by tvrdě pocítil následky, když může někdo opakovaně předjíždět přes dvojitou plnou na horizontu, jezdit protisměrem v serpentinách, kam nevidí, SMSkovat za jízdy, koukat se za volantem náklaďáku s přívěsem na TV na palubce, pustit ostřikovače cyklistovi do očí či ho míjet 5cm od řídítek, přestože má v protisměru volno, a to vše bez toho, aniž by citelně pocítil následky nejen pokutou jako prvním a základním stupněm, ale při opakovaných prohřešcích v závažných věcech odebráním řidičského oprávnění, byť třeba na měsíc, na dva, ale klidně i na 10 let, pak se nic nezmění. Podle mého názoru je vedle intenzivní výchovy ke slušnosti účinné jen to, co Vás zasáhne na citlivém místě, a to je pro bezohledné a arogantní řidiče i závodníky lechtající si své ego brutální jízdou ve městě i mimo obec, pouze zbavení je možnosti dál exhibovat a ohrožovat životy ostatních.
Potvrzuje to i usmívající se bohorovný týpek z tohoto filmu absolvující právě psychologické vyšetření. Vždyť jenom zrušil při své zběsilé jízdě a předjíždění proti jedoucímu vozidlu v protisměru jinému řidiči nové auto (jen shodou okolností ho nezabil), což si zdůvodnil a pro sebe omluvil tím, že spěchal (po nábřeží v Praze jezdí 150 km v hodině, Praha-Brno za něco málo přes 50 minut, a na otázku psycholožky klidně odpoví, že rychle bude jezdit dál). Za čas projde i tím psychologickým testem nebo si ho „nějak“ zařídí a dál bude spěchat a jezdit jak smyslu zbavený magor. A my se dál budeme s jemu podobnými potkávat za volantem i za řídítky.
Svoji roli v tom jistě sehrává i náš neskutečně nefunkční právní systém překypující paragrafy a výklady a odbočkami, mnohdy si odporujícím zněním i možností mnoha výkladů dle potřebného zadání ve smyslu „použiju, co se mi právě hodí“ a plný kliček, kdy šikovný advokát udělá, byť v ojedinělých případech, z viníka postiženého chudáka, ze zabitého viníka, a kde člověk nedisponující desetitisíci na palmáre nemá téměř šanci bludištěm tohoto labyrintu projít.
A jedna poznámka nakonec – stále se setkávám s názorem, že čím větší auto, tím větší blb za volantem. Není to pravda a říkám to jako cyklistka a majitelka malého osobního vozu. I za volanty SUV a jiným autotanků či nadupaných sporťáků sedí lidi slušní a ohleduplní stejně jako hulváti a zakomplexovaní narcisové a obdobně je to i na straně řidičů s vozy běžnými, malými i zastaralými. I zde jsou slušňáci a pohodáři stejně jako agresivní i zakomplexovaní jedinci s jediným cílem, opanovat silniční provoz jakýmkoli způsobem.
Tak prosím, až budete zase strašně spěchat, myslete na to, že můžete zabít a zničit spoustu dalších životů včetně toho svého, že nejste na silnici sami a že se určitě všichni chceme vrátit domů.
A propó – tenhle dokumentární film vydal za nespočet reklamních spotů všemožných organizací zabývajících se bezpečností na silnicích, i když i ony se možná na jeho produkci podílely.
V každém případě dík všem, kdo se na vzniku dokumentu jako tvůrci podíleli (https://www.ceskatelevize.cz/porady/13984984783-13-minut/)
