Miluju rychlost, ráda řídím a pak se taky, bohužel, občas někam řítím, třeba i do velkýho průšvihu - tak na to jsem obzvlášť expert. Nectím ty rádoby autority a mluvím i ve chvíli, kdy si velkej šéf lechtá ego a pak se divím, když si hledám práci a nebo si nabiju ústa, a to v nadsázce i doslovně. A vyznávám tu míru osobní svobody, která neomezuje svobodu a svět těch druhých. Ať je to ve vztazích, na hřišti a nebo na silnici. A o to tu dneska půjde.
Dálnice, silnice, cesty a cestičky, cyklistické stezky, přechody pro chodce. Svět nás všech, kdo nežijeme jako Robinsoni. A k tomu řidiči aut, motorkáři, cyklisté i chodci. Jsem z těch čtyř možností, stejně jako řada z nás, občas všechno, i když nejčastěji sedím za volantem.
Jednou říkal můj kamarád, když jsem se řítila přes křižovatku po hlavní a nadávala na toho blba z vedlejší, že mi tam vjel bez varování: “Beneško, co Tě žere? Přibrzdi, všichni se musíme na tu silnici vejít!“ A já, i když jsem byla v právu, jsem se trochu zastyděla a ještě o trochu víc zamyslela. Jsme tu na těch cestách necestách každý den ti s plnou nádrží i bez, ti motorizovaní, cyklisté i pěší, zdatnější i méně zdatní, ti bezohlední i ohleduplní, chudí i bohatí (duchem i penězi), ti zakřiknutí i ti nesmrtelně suverénní. Možná i cyklisté či chodci by měli mít svoje espézetky v podobě třeba 1B1 0007, možná ještě spíš 1A1 0001 (případná shoda s reálně existující SPZ je náhodná). V českých luzích a hájích podoba značky nedotknutelných a vyvolených, pro milovníky Jamese Bonda a královských tajných služeb pak číslo agenta s právem zabíjet. A tak to taky někdy vypadá.
Vždycky mě znovu zaskočí, jak se někdo z mého okolí, koho považuji za normálního, chytrého a vnímavého, dokáže za volantem proměnit v takové prapodivné zvíře, pro které jsou všichni okolo střídavě dámská či pánská přirození, všichni jsou neschopní šneci a jen se pletou. I tohle vystihl úžasně jeden můj spolujezdec: „Jó, když je někdo strup v životě, tak je strup i za volantem…“ Svatá pravda, dodávám. Značka ani typ auta na tom nic němění, bezohledný zmetek může sedět ve staré škodovce stejně jako v obrovitém SUV.
Možná to máte stejně jako já. Občas se probudím jako závodník, chci jet rychle a cítit rychlost každou buňkou svýho těla. Občas se ale taky probudím jako lenoch, co se jen přesouvá z bodu A do bodu B, nechce se mi frčet, s radostí pouštím všechny spěchaly a uhybám jim z cesty.
Heslo „dvojitá plná není zeď a za horizontem je vždycky volno“ jsem vymazala jednou provždy z hlavy, tuhle etapu nezničitelného supermana už mám za sebou. Pouštím slušně jedoucí a signalizující řidiče v zipu i chodce na přechodu. Za cyklistou se plížím autem vždy, když nevidím do protisměru, dávám blinkrem znamení rychlejším autům i motorkám, které jedou za mnou, když vidím, že už mohou předjet. Pouštím vždycky autobusy i trolejbusy ze zastávky a dávám jim světly znamení, přestože takovou signalizaci vyhláška trestá. A taky se přiznám, že mě pohladí po duši, když mi pak bliknou jako výraz poděkování, když motorkář máchne nohou na pozdrav. A trochu mě zamrzí, když to neudělají - ten dík je pro mě totiž znakem jakési vzájemné sounáležitosti všech slušňáků na silnicích.
Na druhou stranu nesnáším a nepouštím suverény, co se chtějí někam vecpat za každou cenu. S chutí bych posadila za volant týpky, co se houpají na obrubníku u přechodu a diskutují o nesmrtelnosti chrousta, aniž by chtěli přejít. A já jako blbka stojím a čekám a dávám jim přednost. Nemám ráda cyklisty, co jedou serpentinama vedle sebe a když je jemným zatroubením chci upozornit na to, že je budu předjíždět, signalizují na mě ‚fakáče‘. Obzváštního bacha si dávám na řidiče „s pohlavní přikrývkou“, jak to formuloval kdysi můj otec. Prostě řidiče v hučce, klobouku, čepici, bekovce, zmijovce aj., takového toho „pilota“, co je hrudníkem téměř přitisknut na volant, mění rychlosti bez zjevných příčin, plouží se v zatáčkách a vedle plné čáry a zrychluje na přehledných úsecích. Jsou to většinou oni, kteří dupnou na brzdu bez varování na okresce, protože jejich paní vedle na sedadle zrovna uviděla u krajnice nějaký pultík a výkřik typu „Karle, jahody! (cibule, melouny, brambory, med, vajíčka – dosaďte dle toho, jedete-li Polabím či Vysočinou) ho bleskově donutí to na místě zaseknout.
Shrnuto, podtrženo - je jedno, jestli jsme se probudili jako piloti formule 1 nebo lenochodi, předvídavost, slušnost a ohleduplnost by měla zůstat za volantem vždy našimi společníky. Mysleme na to, že ne každý má ABS, ASR, ESP či jiná udělátka a bezpečnostní systémy, že jsou tu ještě i vozy jako Žiguli či Favorit, kde když šlápnete na brzdu, slyšíte tření kovu na brzdových kotoučích a sunete se další nekonečné desítky metrů. Kdo to někdy řídil, ví, o čem mluvím. Jsem-li totiž řidič, ovládám tu předoucí zánovní a luxusní kočku nebo řvoucího stárnoucího tygra vcelku jednoduše a nestojí mě to ani moc námahy. Když předvídám, mám relativně čas myslet i za druhé. Je přeci samozřejmé, že cyklista se vyhne kanálu a nepojede kvůli nám příkopem nebo za krajnicí, že motorkář nebude stát v nekonečné frontě nebo v tunelu za řadou aut a umírat na akutní nedostatek kyslíku.
Takže závodníci, lenochodi, velikonoční turisté, dušičkáři i všichni ostatní, s motorem i bez něj - nechte adrenalin a přerostlé ego za dveřmi svého bytu, koukejte kolem sebe a zkuste přemýšlet i za ty ještě spící a nebo zrovna zamilované. Užívejte si rychlost, aniž byste ohrožovali svoje okolí. Buďte k sobě, prosím, trochu víc ohleduplní a respektujte se. Všichni se tam na ty cesty a silnice musíme vejít, všichni chceme dojet šťastně do cíle a taky to všichni chceme přežít!
