Jsem sportovní fanatik! Miluju sport v aktivní i pasivní podobě, s ubývajícími silami a přibývajícím věkem se však poměr aktivní – pasivní stále více překlápí k méně zátěžovým sportům a od nich k mírné pasivitě. Byly však časy, kdy protínali cílovou pásku Závodu míru na medailových pozicích Veselý i Moravec a já si myslela, že na takovým kole bych taky někdy mohla vyhrávat.
Moje kariéra cyklistky začala nenápadně a byla zpočátku vynucena tvrdou životní realitou chudých rodinných poměrů. Psala se šedesátá léta, peníze doma nebyly, nebylo tudíž ani kapesné. A já jsem tak toužila po jiné než překližkové tenisové raketě, po pravých tenisácích, po fotbalovém míči, po svém vlastním kole. A tak jsem již v deseti letech odstartovala cestu za splněním sportovních snů první brigádou – sobotní rozvážkou novin. To se ještě noviny každý den (včetně soboty) nosily do schránek a byly téměř jediným zdrojem informací. Zdá se to téměř nemožné, ale slova jako počítač buď neexistovala a nebo byla mylně zahrnuta do slovní zásoby vědeckých pojednání o dobývání kosmu.
K rozvážce novin bylo zapotřebí kola. Trasa přiděleného rajónu číslo „5“ byla dlouhá, čtenářů spousta a sil pomálu. A tak se mým prvním kolem stala maminčina „Ukrajina“. Kolo to bylo poctivě těžké, sovětský výrobce na materiálu, co se množství a váhy týče, nešetřil, horší už to bylo s kvalitou. Brzdilo se pouze šlápnutím vzad, pokus o brzdu na řidítkách byl umrtven těžkou koženou brašnou. Na sedlo jsem dosáhla jen s hodně nataženými špičkami nohou na pedálech, takže jsem téměř celou sobotní rozvážku pravidelně absolvovala tzv. na stojáka. Pravidelná gáže 15, později celých 20 Kčs putovala do prasátka, jednou za čas pak ušetřená stokoruna na vkladní knížku.
Toto období mě nezaměnitelně vyškolilo ve zdolávání všech překážek, nástrah i záludností přírodních živlů. V zimě jsem mistrně zvládla opuštění stroje ve smyku, kdykoliv sněhový poprašek zakryl zamrzlou louži, zvládala jsem bez zaváhání i řízení s těžkou taškou narvanou tituly typu Rudé právo, Zemědělské noviny, Svobodné slovo, Pochodeň či Československý sport, a to bezdrže i jednou rukou, když druhou jsem sázela novinové tituly mezi sloupky branek rodinných domků. Dokázala jsem ubrzdit nemožné, zrychlení z nuly na dvacet na pět šlápnutí bylo základem přežití, dokázala jsem stát na místě v pedálech i 30 vteřin. Tak tuhle školu smyku bych doporučila všem dnešním mountbikerům i jezdcům cross country.
Po více než dvou letech se konečně suma na vkladní knížce zakulatila a já si šla slavnostně koupit ‚své vlastní‘ první kolo. Koupila jsem ho od vrátné ve fabrice, kde pracovala maminka, stálo 450 poctivě vydřených korun československých a bylo, jak jste jistě pochopili, z druhé ruky. To už jsem dosáhla i na sedlo, zvládala rajón za dvě hodiny a dostala přidáno neskutečných 5 Kčs. Následovala další léta vyplněná rozvážkou novin, místo jednoho rajónu jsem rozvážela dva a domů jsem si vezla neuvěřitelných půl sta. Pěkně vyplacených sobotu co sobotu na ruku – pro ty, co netuší, o čem mluvím, tedy cash.
Až s odchodem na vysokou školu byla má nadějná, i když stále jakoby začínající kariéra cyklistky brutálně přerušena a nahradila ji dlouholetá etapa honby za kulatým nesmyslem (fotbalový míč) a občasné lyžování, v mém podání řícení se z kopce dolů, pokud možno kolmo na vrstevnice. Kolo jsem používala výjimečně a pouze jako dopravní prostředek (Hradečáci vědí, o řem je řeč), hnací sílu nohou jsem vyměnila za sílu motoru mé milované Jawy „třistapadesátky“ Californian a ani jsem si nevšimnula, že mé tělo, jak bývá u sportovců zvykem, prošlo s přibývajícími léty a ubávajícím časem zásadní devastací.
Opotřebení kolen, artroskopická operace a věk, který se zničehonic přehoupl přes pětačtyřicítku, mě donutil zamyslet se nad volbou nové sportovní disciplíny, protože pohyb a adrenalin vždy byly a zůstaly dodnes mojí životní potřebou. Než jsem se však rozhodla, oslovily mě sporty nové. Cyklistický kruh jako by se chtěl uzavřít, kolo ustoupilo do pozadí a volba padla na potápění a freediving. Já vím, že tam dole, pod vodou, jsme jen na návštěvě, ale věřte tomu, že ty exkurze do jiných dimenzí stojí za to.
