Při své nad očekávání divoké dovolené v Indonésii si nyní užíváme klid a pohodu na ostrůvku Trawangan ukrytém v Balijském moři nedaleko Lomboku. Máme za sebou první hororový týden v Padandbaji na jihovýchodním pobřeží Bali, odkud jsme se s kamarádkou Lenkou, když to můj zdravotní stav po žaludečních potížích i velké motocyklové bouračce dovolil, přesunuly do nádherného souostroví, kde jsme našly na téměř čtrnáct dní útočiště v rajské zahrádce Twins Garden.
Osm pokojů ve dvou řadách podél centrální zahrady patřilo rozvětvené rodině, která sama bydlela v minidomečku asi 4x4 metry a na zdejší poměry si dopřávala nebývalý luxus. Naši domácí jsou z jiného těsta a já si ještě teď nejsem jistá, jestli jsme na tom hůř my nebo oni. Jejich život plyne s pravidelností tisíc let plynoucí vody v řece. Din, otec rodu, 48 let, s permanentním úsměvem na rtech rozhazuje po svých hostech při každém průchodu zahradou své "hau ár jů" a fascinovaně volá na Lenku „Big Mamm, Lenka!“ Já jsem brána jenom jako přívažek (jenom mamm), tak nějak zapadám do jejich představy o průměru. To samé ale aplikuje na Frantíky, Brazilce, Němce i další. V každém z těch cizích jazyků umí něco jako "jak se máš?" a poté, když naváže kontakt, plynule přejde ke svým pár kouzelným anglickým heslům.
Otec Dina, dcery, synové, neteř, synovci i švagři a všichni další příbuzní mají v systému péče o hosty, o těch pár ubytovaných, své pevné místo. První synovec se nás ráno ptá, co že si dáme ke snídani a já vždy znovu přemýšlím, jsou-li ještě nějaká "jiná" vajíčka, která jsem neměla, abych v druhé polovině pobytu už zcela rezignovala na mé dietní předsevzetí a plynule přešla na palačinku s banánem (pankejk) – mimochodem výborná. Ale nic naplat, po těch čtrnácti dnech se mi začíná zdát o turisťáku s kyselou okurkou a kremžskou hořčicí.
Druhý synovec nám snídani donese na terásku před našimi pokoji, na uklizení nádobí už se většinou ale příbuzných nedostává, a tak ho odneseme na blízký stůl, kolem něhož v průběhu dne i večera polehává na lavicích dalších pár členů širšího rodinného klanu. A když vidím, jak jejich život plyne, zapomínám raději na všechny své starosti a na otázku "Jaksemaš?" odpovídám se širokým rádoby americkým úsměvem "BAGUS", nebo-li DOBŘE! Fakt dobře, i když mi to tak nějak nevěří a chtějí slyšet moje vyprávění, co dělám tam u nás doma. Nevím, co říct, i když se mi málokdy nedostává slov. Stejně by nepochopili, jak se mi vstává v zimě do práce, když za okny číhá třeskutý mráz i fujavec, pak spousta stresu a vypětí a při návratu domů ještě pořád mráz a už zase tma. A k tomu mlha, někdy si říkám, že už k tomu obrazu jakoby vystřiženému z Hitchcockových filmů chybí jen pár náhrobků a na jednom z nich černej havran. To by nám prostě nikdo z nich neuvěřil. A navíc MY jsme "bule", bílý člověk, co má tak moc peněz. Že se ale za všechno platí, někdy třeba pohodou, svobodou a nebo jen sluníčkem nad hlavou, jsem jim radši nevysvětlovala.
A proč o tom všem píšu? Tak nějak mi z hlubin paměti vyplavala vzpomínka na moje prázdniny v zapadlé jihočeské vesničce nedaleko Trhových Svinů, když jsem byla ještě dítko čerstvě školou povinné. Naši mě tam vysadili do terénu začátkem prázdnin, aby mě pak na jejich konci odlovili zcela zvlčilou jako divoženku, ale neskutečně šťastnou, vysportovanou, vyřáděnou i opálenou. Právě tam jsem byla naposledy svědkem spolužití tří generací v jedné místnosti, v jednom domě, kde se veškerý život odehrával v jedné místnosti - sednici. Nebyla tam televize, vařilo se i v létě na velkých kamnech, na záchod (budka za hnojištěm) se chodilo v dřevákách přes podělaný dvůr a všichni bez rozdílu věku se podíleli na chodu rodiny podle svých možností a schopností. Ale rozhodně tam nikdy nikdo nebyl ani chvilku sám, ani chvilku nebyl vyřazen z rodinného klanu. To se týkalo i babičky, která nemohla už skoro nic, jak moc ji bolela kolena, a tak seděla na štokrleti v rohu a byla tam pro mě vždycky, když jsem se vracela ze svých dobrodružných výprav zbitá, hladová, ale neskutečně šťastná z té volnosti i bezbřehé lásky.
A právě na to jsem si tam kdesi v Trawanganu vzpomněla při návratu k realitě vícegeneračního soužití tak běžného v tamních zeměpisných šířkách. Pro nás – lidi z evropských měst a paneláků už téměř vymizelého. Tam jsem si znovu uvědomila, že když kolem sebe máte alespoň pár přátel a jste schopni se postarat o své nejbližší vždy, když to potřebují, tak na otázku „jaksemaš“ nemůžete odpovědět nic jiného než „bagus“.
Příště: Bali VIII. – Jak jsem reprezentovala český fotbal
Předchozí: Bali I. – VI.
