"Už zase želva," chtělo se mi říct hned ráno na prvním šnorchlu závěrečného dne dovolené na ostrůvku Trawangan v Balijském moři, kam jsme s kamarádkou Lenkou vyrazily dobít baterky pro druhé půlstoletí našich životů. Znavené a vyčerpané stresem téměř nepřetržité pracovní doby, strávené odoláváním neurotickým výlevům některých nadřízených i plněním úkolů bez chvilky odpočinku.
Na želvu, opravdu kapitální kousek, jsme s Lenkou narazily asi po pěti minutách na zlomu reefu. Tak metr a půl velká kareta ležela u dna asi v 12ti metrech a ani se nehnula - buď spala a nebo přemýšlela o životě. "Ta je snad taky sádrová," vyklouzlo mi mimoděk při vzpomínce na předchozí cyklistický výlet kolem ostrova, kde jsme s Lenkou narazily na umělou zoologickou zahradu, které vévodili dřevění sloni, žirafa, nosorožec i sádrový krokodýl, barevně vyvedení místními umělci.
Želva každý den - tak by se dalo shrnout šnorchlování na Trawanganu. Do moře jsme sice plavaly nad korálovou mělčinou asi sto metrů, ale jakmile jsme ji překonaly, nevěděly jsme s Lenkou, kam dřív "looknout". Spousta nádherných rybek, až mě zamrzelo, že už mi není šest a nemám svoje kouzelný voskovky od Dědy Mráze, kterýma se tak krásně vybarvovaly omalovánky. To bych totiž mohla nakreslit Lenku, která zvolila pro poslední šnorchly krásné proužkované černožluté froté ponožky „made in Vietnam“, protože už se jí nechtělo tahat s ploutvema, ale ani chodit bosky do vody a dřít si nohy o korály. A tak měla na svědomí, že jsem se málem utopila, když jsem kouknula před sebe a tam, v několikasethlavém hejnu žlutočerných klipek dvě trochu vybočovaly tvarem. A ejhle, byly to Lenčiny koncovky. Tak jsem se rozchechtala, že jsem to měla málem sečtený.
Zálusk si na její módní výstřelek dělala i největší Tiger fish, jakou jsme kdy při potápění i šnorchlování potkaly. Tahle normálně nijak velká, ale v době hlídání svého teritoria a potomstva útočná mrcha, je schopna vás totiž pronásledovat bez ohledu na rozdíl velikosti a opakovaně se stalo, že potápěči ukousnula v lepším případě kousek ploutve, v horším třeba i článek prstu. To když si byl moc jistý a zapomněl, že není doma u akvárka, ale na ponoru, kde člověk v potravinovém řetězci už pouhým zanořením klesá o pár pater níž. No a kam by se zakousnula Tiger fish teď, kdy jsme se bez ploutví cítily jako nahé, to jsme si mohly při našem ústupu jenom domýšlet.
Je náš poslední den na Trawanganu, šíleně rychle to uteklo, ale já konečně našla to, co jsem hledala celou dobu - místo k náznaku freedivingového nebo-li fríčkového tréninku. Místo a chvíle pro totální relax a vypnutí mozku, místo pro osvobození se od všech nesmyslů a jen prosté soustředění na dech a vnímání svého vlastního já. Bohužel, moje tukové polštářky (tedy spíš polštáře) a ani motocyklovou havárií zdevastovaná tělesná schránka, mi nedovolují zanořit se na nádech jen tak, bez zátěže i bez ploutví, do více než pěti metrů. A když ano, tak za cenu tak velkého úsilí, že už mi zase pro změnu chybí kyslík. Až dneska mě trklo při toulání se na úrovni pár zakotvených lodí na zlomu reefu, že by se úvaz z lodi ke kotvě dal využít k ručkování ke dnu tak, jako při klasickém freedivingu. A taky jo, rozdýchání, pár posledních cvičných nádechů, šnorchl z pusy, zanořit a rukama po laně se přitahovat hloub a hloub. Pro mě nádhera a okouzlení a krásný pocit a konečně to vyblbnutí, na který jsem se tak těšila, Lenka ale ve varu, ať toho okamžitě nechám a že mě zachraňovat nebude. Má pravdu, je to hloupý a nezodpovědný, ale nejdu na riziko, jen ten pocit je opojný a krásný a dává mi zapomenout na všechny strasti a útrapy mé "very adventure" dovolené na zotavenou.
Při dalším šnorchlu, posledním na Trawanganu, mi už Lenka nekompromisně vystavila zanořovací stopku a se slovy "dneska se mi zdálo o oběšenci, tak toho nech", jsem si usmlouvala už jen jedno jediný poslední zanoření, který jsem si uložila do paměti – nádhera! Rukama se metr za metrem přitahovat ke dnu, žádná tma a zima jako na lomu na Leštince nebo v rakouském Attersee, ani žádný kachlíky bazénu. Ale jen krásnej podmořskej svět a život, koráli, lano obrostlý mušličkama, hejna ryb, modro a vidět "až za roh". A se mnou u lana na rozloučenou mořská jehlice, která se zbarvila do odstínu lana a na první pohled vypadala, než jsem ji vyrušila, že tím kouskem lana opravdu je.
Ani se mi nechtělo dole pustit a obrátit se nahoru. V hlavě mi v okamžiku proběhla jedna ze závěrečných scén kultovního snímku Modrá hlubina, kde se hlavní hrdina pouští v temné hloubce lana, jediného spojení s pozemským světem. Byl to jen okamžik neměřitelný časem, jak rychle přišel, tak i zmizel. A já se pak obrátila a podél lana se přitahovala a stoupala vzhůru nadechnout se života. Ahoj, Balijské moře! Dole je krásně, ale ani nahoře to není špatný.“
Příště a naposledy: Bali X. – Jak se půlí „grátis“
Předchozí: Bali I. – VIII.
