Je pondělí, náš čtvrtý den vysněné dovolené na zotavenou a já s Lenkou, mojí kamarádkou a souputnicí na dovolenkových cestách po souši i pod hladinou, jsme na tom hůř, než kdy jindy. Lenka ráno při kávě nemůže odtrhnout oči od mých modročerných podlitin pokrývajících většinu těla a oslovuje mě provokativně "Kalamity Jane" a já přemýšlím, jestli se z tý dovolený vůbec kdy zotavím.
Ale čas ubíhá, není prostor na hrdinství ani na to hojit pošramocené ego nebo pozůstatky srážky s motocyklem a vlastní blbostí, čekají nás první dva ponory z již dříve zakoupeného balíčku. Že nemůžu moc hýbat nohou, neopren se mi lepí na všechny odřeniny a ploutev odmítá pojmout můj nárt sedřený na maso včetně zlomeniny palce, to je skoro nepodstatné. A jako by Lence bylo líto, že do těchto chvil hrála druhé housle a byla více méně za statistu, záhy převzala ve filmu nazvaném „vysněná dovolená a její realizace“ hlavní roli.
První zanoření na nových lokalitách bývá lehčí, na vyvážení, rozpotápění, seznámení se s podmínkami, prostě na pohodu, a tak jsme si to taky s Lenkou představovaly. Výstroj, divemaster (místní šéf ponoru) i dobrá nálada jsou na svých místech a my jdeme pomalu pod hladinu. Že to je poslední pohodová chvilka našeho úvodního ponoru, to jsem ještě netušila. V klidu pod hladinu, jdeme až ke zlomu ve dvaceti metrech, slušná stěna a spousta podvodního života. Najednou ale kouknu, kde mám "buddyho" (Lenka) a už jen vidím, jak začíná letět nahoru a není schopná udržet se v potřebné hloubce, což je problém kvůli dekompresi. Špatně nebo spíš málo se vyvážila a jak něco z lahve vydejchala, začalo ji to táhnout nahoru. Tak jsme na sebe koukli s balijským divemasterem a bleskově ji zbrzdili, on za žaket (jacket – vyrovnávací vesta s možnou regulací vzduchu a tím hloubky ponoru) a já za ploutev, přitlačili ji u skály, aby se chytila, držela a nešpuntovala nahoru. Posunky jsme se s divemasterem domluvili, že já jsem OK a v klidu, on mi dole sundal z mého opasku jednu dvoukilovku závaží a Lenku trochu „dovážil“. Já, držíc se za kámen na dně jsem se bleskově přizpůsobila na novou zátěž, ujistila se, že jsem v pohodě a čekala dle jeho pokynu dole na místě, až se vše dořeší a zklidní. Ale jak Lenka chytla už trošku nerva, tak jí pochopitelně chyběl klid, měla spotřebu energie jako atomovka v plným výkonu a táhlo ji to nahoru. Divemaster se ji sice snažil trochu zpomalit, což se mu dočasně podařilo, ale tříminutovou povinnou bezpečnostní dekompresní zastávku při výstupu standardně prováděnou v pěti metrech minuli oba jak rozjetým výtahem. Naštěstí to nebyl tak hluboký (dekompresní) ponor, navíc jsme to pak obratem řešili opětovným zanořením ještě kolem 8 metrů hloubky, takže to všechno i s tím vynořením bylo bez následků. Jen Lenčiny hodinky na palubě jukungu až do večera řvaly SLOWLY a nebyly k utišení. A já seděla na jukungu na prkýnku, pozorovala horizont a nezaměnitelnou pestrost barev moře a pamětliva toho, že člověk míní a něco kolem nás to pak mění, jsem si odpustila moje tradiční blbý keci a chytrý řeči a myslela na to, že drobného povzbuzení a útěchy je nám třeba vždy bez ohledu na míru zavinění. Dokonce jsem pak Lenku přesvědčila k druhému plánovanému ponoru a vysvětlila jí, že překonat stres musí tím, že do toho vlítne hned znovu jako já na motorce, takže šla pak i na druhý ponor. A moře nás odměnilo na nádherné lokalitě Temple krásnou podvodní chrámovou kulisou s kamennými sochami balijských bohů a já si vznášejíce se mezi tou nádherou mimoděk vybavila Atlantidu a hlavou mi zněla stejnojmenná balada Mira Žbirky a najednou bylo na světě - nad i pod hladinou – zase krásně.
Že se ale při dajvku nelítá jen nahoru, ale i dolu, o tom mě zřejmě toužila Lenka přesvědčit v jednom z následujících ponorů z malého jukungu, kde se šlo do vody bez žaketu, protože se nedalo kvůli blízko přidělaným vyrovnávacím trámkům na bocích lodi do vody s plnou výstrojí ani skočit, ani padnout po zádech. Sedla si na rantl loďky, jen masku, šnorchl, ploutve a opasek se zátěží, žaket už jsem přidržovala s navlečenou lahví na hladině já, aby se do něj mohla později nasoukat. Zasnila se, zkontrolovala horizont i místo pod sebou a převalila se do vody. A zatímco se normálně s přifouknutým žaketem vždy záhy vynoříte a bez žaketu vás na hladinu v pohodě dostane vztlak neoprenu, Lenčiných XXL kg na opasku si díky zemské přitažlivosti pohrálo s nepatrným vztlakem a Lenka klesala a klesala a mizela v hlubině jako nepohodlný svědek mafiánských rejdů s betonovým kvádrem u nohou. Když se mi ztratila z dohledu (5 – 6 metrů), bleskově jsem nasadila masku, probudila v sobě freedivera a šla na nádech pod hladinu. Ale to už jsem viděla, že se klesání zastavilo a ona vykopává zběsile nahoru. Alespoň jsem to jistila, kdyby už nestíhala s dechem, ale náš balijský divemaster Indra se jen řehtal a řehtal a náramně se společně s dalším "mořeplavcem" na lodi bavili. Nakonec všechno dobrý, ponor i všechny další už pak byly v pohodě, ale co se stalo, to si vlastně Lenka uvědomila, až když jsem to dávala večer k dobrému její dceři Lucce. Následkem toho jsem pak byla důrazně před každým naším odchodem za dalším dobrodružstvím Luckou úpěnlivě žádána, abych jí dala "na maminku" pozor. Vše to vyvrcholilo ponory na Manta point a dvou dalších lokalitách. Jinak manty jsou krásný, elegantní a obrovský podvodní letadla s křídly ptáků a vznášet se s nimi pod hladinou je neskutečný a nezapomenutelný zážitek, který nám všechny strasti bohatě vynahradil.
A tak jsme to nakonec všechno my dvě, maminy lehce přes padesát, vybaveny dobrodružnou povahou a vyrazivší na Bali nadivoko bez cestovky a velkého plánování, přežily a užily si to v rámci možností i našeho stavu báječně. Bylo to moc fajn a tak tentokrát vám všem přeju „vždycky šťastný vynoření!!
Příště: Bali V. – Pár dalších dnů a setkání s "malým bělocípým"
Předchozí: Bali I. – III.
