Vatikánské shromažďování.

Papež František v boji o světskou spravedlnost a lidskou solidaritu asi narazí. Na solidaritu katolické církve s chudými, v podobě nějaké materiální pomoci. Musí stačit pomoc duševní.

Jen se čekalo, kdo to řekne nahlas a celou věc „katolicky“ začne rovnat. Nepřekvapuje, že bez servítků a jako první se ozval polský sbor biskupů – který má kolem sebe omotané celé Polsko a mnohdy má větší vliv než samotná vláda – kdy ve svém velikonočním prohlášení sděluje věřícím a nepřímo i papeži, že katolická církev není žádnou charitativní organizací. Zdůrazňuje, že materiální potřeby lidí v nouzi dokážou podstatně lépe uspokojit jiné organizace než církev. Další odůvodnění takového postoje je velmi výmluvné.

„Papež František chce chudou církev pro chudé, to však neznamená, že ji zbaví lidí bohatých, ani to, že se začne zbavovat kulturních památek nashromážděných Vatikánem za uplynulé dva tisíce let,“ prohlásil během nedělní mše varšavský arcibiskup Kazimierz Nycz. Bylo by zajímavé vysvětlení, jaký byl začátek toho církevního shromažďování a kdo ho vlastně začal. Bohatí, nebo chudí? Kdo a jak pokračoval v průběhu následujících dvou tisíc let je nechvalně známé.

Kardinál Dominik Duka má k tomu poměrně zajímavý přístup, spočívající ve vzájemném posouzení posledních tří papežů. Jan Pavel II. měl před sebou velkou výzvu, kterou přijal; svobodný svět a pád komunistické diktatury. „Ať se to soudruhům líbí, nebo ne, tak to bylo“. Snad jen dodat, že nepolitická církev zabodovala v politických systémech.

Dle kardinála Duky se Benedikt XVI. najednou ocitl ve světě, kde takové základní hodnoty jako svoboda, odvaha, věrnost se zdají být zbytečné. Přišla i jeho únava, celá řada problémů, přibyly mu roky a cítil, že svět je jiný. K tomu je nutno dodat, že se sice snažil bojovat, ale ten svět – hlavně církevní - byl natolik jiný, že to vzdal a neočekávaným způsobem odstoupil. Lépe řečeno byl spíš odstoupen a to, co uvádí pan Duka, je pouze církevní mystifikace.

Jak se zdá papež František o tom jiném světě něco ví, a má snahu ho napravit. Svět, ve kterém žijí církevní hodnostáři. Svět přepychu a nebývalých okázalostí.

Možná ani komunistům až tak nevadilo že došlo k pádu jejich diktatury, jak začíná vadit katolickým hodnostářům vidina skromnosti, kterou začíná prosazovat papež František. Sílí hlasy v církvi, které nemají zájem na dosavadní dvoutisícileté minulosti nic měnit a naopak zachovat zažité.

Chudým slovo, bohatým bohatství. Vatikánské shromažďování na pokračování. Jak dlouho, při tomto rozporu nehmotného a hmotného, se hmotný zástupce nehmotného Boha – papež František - na své pozici udrží?

Historicky by nebyl prvním, kdo svou pozici neudrží, ale mohli bychom se dočkat historického prvenství v jiné podobě. Nového papeže, odpovídajícího kádrového profilu katolické církve a dvou papežů emeritních.