Platíme chod státu, nebo rodiny politiků a úředníků?

Placení daní je povinností, jejich použití tajemstvím? Co má znamenat odmítnutí svobodného přístupu k informacím ohledně platů našich úředníků, když jdou z peněz daňových poplatníků?

Máme to v Česku nějaké podivné účetnictví, když se neplní jeho podstata - má dáti, dal. Co máme dát na oltář vlasti víme a je to dokonce velmi zdůrazňovaná informace ze strany státu pro odůvodnění výše daní, aby se pokryly náklady na jeho chod. Bohužel schází informační koncovka o jejich použití a kolik skutečně činily. Hlavně u proplácení mezd a odměn státních úředníků. Ona sice informace je, ale je považována za věc soukromou. Podivné vysvětlení tohoto stavu se dostává od šéfa tiskového odboru vlády Jana Hrubeše.

„Je všeobecně známo, že údaje vztahující se k soukromí veřejně činných osob zpravidla vzbudí zájem veřejnosti, která je velice citlivě vnímá a hodnotí daleko kritičtěji, než kdyby se jednalo o údaje týkající se řadových občanů a tak Úřad vlády rozhodl upřednostnit ochranu soukromí před právem na veřejnou kontrolu hospodaření. “

Vysvětlení dle zavedené tradice a zvyklostí, v duchu omezení a tím porušení práva svobodného přístupu k informacím? Tak to zní poměrně zajímavě a zvlášť v dnešní době, kdy se právo a povinnost přetřásají na všech úrovních a přesto si někdo, aniž k tomu má oprávnění, přisvojuje právo na „neinformaci“.

Došlo vše až tak daleko, že ze státního si státní udělali soukromé a tím odůvodňují odepření informací ze zákona? Tak trochu to rozum nebere a jak to vypadá, ve velmi podivných praktikách o dodržování zákonů se asi bude pokračovat v duchu zavedeného a zaběhlého. Ze zvyklosti. Ale o čem se potom ve skutečnosti mluví a co se nakonec dělá? Tak to není normální stejně tak, jako soukromé financování státních úředníků z veřejných prostředků - daní občanů.

To nemá s kvalitou chodu státu absolutně nic společného. Spíš naopak se nekontrolovatelně a úplně zbytečně vyhazují peníze, které by mohly být použité daleko prospěšněji a účelněji. Rozhodně ne na udržení rodinných nadstandardů našich politiků a státních úředníků.

Odůvodnění jejich platů a dokonce i jimi samými je někdy  vůči občanům Česka až provokativní. Mají velké dluhy na hypotékách a k tomu potřebují i platy. Možná na tom mají velký podíl veřejné peníze, které považují za své a bez kterých by těžko spláceli.

Jak dlouho ještě se budou státní peníze považovat za soukromé, o kterých se neposkytnou informace občanům ze zákona a Úřad vlády bude upřednostňovat ochranu soukromí před právem na veřejnou kontrolu hospodaření?

Ale to přece nejsou peníze soukromníků, jsou to peníze daňových poplatníků, se kterými se jedná jako s podřadnými zaměstnanci našich přespříliš soukromých politiků a úředníků.