Historická vsuvka - Černé zlato

Na Ostravsku mám několik známých. Když se jich zeptám, jak se jim tam žije, odpoví, že dobře. Pokud bych se zeptala bývalých horníků, možná by řekli něco úplně jiného a jinak.  Ano, je to region razovity.

Když jsem procházela okrajem Ostravsko-Karvinské pánve, viděla jsem snad víc nápisů „soukromý majetek, vstup zakázán“ a méně úsměvů, než za celou cestu po hranicích od Železné Rudy. Ale to je jenom vnější pohled. Ve skutečnosti je to podle mne region plný kontrastů. Krajina ovlivněná těžbou uhlí a těžkým průmyslem a současně na dohled od krásných lesů a hor Beskyd. Pestrá sociální skladba namíchaná z obtížně přizpůsobivých nebo sociálně slabých obyvatel až po více než dobře zajištěné lidi žijící v luxusních domech.

Pro mne je neuvěřitelně zajímavá historie Karvinska, především to, jak se změnily původní obce Karviná, Solca, Fryštát a Louky nad Olší v průběhu tří, čtyř generací. Stačilo k tomu jediné – zahájení hlubinné těžby černého uhlí.

Černé zlato

K prvnímu nálezu kamenného uhlí v Karviné došlo v roce 1776, kdy se tehdejší majitel karvinského panství hrabě Jan Edrman Florian Larisch pustil do kutání uhlí a železné rudy. Na vrchu Čechovice u Karviné se mu podařilo objevit dvě nad sebou ležící kamenouhelné sloje. Po několika neúspěšných pokusech se soustavný rozmach těžby datuje od roku 1794.

 Zájem o těžbu uhlí nastal ve druhé polovině 18. století, kdy v souvislosti s rozvojem průmyslu a stavebnictví hrozil nedostatek dřeva a ještě více vzrostl ve století devatenáctém, kdy k poptávce přispěla stavba železáren i výstavba železnice.  Po založení Vítkovických železáren (1828) a napojení zdejšího revíru na železniční trať z Krakova do Vídně (1847) tak došlo k dalšímu zvýšení objemu těžby a současně k bouřlivému růstu průmyslové výroby.

To přilákalo do regionu nejbohatší investory té doby. Rod Rotschildů se stal majitelem Vítkovických železáren (1847-73), Habsburkové, resp. Těšínská komora spravující majetek rodu Habsburků, vlastnili Třinecké železárny (1836 -1906) a Larischové se v té době dostali, díky příjmům plynoucím z těžby uhlí, mezi špičku evropské šlechty.

Začaly vyrůstat desítky těžních věží, koksových pecí a komínů. Původně řídce osídlený zemědělský kraj zalidnili noví pracovníci z Rakouského Slezska, Haliče, Moravy a dalších míst.  Za dvacet let (1869-1890) se počet obyvatel Karviné téměř zdvojnásobil (z 8 900 na 16 305 obyvatel) a za dalších dvacet let (1910-1930) znovu (z 29 880 na 37 645). Z původní zemědělské obce Karviná, která se rozkládala podél silnice směřující od Ostravy k polským hranicím, se stalo hornické město. Většina obyvatel mluvila polsky a/nebo slezským nářečím, úředním jazykem byla němčina.

V okolí dolů a továren vyrůstaly dělnické kolonie. Jejich součástí byly i hospody, obchody a pekárny. Nárůst počtu obyvatel připomínal zlatou horečku na Klondiku. Jen zlato bylo černé. Nově příchozí museli počítat s těžkou dřinou, měli ale šanci na přijatelný výdělek a střechu nad hlavou.

Středem Karviné, (v průběhu let měnila jméno na Karvina, Karwina, Karwin, Karvinná) v té době byl „starý“ zámek a kostel sv. Petra z Alkantary (1736). Ve staré Karviné (nyní Karviná-Doly) nechyběl ani pivovar, školy a výstavní budovy okolo hlavní ulice. Ke vzniku náměstí ale díky překotnému růstu města nikdy nedošlo.

Rychle rostoucí hornické město spolklo i nedalekou obec Solca. V roce 1873 si zde postavil zámek (tzv. Nový zámek) hrabě Jindřich Larisch-Mönnich a nedaleko od zámku dal vystavět rodinnou kapli. Další zámek jim pak patřil i v nedalekém Fryštátě.

Vznik Československa a rozdělení Těšínska

Jak bohatá nevěsta je Slezsko, se ukázalo při vzniku Československa.  K vyhlášení republiky došlo 28.října 1918 a už o dva dny později byla slezskými Němci vyhlášena provincie Sudetland v západní části Slezska a téhož dne polská reprezentace sdružená v Národní radě Těšínského knížectví vydala prohlášení požadující připojení celého Těšínska k obnovenému Polsku.  O dva dny později polská vojska obsadila Těšínsko. Požadavky Polska (a Německa) v zásadě odpovídaly jazykovému rozložení obyvatel.  Česká strana naopak požadovala vést hranici v historických mezích Koruny české, tedy připojení slezského území bez ohledu na jeho jazykové složení.  Těšínsko po vojenském zásahu polské armády prozatímně připadlo Polsku. To v lednu naplánovalo volby a odvod branců do armády i na prozatímně drženém území. Tyto neshody vedly k česko-polské  „Sedmidenní válce“ (23.1.-30.1.1919), která byla zastavena až na nátlak zemí Dohody (tj.25 členné válečné koalice).

Jednání za československou vládu na pařížské konferenci vedl Beneš a nelze neobdivovat, že měl, promiňte mi ten výraz, „koule“ jednat proti vůli obyvatel území, kterých se to týkalo, a současně ve vyšším zájmu Československa. Konečné vymezení hranic bylo ukončeno až rozdělením Těšínska v červenci 1920. Československé straně připadl ostravsko-karvinský revír a část Těšína za řekou Olší a především pak strategická Košicko-bohumínská dráha. Na průběh mezinárodních jednání měli údajně vliv i Larischové a další významní vlastníci dolů a hutí. Zdá se to být logické - bez napojení podniků na železnici by byly jejich obchodní zájmy značně poškozeny.

Je třeba ale říct, že česká strana nejednala s obyvateli polské národnosti v rukavičkách.  Je zdokumentováno, že docházelo k vyhánění polských obyvatel z jejich domů. Týkalo se to jak horníků, agitujících pro polskou věc, tak i inteligence – například některých profesorů Těšínského gymnázia.

Karviná (v té době psáno Karvinná) zůstala tedy na území nově vzniklého Československa. Koncem třicátých let si černé zlato začínalo vybírat svoji daň. Území pod městem bylo poddolované, budovy v dělnických koloniích vlhké a popraskané vlivem poklesu terénu a vzestupu hladiny podzemních vod.

Druhá světová válka

Nově vzniklá hranice zpřetrhala historické obchodní vazby na Polsko i vazby lokální, kdy se úředním jazykem stal český jazyk.  Politického napětí, které vyvrcholilo v roce 1938 požadavkem Německa na vydání československého pohraničí, využila v roce 1938 polská vláda, která požadovala vydání území Zaolší. Dne 1. října 1938 polská vojska obsadila požadovaná území, včetně Karviné.  Docházelo k masovému vyhánění českých obyvatel z jejich domů. Karviná ale polskou zůstala jen necelý rok, kdy se po porážce Polska Německem ocitla na německém území. Pronásledováni byli občané polské národnosti, tisíce jich byly odsunuty do pracovních táborů.  Stejně tak došlo k odsunu tisíců občanů české národnosti z území Sudet.

V době druhé světové války byli na klíčová místa v dolech dosazeni němečtí pracovníci a drancování uhlí pro válečný průmysl pokračovalo závratným tempem. Přibývalo také pracovních sil - totálně nasazení horníci a váleční zajatci. To vše přispívalo k dalším proměnám města.

Socialismus

Po roce 1945 došlo k odchodu totálně nasazených pracovníků i odsunu Němců.  Bylo potřeba zabezpečit nové pracovní síly.  S nástupem socialismu po roce 1948 byli na práci do dolů posíláni  politicky nespolehliví a inteligence na převýchovu. Současně byly prováděny masové nábory zaměstnanců. Za období let 1948-1964 přišlo do OKR 591 000 pracovníků a 559 000 jich za tu dobu odešlo.

V roce 1948 byly spojeny obce Fryštát, Karvinná, Darkov, Ráj a Staré Město, vnikla tak nová Karviná. Centrem města se stala část Fryštát a původní centrální část Karviná-Doly zanikla. Posledním svědkem původního města je už jen kostel sv. Petra z Alkantary, který se vlivem poddolování vychýlil. Šikmý kostel se tak stal mementem a současně i názvem románové kroniky Karin Lednické.  Stejnojmenná kniha citlivě a nestranně zpřístupnila složitou historii Karvinska širokému okruhu čtenářů. I proto se stal kostel sv. Petra z Alkantary vyhledávanou turistickou památkou.

Jak se žilo za socialismu horníkům, popisuje skvělá kniha rozhovorů Kamily Hladké „Hornické vdovy“. Neposuzuje, nehodnotí, jen popisuje. Vzácně to byl model „faral tata, fara syn“.  Většinou šli dobrovolně za prací v dolech mladí lidé bez většího vzdělání, kteří chtěli byt a slušné peníze. Šachta se postará. Někteří za to zaplatili zdravím, jiní životem. Šachta se postarala. Stačilo to ale?

Zaniklá krajina

Od padesátých let se začala měnit i karvinská krajina. Začaly mizet hornické kolonie, školy, domy, v roce 1953 byl zbořen zámek Larischů v Solce.

Těžba probíhala v poměrně malé hloubce s velkou mocností slojí, které se dobývaly hlavně na zával, což způsobovalo obrovské poklesy na povrchu. Zmizela tak původní Karviná II, část Darkova, Louky a další.

Začaly se vyskytovat kuželovité haldy a poklesové oblasti se začaly plnit vodou. Tyto zaplavené kotliny pak byly využívány jako odkaliště při praní uhlí.

Po roce 1990 došlo k útlumu těžby, která přestala být ekonomicky udržitelná. Posledním činným dolem na Karvinsku je tak důl ČSM, kde byla těžba prodloužena do roku 2025, s možným přesahem do roku 2026.

Za posledních 20 let ubylo v Karviné přibližně 30% obyvatel, nezaměstnanost je přibližně 10% a jen 7% obyvatel má vysokoškolské vzdělání. Jistě je mnoho míst, kde jsou na tom obyvatelé hůř. Ale je zřejmé, že sociální skladba Karviné není ideální.  Díky historii už víme, proč tomu tak je.

Nynější území Karviná-Doly je planina s listnatými lesíky a křovinami, odkališti, těžními věžemi a zbytky průmyslových objektů hlubinných dolů. Vzniká zde nová divočina.

Karviná-Doly má potenciál na vznik přírodě blízkého území, kde je možné skloubit turisticky zajímavé industriální objekty s krajinářsky a přírodovědně zajímavým územím s pozůstatky po těžbě.  Je otázkou, zda se jí tento potenciál podaří naplnit.

(Zdroje: Wikipedie, www.zdarbuh.cz, www.odbory-sho.cz, www.zaniklekrajiny.cz, www.trz.cz, www.vitkovice.cz, www.karvina.cz, www.laznedarkov.cz, Velký historický atlas českého Slezska, Dějiny zemí Koruny české, www.okd.cz, www.obcevdatech.cz a další)