Cesta na Velký Roklan byla vlastně pohodová. Tedy v porovnání s naším výstupem na Malý Roklan. Lidí na vrchol šlo dost, ale většinou zůstali na vrcholu a pak se vraceli stejnou cestou zpět. Slunce ostře bodalo.
Začala jsem kamarádce závidět její vlající šál omotaný kolem krku a rukou. Sice se jí můžu smát, že vypadá jako indiánská babička, ale na rozdíl ode mne si nespálila ruce. Vrcholek hory zahalily mraky, počasí slibovalo změnu.
Dolů na Roklanské jezero už nás nepokračovalo mnoho. Předběhl nás sportovně vyhlížející postarší pán, my jsme naopak předešly paní, která k němu patřila. Šla v kamenitém terénu pomalu a opatrně.
Výhled na Roklanské jezero lákal k zastavení.
Pán zmizel z dohledu. Odbočila jsem k Roklanské kapli. Tu jsem si chtěla vyfotit, protože na stejném místě byl vyfotografovaný pan Klostermann asi tak před sto lety.
Kaplička vypadá stále stejně. Jen v té době se dalo dojet ke hranicím z české strany kočárem. V Roklanské hájovně turisté přespali. Dámy jely v dlouhých sukních. Kočár zastavil tam, kde se z cesty stala pěšinka. Pánové dámy chvílemi přenesli přes několik bažinatých míst na stezce a dál už se šlo procházkou až k Roklanské kapli. Tomu říkám romantické cestování!
To nyní máme cestu z Čech o dost delší a v dlouhé sukni by to byla celkem dřina. Ale snad to ani není špatně. Z české strany je Šumava víc ponechána přírodě a i to má své kouzlo.
Chvílemi jsem na kamarádku čekala, starší dáma nás vždy došla, prohodily jsme pár vět. U rozcestí vedoucí k jezeru jsem opět počkala, domluvily jsme se s kamarádkou, že nás honí čas a k jezeru jsme nešly. Paní nás následovala. Na další křižovatce jsem opět počkala. Také paní dorazila a ptala se, zda jsem neviděla jejího manžela. Bohužel neviděla a tak jsme šly společně dál. Cesta se vynořila z lesa a pokračovala můstkem přes potok. Tady byla luxusní koupelna.
S kamarádkou jsme se zde zastavily, shodily batohy, paní šla dál. Pár metrů od cesty vytvořila říčka tůňku, kolem kameny porostlé mechem. Koupelna jako pro lesní vílu. Protože jsme za celou dobu nikoho kromě té starší paní nepotkaly, bez obav jsme se svlékly a ponořily do vody.
Byla jsem rychlejší, opustila koupelnu jako první. Usušila jsem se, oblékla se a šla si obout boty k cestě a batohu. Kamarádka právě po vzoru Botticelliho Venuše vystupovala z lázně, když kolem probíhal pán, náležející k té starší dámě. Ptal se mě, zda jsem paní neviděla. Pochopitelně jsem odpověděla, že ano, ukázala mu směr a snažila se moc nesmát. Nevím, co viděl z té Venuše tam za mnou v potoce, ale určitě měl jiné starosti, uháněl dál.
Příjemně osvěžené jsme pokračovaly k našemu dnešnímu nocovišti. Kempovat se na území národního parku nesmí, ubytování jsme neměly, zvolily jsme tedy za ubytovnu turistický přístřešek. Dorazily jsme tam právě s padající tmou. Byly jsme tak unavené, že nám bylo dost jedno, jestli tam smíme nebo nesmíme přespat. Přístřešek je to pro turisty, turisté jsme, tak co. Navíc se zvedal vítr a začaly padat první kapky deště.
