Na podzimní cestu do hor jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Mým největším sportovním výkonem v létě bylo sníst čtyři zákusky na dovolené. Do dalších sportovních výkonů jsem se nepouštěla, žádný složitý itinerář jsem nevyráběla.
Stejně jsem si jím posledně mohla klidně vycpat boty. Byl by posloužil lépe.
Ostatně do velehor jsem se nechystala. Chtěla jsem si jen projít Rychlebské hory a Králický Sněžník, žádná velká exotika.
Rychlebské hory mi už před lety vychvaloval ultramaratonec, se kterým jsem se zapovídala v Novohradských horách. Od té doby jsem se o nich dočetla, že jsou „utajovaná perla“, že jsou to „opuštěné hory“ a „hory pro samotáře“. Když jsem se zeptala několika svých známých, tak všichni už v Rychlebských horách byli. Moc utajené hory to tedy nebudou.
Počkala jsem, až z hor zmizí letní turisté a dorazí podzim. Překvapivě zůstalo i letní počasí, ale spoléhat jsem se na to nechtěla. Věděla jsem, že v Rychlebských horách najdu několik pěkných přístřešků, hodně vodních zdrojů a málo příležitostí k dokoupení zásob. Zabalila jsem si tedy hamaku a tarp místo stanu, batoh vážil v základní váze přijatelných 6,3 kg a s jídlem a vodou se bohatě vešel do 10 kg. Boty dobré značky a mizerné kvality, které jsem si koupila v Opavě, když jsem prochodila ty předchozí, jsem nahradila osvědčenými botami Topo terraventure. Těsně před odjezdem jsem od manžela dostala předčasný dárek k narozeninám – úžasné sportovní hodinky, které si umí zapamatovat mnohem víc, než já. Například vědí, kde jsem vyhodila kotvu – kdybych ji s sebou měla.
V Rychlebských horách jsem měla víc cílů, než času. Věděla jsem, že určitě nestihnu navštívit všechna zajímavá místa, ale že si to alespoň udělám zajímavé. To mi jde docela dobře. Stačilo jen dojet tam, kde jsem naposled končila – do Jeseníku, přejít pár kopců, pak už jen nahoru, dolu, doprava a vlevo po hřebeni pořád rovně na Králický Sněžník. Nic složitého.
Do Jeseníku jsem dorazila v horkém podzimním odpoledni. V kalendáři podzim, počasí letní a já byla uvařená už po celodenní cestě vlakem. Stoupání k Lázním Jeseník to nevylepšilo.
V polovině kopce jsem se zastavila ve stínu pod stromy na místě bývalého popraviště u památníku čarodějnických procesů. První vlna čarodějnických procesů začala v roce 1622 právě ve městě Jeseník. V době dobytčího moru obvinil svoji manželku jesenický městský pastýř z čarodějnictví a tak byla Barbora Schmied mučena, doznala se a obvinila desítky dalších lidí. Kolotoč obvinění, mučení a upalování se rozjel. Mnozí obvinění pocházeli z obcí okolo Jeseníku a Zlatých Hor. Přesný počet odsouzených není znám. Odhaduje se, že mezi roky 1622-1684 bylo zatčeno, vyšetřováno, mučeno a nakonec z větší části i popraveno 246 až 314 obyvatel Jesenicka. Mezi oběťmi převažují ženy, a to až z 98 %. Obviněním člena rodiny ale byla postižena rodina celá – na cti, řemesle i majetku. Náklady na soudní procesy byly vysoké, obvinění pocházeli ze všech společenských vrstev. Historikům se nepodařilo potvrdit domněnku, že by procesy byly motivovány snahou měšťanů a vrchnosti získat majetek odsouzených. Často se nepodařilo z majetku pozůstalých vymoci ani náklady na soudní výlohy a popravu. Důvodů pro rozšíření nákazy čarodějnického pronásledování bude patrně více. Svoji roli hrála uzavřenost území a vzdálenost od správního centra ve Vratislavi a především obrovská chudoba následkem třicetileté války. Oblast Jesenicka byla opakovaně pustošena vojsky, za kterými přicházela epidemie moru, neúrody a hladomoru. Místní lidé potřebovali najít viníka- čarodějnice. Hon na čarodějnice byl nejprve omezen a pak i zastaven až na nátlak vzdělaných vratislavských biskupů Karla Ferdinanda a především jeho nástupce Leopolda Viléma. Byla to opravdu temná doba v temném kraji… (Podrobněji viz Michaela Neubauerová: Čarodějnické procesy na Jesenicku).
Bylo horko, po cestě mě čekalo několik pramenů. Zatoužila jsem napít se z Geniova pramene, ale byl vyschlý. Voda došla, chápu, tady by chtěl pít každý.
Lázněmi Jeseník jsem jen proběhla, což byla možná škoda. Na rozdíl od města Jeseník je nepostihla brutální socialistická přestavba a místy si zachovaly kouzlo starých časů – krásné hrázděné lázeňské domy. Lázně založil Vincenc Priessnitz (1799-1851) vlastně náhodou. Pocházel z rodiny místního chalupníka, od útlého mládí se musel starat o hospodářství, kde si přivodil těžký úraz. Vyléčil si jej zábaly a to ho přivedlo na myšlenku hydroterapie. Léčba vodou a pohyb na zdravém vzduchu pomáhali nejprve místním lidem a později i pacientům z celého císařského mocnářství. V kraji, kde do té doby obživu poskytovala jen chudá políčka, lesy a těžká práce v dolech, se podařilo zhodnotit snadno dostupné komodity - čistou vodu a vzduch.
Z lázní jsem odbočila na cestu vedoucí k vyhlídce Medvědí kámen, doplnila jsem vodu z Mariina pramene a pospíchala v horkém odpoledni dál. Čas jsem měla skvělý, šlo se krásně a rychle. Odbočku na Medvědí kámen jsem tak pochopitelně přešla. Většinou se nevracím, ostatně v mapě vedla pěšinka napříč vrstevnicemi přímo k vyhlídce, uvěřila jsem mapě a vyrazila kolmo vzhůru.
Pěšinka byla docela pěkná svážnice, pak se změnila ve stezku pro zvěř a nakonec ji spolklo kamenité suťovisko zarostlé hustým lesem. V duchu jsem si vynadala a funěla vzhůru. Batoh se zachytával v hustém porostu, kameny zakryté listím klouzaly. Moje funění muselo být slyšet na kilometry daleko. Představovala jsem si, jak na vyhlídce stojí vyšňoření důchodci z lázní a čekají, až se objeví ten divočák z houští pod nimi. Když jsem se na vyhlídku konečně vyškrábala, nikdo tam naštěstí nebyl.
Sundala jsem propocený batoh a vyklepala jehličí z vlasů. Hezká vyhlídka to byla, to ano. Ale chytré řešení to nebylo. Bylo jasné, že Geniův pramen by se mi býval hodil. Někdo si cestování umí udělat hezké, nosí si mlýnek na kávu, moka konvičku a kochá se výhledem. Zato já si umím udělat cestování zajímavé!
Pokochala jsem se vyhlídkou na Rychlebské hory a pokračovala přes kopce, na kterých se potkává Hrubý Jeseník se Zlatohorskou vrchovinou. Další vodu jsem doplnila u pramene Pokroku.
Pokrok by se mi také hodil, čas uháněl a já potřebovala stihnout dorazit za světla k některému z plánovaných míst přespání. Cesta se změnila v kamenné řečiště, občas jsem přelézala pokácené stromy. Raději jsem si nezašla ani k romantickému lomu Vycpálek a pokračovala nejkratší cestou k Andělským domkům. Kousek před nimi u lesa stálo staré auto, v něm spící děda, vzápětí se z houští vynořila babička s náručí plnou hříbků. Tomu říkám houbaření!
Od 18. století se tady těžil křišťál na výrobu suvenýrů pro lázeňské hosty. Dnes po těžbě zůstaly v lesích jámy, kde se hříbkům zjevně dobře daří. Samotné Andělské domky byly jen malou osadou chudých chalup a domků, kde dřív musel být život hodně těžký.
U hlavní silnice jsem minula kapličku, která svůj žulový původ nezapře. Žulou byly dlážděné dokonce i některé lesní cesty, po kterých jsem šla. Není divu, když nejbližší městečko se jmenuje Žulová.
Odbočila jsem na neznačenou cestu a po ní vzhůru až na vrchol Boží hory. Tu jsem si vybrala jako jedno z možných míst na přespání. Na hoře Olivetské už jsem byla, ale tam by mě pod olivovníky přespat asi nenechali. Zato přístřešek na Boží hoře k přenocování přímo lákal.
Obešla jsem kostel, který je celkem nový - z roku 1880, ale pro návštěvníky uzavřený, obešla jsem i krásně upravený vrcholek hory s lavičkami a přístřeškem. Usadila jsem se v přístřešku a sledovala západ slunce nad Rychlebskými horami. Za odpoledne jsem ušla sice jen 17 km, ale stačilo mi to. Dál už jsem jít nechtěla, jen jsem sledovala západ slunce. Velká krása to byla!
Postupně se zapadajícím sluncem přicházely dvojice a každý z nich se mnou prohodil několik slov – česky nebo polsky. Úsměv, pozdravení, pár slov. Tohle mi při předchozí cestě po Karvinsku opravdu chybělo.
Nejdéle jsme se zapovídali s dvojicí ve středních letech a s pejskem. Paní viditelně zaujala myšlenka na přespání venku, bylo jasné, že ji to láká. Ano, je to nakažlivé. Musela jsem se usmívat. Možná ji za pár měsíců někde na cestách potkám.
Slunce definitivně zmizelo za horami, i poslední dvojice polských mládenců dopila svá piva a odešla.
Ochladilo se a brzy padla tma. Podzim už bylo cítit ve vzduchu. Ustlala jsem si na široké lavici a za chvíli usnula. Ze spánku mě vytrhl výkřik sovy, která vyletěla z kostelní věže na lov. Už jsem znovu usínala, když se zvedl studený vítr a lomcoval přístřeškem. Byla jsem ráda, že jsem nespala v hamace. Měla bych spaní jako na rozbouřeném moři.
Nebylo to spaní ideální a do romantiky mělo daleko. Už jsem se vyspala i lépe. O tom ale raději nikomu vyprávět nebudu a zůstane to jen mezi námi. Ten západ slunce za to stál!
