V noci mi žádné horko nebylo. Tarpem profukoval vítr a já opět vzpomínala na svůj teplejší spacák. Zato ráno mi to vynahradilo. Bylo krásně. Mám ráda snídaně s výhledem.
Další cestu podél hranic jsem si užívala. Ten úsek mám ráda, měla jsem už celkem lehký batůžek a žádné puchýře.
Cestu pro pěší z Knížecích Plání na Strážný jsem si pro sebe už kdysi pojmenovala Cestou smíření. Lemují ji obnovená boží muka připomínající původní obyvatele, kamenné tarasy ukazují, kde byly původní pastviny, zbytky kamenů z pobořených domů ukazují, kde lidé žili a staré ovocné stromy svědčí o těch, kteří je kdysi zasadili….. Ale není to krajina smutná, naopak, je krásná. Pokaždé mě ta cesta nutí k zamyšlení.
Kamarádka má ten úsek taky ráda. Ale chůzi si moc neužívala. Bylo vidět, že ji bolí každý krok.
Hopkala jsem chvíli před ní, chvíli za ní a vesele vrkala o krásách dnešního dne. Moje kamarádka je nejenom statečná. Má i božskou trpělivost. Odolala a nepraštila mě hůlkou!
Kráčela v rytmu karavany jdoucí pouští a tiše trpěla. Asi to viděli i kolemjdoucí. Kdo nás potkal, soucitně s ní pohovořil nebo alespoň s účastí pozdravil. Tedy ne, že by mě nezdravili. Nebo mi neodpovídali na pozdrav. Ti slušně vychovaní… Ale rozhodně mě nikdo nelitoval! A to mám asi o polovinu kratší nohy, než má kamarádka! O kolik kroků musím udělat navíc! A ty nohy jsou o dost starší, než jsou ty kamarádky! Nejenom, že mě nikdo nelitoval, ale ještě se mě ptali na cestu. Nechápu…. Copak já vypadám jako nějaký turistický průvodce? Já, třasořitka, která včera vzdala cestu na Luzný?!
Ráno bylo krásné. Šly jsme pohodovým tempem, občas jsme se kochaly výhledy. Stejně pohodově šel i mladý pár našich spolunocležníků. Chvíli jsme šly napřed my, pak nás zase předehnali oni. Nakonec jsme šli společně. Byli moc fajn. Někoho mi připomínali…. Tak nějak jsme před desítkami let cestovali my s mým mužem.
Měli už něco nachozeno, podle vybavení žádní nováčci. Probrali jsme zkušenosti s vodními filtry, byla radost s nimi mluvit. Ani jsme si nevšimli, že se nebe zatáhlo těžkými černými mraky. Zvedal se vítr. Sotva jsme si stačili natáhnout ponča a pláštěnky, dalo se do lijáku. Ten přešel do krupobití. Zalezli jsme na okraj cesty pod stromy a čekali, až se to nadělení přežene.
Za chvíli se mraky roztrhaly, krupobití ustalo, pak i déšť. Ochladilo se. Pokračovali jsme společně dál. Po cestě jsme narazili na téma nocoviště ve Strážným. Cudně jsem se zapýřila a přiznala, že kamarádka předem objednala nocleh v turistické ubytovně ve Strážným. Měly jsme své zkušenosti. Na nocovišti ve Strážným jsem po dešti už spala. Jde to, ale že bych to musela mít za každou cenu… Postel a teplá sprcha mají své kouzlo.
Naši spolucestovatelé statečně odmítli lákadlo teplé a suché postele. Tak jsem je alespoň nalákala na zmrzlinu do krámku pana Žáka.
Ne snad, že bychom se potřebovali ochladit. To už zvládla změna počasí. Ale taková domácí zmrzlina udělaná s láskou hřeje hned dvakrát: na duchu i na těle. Cukry udělají také svoji práci.
Do krámku pana Žáka se vracím pokaždé ráda. Baví mě pozorovat, jak přibývá vybavení zmrzlinárny, jak vylepšují upoutávku na nabídku zmrzliny, jak mění sortiment, jak přibývají zákazníci. Moc jim přeji, ať se jim daří. Pokud by jim snad někdo záviděl, tak ať si představí, že přes den prodává v krámku a v noci vaří zmrzlinu. To se dá dělat jenom z lásky.
V ubytovně bylo teplo a sucho, venku za okny se zase rozpršelo. Kolik radosti dokáže udělat taková teplá sprcha a horká polévka! V podvečer ubytovnu zaplnila veselá partička turistů, které déšť umyl už cestou a o další sprchu také nestáli.
My jsme šly spát brzy. Druhý den nás čekal poslední úsek – do Nového Údolí. Není to dlouhé, jen jsme chtěly stihnout rozumně vlak domů.
