Začala jsem se těšit na další kus cesty po hranicích. Byla jsem zvědavá, jak se chodí Slezskem i jak to chodí ve Slezsku. Osud jsem tím asi náramně pobavila.
Koleno mi už dovolilo lyžovat i pobíhat po lesích. Zima byla mírná, lyžování krátké. O to víc jsem si užívala běhání. S prvními jarními dny jsem si vyběhala parádní virózu. Sotva jsem se z ní dostala, tak dorazila další. Kondice roztála jako sníh na jarním slunci. Další z lekcí trpělivosti a pokory.
Využila jsem čas alespoň k odlehčení vybavení. Pečlivěji než kdy jindy jsem plánovala další cestu. Nechodím podle tras, které připraví jiní. Cestu podél republiky si volím sama. Nemohla bych tedy vynechat okraj Ostravské pánve. Přesto, že to není právě krajina, kam chcete jet na dovolenou. Pokud tedy nejste fanouškem odkališť, dolů a továren. Já se tam ale těšila. Je to krajina jiná, nemilovaná, temná, zajímavá.
Zatím jsem místo chození jen zírala do map a knížek. A od svého okolí dostávala otázky: Proč nepíšeš? Psát blog jsem začala před lety pro sebe a pár přátel, kteří chodit s batohem nemohou. Teď nebylo co psát. Je pravda, že po cestě spíš v krmelcích? Ne, ne tak docela. Ačkoliv… V čem chodíš, spíš, vaříš, kolik ujdeš za den…? Jako by se ze mě stal odborník cestování pěšky, na hiking. Jako bych já mohla někomu radit. To určitě ne.
Učím se s každou cestou. Svému mladšímu já bych proto pár nevyžádaných rad dala. Třeba se budou hodit i někomu jinému. I kdyby to pomohlo jen jedinému člověku, budu ráda.
- Kondice: jednodenní cesta s batohem je hezký výlet, více dnů za sebou už je slušný sportovní výkon. Je dobré předem zapracovat na kondici. Ideálně hodně chodit, cvičit, běhání se taky hodí, ale zaměstná jiné svalové skupiny.
- Nepřepálit začátek: je dobré zvyšovat počet kilometrů postupně. Není ostuda jít za den 15-20 km a užít si to. Postupně zvyšovat zátěž podle kondice. Jestli se tím já řídím? V přepálení začátku jsem mistr! Proto především pro mne platí bod 1.
- Vybavení: je dobré se podívat na vlogy a blogy těch, kteří prošli kontinenty. Zkušenosti jsou ale do značné míry nepřenositelné. Co funguje jednomu, nemusí fungovat jinému. Snadná řešení a jednoduché cesty k cíli nevedou. Výsledné vybavení je vždy kompromisem mezi váhou, cenou, mírou komfortu a užitnou hodnotou. To spolu s fyzickou kondicí dává rovnici o mnoha neznámých. Tu si musí každý vyplnit podle svých možností. Inspirovat se dá, opisovat nemá smysl. Nahrazovala jsem své staré vybavení postupně, ale určitě bych sama sobě doporučila už před první cestou pořídit jiný batoh i boty. Ušetřila bych si odřená záda a modré nehty na nohou.
- Boty: nikdy (už) nepůjdu v pevných botách a nikdy bych nešla jenom v barefootových botech. Mám doma oboje a ráda je používám – jindy a jinak. To neznamená, že jsou to špatné boty. Moje nohy si ale vybraly boty na trailrunning. Boty si tedy vybírají moje nohy a hlava ještě zvažuje poměr kvalita/cena. V mém případě nohy zvolily značku Innovate, zkouším ale i jiné značky. Jsou to boty bez goretexu, systém nateče-vyteče-uschne. Určitě bych si doporučila koupit boty o číslo větší, než je moje běžná velikost. Zkrátka boty, které v terénu podrží a současně vydrží.
- Váha vybavení: Nejvíc se pronese strach. Věci zabalené na „co kdyby“. Na svoji první cestu jsem vyšla s batohem vážícím v základní váze 20 kilo. Dnes nosím 6-7 kilo (podle ročního období). Není to ultralehký luxus, ale kompromis. Čím lehčí batoh, tím lépe se jde, ale hůř nocuje.
- Nocování: Tady bych si neměla co poradit. Spát venku v přírodě jsem se nikdy nebála. V prvních letech jsem si vystačila s tarpem, později jsem si pořídila terptent a k tomu ultra lehkou hamaku. Je to váha navíc, ale dává mi to svobodu přespat kdekoliv a přečkat jakékoliv počasí. Na okrajích měst spím nerada, tam si raději si zaplatím nocleh, jindy přespím v civilizaci, jen abych dobila elektroniku. Stejně tak při několik dnů trvajícím dešti ráda přespím v suchu.
- Jídlo a voda: Na cestu okolo republiky nejsou potřeba velké zásoby. Do nejbližšího obchodu to nebývá víc, než den cesty. Hladem u nás v horách myslím nikdo neumřel. Poradila bych si naplánovat potraviny pečlivě, abych toho nemusela nosit moc. Expediční jídla jsou lehká, ale drahá. Radila bych si vyrobit domácí sušená. Zatím to ale řeším kompromisem – něco svého, něco kupovaného. Vařící systém je dobré určitě předem vyzkoušet. Na prázdné bombě toho moc neuvařím. (Tady musím poslat pozdrav klukům z Moravy – a z Holubyho chaty!). Postupně jsem se dopracovala k minimalistickému varnému systému. Vody nosím 1-3 litry a filtr k tomu. Velmi důrazně bych si radila nebýt líná a filtrovat i v horách. (V tomhle bodě mám bohaté rezervy – jídla nosím spíše více a někdy jsem líná filtrovat vodu).
- Plánování: cesty jsem si vždy plánovala sama, baví mě to a dává svobodu. Mít vlastní itinerář není vůbec špatné, všechno se ale nedá naplánovat. Proto je dobré být kreativní.
- Být kreativní: tohle bych si určitě poradila. Využít vybavení více způsoby. Díky radě od kamarádky mám například jeden kousek vybavení, který používám až čtyřmi způsoby. Kreativní jsem i v tom, jak a kde v přírodě přespím. Baví mě to.
- Co tomu řeknou…?: … rodina, děti, známí… Jít se projít s batohem a spát venku je naprosto normální v jakémkoliv věku. Republiku obešly (oběhly, objely) stovky, možná tisíce lidí. Někteří v kuse, jiní po částech, další opakovaně, někteří dokonce od „patníku k patníku“. Často to na sítích nesdílí, dělají to pro sebe. Na věku nezáleží.
Na závěr jeden příběh, který mi vyprávěli v Novohradských horách: Dvě holky se rozhodly obejít republiku. Mamince, se kterou žily, zaplatily letní pobyt a samy si obešly republiku. V Novohradských horách o tom vyprávěly jedné paní, které po svém návratu domů také napsaly, že cestu dokončily. Právě od ní ten příběh znám.
Po návratu vyzvedly maminku z domu s pečovatelskou službou. Holky jsou v důchodu a mamince je přes devadesát. Zkrátka, když musíte jít, tak jděte – a je jedno, zda napříč kontinentem nebo kousek za chalupou.
Jak je vidět, chytrá jsem byla jako rádio. Byl nejvyšší čas dojít si pro své vlastní a zcela nové chyby.
