Dáma na rozcestí - Nevstoupíš dvakrát ......

... do stejné řeky.  A co dvě dámy v nejlepším věku? Troufnou si vstoupit znovu do stejné řeky? Opustit pohodlí, hodit batohy na záda a vyrazit do kopců, spát venku, v dešti..... Přežijí to spolu, aniž by se pohádaly?  Nebo zabily?!

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky Tak nějak se to říká. Ale já nevidím důvod, proč bych neměla? Plavu ve stejných vodách docela ráda. Pokaždé je to trochu jiné a přeci stejné. Úplně chápu, že jsou lidé, kteří jezdí na stále stejná místa. Proč by ne, když je jim tam dobře?!

V mládí jsem ráda jezdila kamkoliv.   S věkem  se mi touha cestovatelská trochu posunula.  Zjistila jsem, že  není ani tak důležité kam, ale s kým. Nebo jaké si to člověk udělá.  Bavilo mě to na poušti i v horách, na vodě, v jeskyni i u moře. Autem, pěšky i na kole. Jenom dnes už vím, že za tím nemusím cestovat až na konec světa.

Takže jsem opět vyrazila na Šumavu.

Kamarádka už dlouho napřed slíbila, že když přežila minulý rok, tak letos pojede také. Pak se přestala ozývat. Poslala jsem jí pár informaci. Měla jsem opět svůj plán. Tento rok měla být Šumava obzvláště plná lidí. Zvolila jsem proto kombinaci cest značených i neznačených.  Většinou se spaním  na  nocovištích. Jen tu první noc bylo potřeba dořešit.  Měla jsem v plánu přespání na jedné faře, ale bez domluvy s kamarádkou to nemělo smysl zařizovat. Takže jsem přestala plánovat a nechala  to osudu.

V den „D“ jsem  byla na nádraží hodinu před odjezdem vlaku. Stejně jako před rokem.  Kamarádka nikde. Stejně jako před rokem.  Byla jsem rozhodnutá odjet bez ní. Pět minut před odjezdem vlaku přišla s veselým úsměvem na nástupiště: „Ahoj! Tak letos  je to dobrý, jsem tady brzy.  Nechtěla jsem tě stresovat!“ V duchu jsme si řekla: „Jak dobrý?! Jak brzy?! Za chvilku je tady vlak!“ Kamarádka pokračovala: „ Hele, jen tady odložím batoh a zaběhnu si pro kafe a snídani !“  V duchu jsem úpěla.  Ale byla jsem ráda, že ji vidím. Tedy viděla jsem. 

Zatím jsem si prohlédla její  batoh. A vida! Oproti loňsku batoh nový, kvalitní Ospray.  Už to umím ocenit.  Batoh  není  tak lehký, jako mám já, ale zato víc vydrží a poměrově půjde ke kamarádce dobře. Dobrá volba! A vida, tady máme nové hůlky.    Mnohem lehčí, než mám já.  To je také pěkné! A copak to máme tady dole?! Odlehčený stan? Šikovná holka. Říkala, že si ho půjčí od kamarádky. Tak to vypadá nadějně. 

Právě přijížděl vlak.  Nezbývalo, než nahodit svůj batoh.  Letos byl opět o něco lehčí.  S vodou a jídlem tak do jedenácti kilo.  Investovala jsem do lehčího spacáku.  Minulé roky mi bylo v tom starém spacáku horko.  Svůj batoh jsem nahodila snadno. Ten kamarádky už byl těžší, odhadovala jsem to nejméně na 15 kilo. Ale proti loňsku to byla krása. Začala jsem uvažovat, že budu muset vlaku zabránit v odjezdu vlastním tělem. Vtom dorazila kamarádka se spokojeným úsměvem, kávou, snídaní a – sáčkem s rohlíky. Přesně, jako před rokem. Svět byla zase v pořádku. Já totiž měla letos rohlíky také!