Dáma na rozcestí – Krajina nemilovaná

Nevypadalo to vůbec dobře. Ještě, než jsem otevřela oči, už jsem věděla, že je to průšvih. Svět se se mnou točil, žaludek jako na vodě.  Tuhle virózu znám, potká mě tak jednou do roka. Zvracení, hrabu se z toho v průměru tři dny.

Teď se mi to ale ani trochu nehodilo. Bylo časné ráno, potřebovala jsem opustit ubytovnu u Třineckých železáren, než začne horko a jít hodně přes čtyřicet kilometrů. 

Plánovala jsem vstát brzy, rychle posnídat a svižně dojít do Českého Těšína. Tam navštívit muzeum a nastudovat historii, kterou nás ve škole neučili: česko-polskou válku a rozdělení Těšína. Pak jsem chtěla jít přes Archeopark v Chotěbuzi, podívat se na kostel sv. Barbory určený k demolici a na území připravené pro těžbu uhlí před Karvinou, pokračovat okolo odkališť a dolů do Karviné-Doly, pak zámek Fryštát a nakonec na ubytovnu na okraji Karviné, odkud by se mi další den dobře vycházelo. Bylo toho hodně, co jsem chtěla za jeden den vidět a projít.

Zatím to vypadalo jen na rychlé starty do koupelny. Naštěstí byla blízko.  Mezi sprinty jsem čekala, až se svět přestane točit a postupně balila. Pohled na overnight porridge  - hnědý a jistě zdravý, jen urychlil další sprint do koupelny.  

Na tuhle virózu funguje jen odpočinek a hydratace. Uklidnit žaludek Colou a až to půjde, tak suchý rohlík.  Byla jsem ráda, že jdu sama, o žádné dobré rady na téma odpočinek jsem opravdu nestála. Potřebovala jsem jít dál, den zdržení by znamenal, že bych později těžko navazovala další etapou.  Víc dovolené jsem si v tuhle chvíli vzít nemohla. Jediná cesta byla vpřed. Dobalila jsem batoh, naposled nakrmila kachny a podívala se do zrcadla. Dáma jako lusk - zelená a křivá. Pomalu jsem vyšla z ubytovny.

Bylo časné ráno, díky hůlkám jsem celkem držela stabilitu. Čerstvý vzduch mi udělal trochu lépe, velmi zvolna jsem minula kyslíkárnu i koksovnu Třineckých železáren.  Bylo to jako jít ve filmových kulisách Vernova Ocelového města.

Pokračovala jsem po cyklostezce, měla jsem toho dost, ale šla jsem. Občas jsem se napila, někdy mi bylo špatně a někdy ještě hůř. Bylo mi jasné, že původní plán nevyjde. Nechala jsem to Osudu. Kam dojdu, tam dojdu. Tedy dojdeme. Já a můj virus.

Z asfaltového pekla cyklostezky jsem po pár kilometrech odbočila na pěšinu do přírodní rezervace Velké doly na polské straně. Hezký lužní les, odkvétající medvědí česnek a zelené šero. Tady už mi bylo lépe. Můj zelený obličej splýval s okolím, nikde ani noha, tady nehrozilo, že někoho pohorším zvracením do zeleně. Znesvětila jsem tedy spravedlivě rodnou zemi i sousední Polsko.

 Pokračovala jsem okrajem Polského Těšína, nedobrovolně jsem si zašla, přehlédla jsem, že zelená značka prudce odbočuje k řece Olze, musela jsem se vracet. Dřevěné schody, které byly na mapě, v prudkém svahu ve skutečnosti zmizely.  Zbylo jen torzo.  Sunula jsem se po svahu dolů, měla jsem toho plný brejle. Naštěstí zvracet ze svahu dolů je o dost jednodušší, než opačně.

Pak už mě čekala jen pohodová cesta lesoparkem, zastávka v krásném altánu s velkým ohništěm        a  most přes řeku.

Přechodem přes most se žaludek zázračně uklidnil a na českém území už přestal stávkovat. Dost jsem to ocenila, ale do muzea jsem se jít neodvážila. Došla jsem jen do obchodu pro Colu a rohlík. Z Českého Těšína jsem si tak prohlédla jen krásně upravenou cestu podél Olše, gymnázium a školu s polským vyučovacím jazykem.

Nedalo se přehlédnout, že Český Těšín byl založený jako nové město až po rozdělení Těšínska (1920). Ulice jsou jako podle pravítka, skutečně staré domy chybí, ty se nachází až za řekou – v Polském Těšíně. Ale řeka a spousta zeleně dává Českému Těšínu jisté kouzlo.

 Trochu jsem si odpočinula a sunula jsem se dál. Co už tak s tím jiného…

V parku před židovským hřbitovem jsem si odpočinula, Cola zklidnila žaludek, bylo mi o dost lépe. V mapě jsem si vyhlédla únik z asfaltových cest, přes Chotěbuz a zkratkou přes les k Rybímu domu a Archeoparku.  Blížilo se poledne, slunce ostře pálilo.

Lesní cestu hlídala krásná mladá užovka, spolu jsme si užívaly stín pod stromy. Dál už jsem ale musela pokračovat po asfaltové cyklostezce okolo Rybího domu, kde se ozýval křik školního výletu, i okolo Archeoparku, který v poledne zavíral. Stejně bych neměla odvahu, sílu a čas tam jít.

Po cestě podél kolejí jsem míjela nekonečné vlaky naložené uhlím.

Válka na Ukrajině přinesla omezení dodávek plynu a s tím i energetickou krizi, která nastartovala znovu těžbu uhlí v regionu. Přehlédnout se to nedalo.

Mířila jsem do bývalé obce Karviná-Louky, která střídala jména tak, jak se přes ni valily historické události. Původně se jmenovala Louky nad Olší nebo Łąki nad Olza a střídavě se nacházela na českém, polském nebo německém území.  Ještě počátkem 20. století mívala obec více než 1 700 obyvatel (zdroj: Wikipedie). Většina mluvila polsky, dále německy a jen zlomek obyvatel mluvil česky. Obec se nacházela v údolní nivě řeky Olzy. Potok Mlýnka napájel četné rybníky, největší z nich – Velký mlýnský se dochoval dodnes. Přibližně třetinu obce tvořily lesy. Ve středu obce se nacházel novobarokní kostel sv. Barbory.

Po rozdělení Těšínska se obec stala součástí Československa, v roce 1938 byla připojena k Polsku, za druhé světové války k Německu a po válce opět k Československu. Bývala to malebná vesnička, než z jejího území začala ukusovat těžba uhlí.

Nebylo těžké najít místo, kudy chodí lidé do původní obce. Kousek od cyklostezky se právě vracel dědeček s vnukem.  Byli se podívat na místa, která bývala kdysi plná života. Využila jsem stejnou pěšinku a sešla na asfaltovou cestu – bývalou okresní silnici, vedoucí středem obce. Chodníky byly pokryté plazící se zelení, okolo cesty zplanělé ovocné stromy, přes cestu přeběhla kuna. Krásné a tiché místo kousek od rybníků. Nad obzor vykoukla špička kostelní věže.

Kostel sv. Barbory je poslední památka na kdysi malebnou obec. Zdi má popraskané, vchod zazděný. Intenzivní těžba uhlí zničila původní zástavbu, celá oblast byla poddolována, zvýšila se hladina podzemní vody, nahromadil se důlní odpad. Téměř všechny domy se zhroutily a vesnice byla zbořena.

Nebude trvat dlouho a kostel se zřítí také. Muselo to být místo, které si místní stále ještě pamatují jako centrum živé obce.

Pro mne to bylo ještě smutnější místo, než jakými jsou vysídlené obce v pohraničí, kde jen křížky připomínají původní obyvatele. Tady ale nikdo žádná boží muka neobnoví.

Nová obec byla postavena jižně od původního centra a je mnohem menší. V roce 2000 v ní byl postaven nový kostel sv. Barbory, který má tvar slzy, aby připomínal smutek bývalých rodáků Louk nad ztrátou rodných domů a odchodem z milované vesničky.

Pokračovala jsem po asfaltové silnici dál.  Cesta zmizela pod nánosem skrývky, krajina se změnila na pustinu, proti které i poušť kypí životem.

Šla jsem ještě dál, až jsem narazila. Narazila jsem na uhlí. Tam, kde podle mapy bývala cesta, už byl dobývací prostor. Místní možná znají způsob, kudy se dá dobývací prostor obejít, já si ale řekla, že tam nemám co dělat. Už jsem byla unavená a neměla jsem ani chuť vidět víc z té opuštěné, nemilované krajiny.

Chápu, že uhlí potřebujeme, ale putování temnou krajinou bylo hodně smutné. Nikdy jsem netvrdila, že jsem statečná. Otočila jsem se zády k hromadám uhlí a šla zpět, k opuštěnému kostelu a dál, k pěšince a zpátky na cyklostezku.

 Při chůzi po nudné cyklostezce jsem si říkala, jestli není cena, kterou už jsme zaplatili za těžbu uhlí, příliš velká. Jsem jenom poučený laik, ale zá se mi, že uhlí bývalo důležitým zdrojem energie v 19. století, ale dnes už jsme od století páry o dost dál. Vsadit na obnovitelné zdroje asi není špatné, ale zdroje se stabilním výkonem to nejsou. Snad obnovitelné zdroje v kombinaci s jadernými reaktory nového typu by mohly být ze všech špatných možností tím lepším řešením. Válka na Ukrajině v každém případě ukázala, jak je důležité být nezávislý na cizích zdrojích energie.

Slunce pálilo, v pátečním odpoledni se po stezce proháněli závodním tempem cyklisté a já jim překážela. Tady se s pěšími nepočítá. Všichni jezdí autem nebo na kole. Uskakovala jsem na kraj cyklostezky a při první příležitosti jsem z ní sešla – do lázní Darkov.

Zdálo se mi, že lázně Darkov už mají lepší časy za sebou.  Budovy by si zasloužily novější kabátek a čilý lázeňský ruch tady také nebyl vidět. Lázeňské domy jsou ale schované v krásném velkém parku a ten klid má také něco do sebe.

Zastavila jsem se na recepci a poptávala se po historii lázní.  Jednu dobu patřily rodu Larischů, který zanechal ve zdejším kraji významnou stopu. Paní recepční mi sdělila, že je tam nová, o historii lázní nic neví, ale že si myslí, že žádné informace na recepci nemají.  Měla pravdu, neměli. Tak jsem šla dál, podél více či méně opravených budov lázní, vilek, chátrající kapličky sv. Anny až k parku a pěkně opravenému zámku Fryštát. Ten také patříval rodu Larischů. 

Před zámkem se připravovaly děti na slavnost, ze zámku vykoukla paní, které jsem se zeptala, zda je možné jít na prohlídku. Upřímně se podivila, že prý ne.  Zavírat měli až za hodinu, ale byl pátek odpoledne, k tomu ta slavnost… Tak nic.  Sousední kostel Povýšení sv. kříže byl zavřený pevnou mříží.  Na zvědavé turisty tady zvědaví nejsou.

Na náměstí připravovali kulturní akci. Nad pódiem visel nápis „Karviná sobě“. To by povídalo. Zdálo se mi, že tady s turisty moc nepočítají. Snad jen, pokud by mluvili po našimu, nebo po naszymu.

Už jsem sotva pletla nohama.  Proti tomu, jak mi bylo ráno, to bylo vlastně skvělé, ale jít celý den v horku a po asfaltu jen na rohlík, Colu, iontový nápoj a vodu nebyla žádná výhra.  Řekla jsem si, že zkusím, zda by ještě někde v restauraci na náměstí neměli polévku.  Stal se zázrak – měli a dobrou.

Po jídle jsem ještě chvilku poseděla a na internetu jsem si přečetla historii lázní Darkov:

Za jejich vznik může uhlí. Když roce 1862 majitel panství Ráj, baron Jiří Bess z Chrostiny, provedl na svých pozemcích pokusné vrty na uhlí, vyrazil ze země gejzír slané vody. Možná ho to příliš nepotěšilo, ale naštěstí poslechl rady svého lékaře, MUDr. Fiedlera, který mu poradil využít léčebných vlastností slané vody a postavit lázně. V roce 1866 byly místní prameny uznány jako léčivé pro vysoký obsah jodu a bromu a jen o rok později byla zahájena první lázeňská sezóna.

(Z toho mi plyne poučení, jak je dobré mít svého osobního lékaře a že ještě lepší je být zdravý, přiměřeně bohatý a mít svého lékaře jen na dobré rady.)

Zájem o lázně se postupně zvyšoval, baron Bess dal vybudovat první lázeňské domy, později investoval do nového vrtu a dalšího vybavení. V roce 1895 se spolumajitelem lázní stal lékař MUDr. Wilhelm Degré, který významně přispěl ke zvýšení popularity lázní.

Oba majitelé se ale investicemi do lázeňského komplexu značně zadlužili a tak postupně odprodali své podíly hraběti Larisch-Mönnichovi. Od roku 1905 se rod Larischů stal majiteli lázní. (zdroj:www.laznedarkov.cz, Wikipedie)

Restaurace i náměstí se postupně zaplnili návštěvníky slavnosti. Pestrá sociální skladba se nedala přehlédnout. Pro mne to byl signál, že je čas pokračovat dál, rozpáleným městem, mezi lidmi bez úsměvu, až na okraj Karviné. Odtud se mi druhý den bude dobře vycházet. Po cestě jsem dokoupila novou Colu a rohlík a zamířila do Hotelového domu, kde jsem měla objednané ubytování. Zatím to vypadalo na nízkorozpočtový zájezd.  Reklamace nehrozila, byla jsem jediný účastník.

Ceny ubytování v Hotelovém domě v Dolních Marklovicích u Karviné jsou ve třech kategoriích – od hotelu po ubytovnu. Zvolila jsem střed. Za přijatelné peníze jsem měla pěkný pokoj se sociálním zázemím a s nedalekou kuchyňkou. Druhý den se nemusím zdržovat s hotelovou snídaní a mohu vyrazit brzy. Pokud zdraví dovolí. Od rána jsem ušla 43 km a měla jsem toho dost.  Neviděla jsem všechno, co jsem vidět chtěla, ale na to, jak to vypadalo ráno, byl zázrak, že jsem došla až sem. Jak nám to s virem půjde dál, se uvidí.

Nad Hotelovým domem se smrákalo, z ubytovny bylo slyšet křik.  Žádná hádka, jen zvyk. Kdo mluví hlasitěji, má víc pravdu. Měla jsem čas přemýšlet, jak se na Karvinsku žilo a žije. Jak se žilo s černým zlatem.