Kdy začíná cesta? Je to prvním krokem z domova? Nebo začala už dávno před tím? Začíná plánováním, přípravou nebo první myšlenkou?
Letos jsem se na pokračování cesty podél hranic připravovala zvlášť pečlivě. Udělala jsem si podrobný itinerář. Dlouhou dobu jsem zkoušela nové boty. Čekaly mě nejprve kilometry asfaltu a pak hory, proto jsem se po období viróz pomalu vracela k dálkové chůzi a k běhání. Jenom za květen jsem nachodila a naběhala více než 200 km abych zlepšila kondici, otestovala boty a přispěla na podporu paraplegiků ( Konto Paraple) v rámci programu My tě porazíme. Testované boty Columbia měly malé tlumení pro asfalt, rozhodla jsem se nakonec vzít si své staré, osvědčené boty Inov8, které jsou v terénu velmi dobré a na asfaltu přijatelné.
Snažila jsem se co nejvíc odlehčit batoh. Zmenšila jsem varný systém, omezila na minimum oblečení, pořídila nové hůlky. Batoh vážil v základní váze 6,3 kg, což není ultralehký luxus, ale přijatelná váha. Čekalo mě pár stovek kilometrů po asfaltu a pak konečně hory. Proto jsem s sebou vezla i tarptent, ultra lehkou hamaku a filtr na vodu. Také zásobu sušeného jídla do hor, kde nebude co koupit. Jako vždy jsem si vzala směs na snídaňovou kaši. Tentokrát to byly drcené vločky, ořechy, sušené ovoce, Mana a maca. Bylo to takové hnědé, zdravé, se spoustou živin a minerálů a chutnalo to podobně, jako vypadalo. Nevalně.
Dlouho jsem nemohla najít v kalendáři vhodný termín. Kalendář byl zaplněný rodinnými událostmi a pracovními povinnostmi. Nakonec to rozhodla kamarádka, která měla být v půlce června v Olomouci na víkend a pak se ke mně chtěla připojit alespoň na kousek cesty v horách.
Ocitla jsem se proto jednoho horkého červnového dne v Praze na Hlavním nádraží a čekala na další spoj do Třince. Tam jsem končila minulý rok v říjnu.
Čekání jsem si krátila obdivováním secesní výzdoby staré nádražní budovy. Byla postavena v letech 1901-1909 podle návrhu architekta Josefa Fanty. Jeho jméno nese i kavárna pod kopulí nádražní budovy. Mám secesi ráda – pro její inspiraci přírodou, vzdušnost a lehkost.
Zatím co jsem se kochala secesní výzdobou, zazvonil telefon. Volala dcera, že zvládla těžkou zkoušku na vysoké škole. Měla jsem radost, jak už tak maminky mívají. Měla jsem ale také nejvyšší čas běžet na vlak do Třince.
Ve vlaku jsem sledovala ubíhající krajinu a přemýšlela, kdy začíná cesta dětí z rodného hnízda. Je to po maturitě? Nebo když se odstěhují? Nebo už to začalo s prvním krůčkem do školky nebo školy? A kdy jsou skutečně dospělé?
Líbí se mi myšlenka kanadského básníka a novelisty Aldena Nowlana: V den, kdy si dítě uvědomí, že všichni dospělí jsou nedokonalí, stane se dospívajícím; v den, kdy jim odpustí, stane se dospělým a v den, kdy odpustí sobě, stane se moudrým.
Snad jen se mi zdá, že cesta k moudrosti je možná o trochu delší. Možná každý den se snažit být o trochu lepším člověkem, než den předchozí. Ale je to dřina a občas to trochu drhne.
Vlak zastavil v Třinci. Po celodenní cestě vlakem v horku se mi batoh zdál docela těžký. Asi jsem to přehnala se zásobou jídla. Ubytování jsem volila co nejblíže místu, kde jsem končila, tedy u Třineckých železáren. V penzionu bylo obsazeno, nejbližší možnost přespání nabízela ubytovna hned u železáren.
Podlaha se lekla jako zrcadlo, kuchyňka nablýskaná, pokoj na ubytovnu docela slušný. Jen mě přišlo smutné, že už mě nepřekvapovaly hlasy ukrajinských dětí, jejich smích z přízemí. Vracely se ze školy a jejich maminky z práce. Tak nějak jsem s tím už počítala, po víc než rok trvající válce. Už mě to nepřekvapovalo. Zvykli jsme si. Bylo vidět, že mají u nás zázemí. Možná ne ideální, ale určitě bezpečné. Válka na Ukrajině se stala běžnou součástí našich i jejich životů.
Spát jsem šla sotva se začalo šeřit. Ještě jsem si připravila na snídani overnight porridge a na cestu iontový nápoj. Druhý den mě čekalo časné vstávání a víc než čtyřicet kilometrů chůze po asfaltu na slunci.
